ROZHOVOR: Tereza Kopecká o amerických trailech PCT a CTD

Máš za sebou dva kultovní americké traily PCT (Pacific Crest Trail) a CDT (Continental Divide Trail). Dokázala bys je srovnat?

Oba jsou dlouhé tisíce kilometrů, oba jsou v Americe a přeci se dost liší. PCT bylo naše první setkání s takto dlouhým trailem a celou dobu nás provázel pocit, že děláme něco výjimečného a nového. Je tam taky veliká komunita lidí kolem trailu a ta tu atmosféru výjimečnosti a velikosti ještě podtrhuje. CDT je naopak hodně o samotě a o divočině, kdy nepotkáte lidi i několik dní. A ve městě často obyvatelé netuší, že nějaké CDT existuje, což se odráží v delších stopech do měst a častém spaní v drahých hotelech, neb ve městech to nejde a trail angeles moc nejsou.

Celkově ty státy, kterými traily vedou, se od sebe poměrně liší. Taková Kalifornie a Idaho – to je opravdu jako porovnávat Španělsko s Rumunskem. Řekla bych, že PCT je líbivější a je tam větší podpora okolí, což se začátečníkům hodí. Na CDT jsme naopak uplatnili naše zkušenosti a nebyli jsme tam tak ztraceni. Ale jako první veliký trail bych ho nedoporučovala.

Oba patří do trojice trailů označovaných jako Tripple Crown. Nabízí se otázka, zda se chystáš pomyslnou korunu amerických dálkových treků zkompletovat?

Ono se říká, že z těchto tří treků ujdeš jeden, nebo všechny. A v polovině CDT jsme toto rčení pochopili. Na další veliký trail vyrážíme už letos v prosinci. Řekli jsme si, že si AT trochu okořeníme a nepůjdeme jen ten, ale rovnou Eastern Continental Trail, jehož je AT součástí. Půjdeme tedy z Key West na Floridě až do Kanady. Má osm až devět tisíc kilometrů, podle toho, kde se skončí. Našla jsem ho prakticky náhodou, ale víme, že náhody nejsou. Plán je to smělý a odvážný. Jako my, uklidňujeme se s manželem Lubošem a začínáme plánovat a trénovat. Zatím ho šlo jen třicet sedm lidí, tak moc informací není.

Oba traily jsi prošla s manželem, s nímž trvale žijete v Kanadě. Co takový trail, který krom krásných chvil obnáší také fyzické vyčerpání, nepohodlí či nepřízeň počasí, udělá s partnerským vztahem?

Prověří ho ze všech stran, obrátí na ruby, upevní, nebo rozdělí. My si jsme vědomi toho, že vydržet spolu takhle dlouho v kuse není úplně běžné a jsme vděční, že nám se to daří a ještě k tomu nás to baví. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že na trailu fungujeme jinak, role jsou jasně rozdány a každý děláme to, co umíme nejlíp. Takže Luboš třeba staví stan a já nepřekážím, to nám jde skvěle. Trochu nadsázka, ale komunikace je klíčem ke spokojenosti. My už jsme se naštěstí naučili, že když neřeknu, že mi něco vadí, a čekám, až to ten druhý pozná, nemusím se nikdy dočkat. 

Zažili jste „ponorku“? Jaký máte recept, když nastane? 

K našemu překvapení se pohádáme (dohadujeme) opravdu jen jednou za měsíc, při opakujících se dnech nervozity a hysterie, kdy cokoliv Luba řekne, je použito proti němu, ale to za těch sedmnáct let spolu už máme zmáklé. Když chce mít Luboš klid, tak jednoduše přidá. Já ho nedohoním. A při tom každodenním fyzickém výkonu člověk na nějakou hádku ani nemá sílu. Alespoň my ne.

Jaké předchozí zkušenosti s dlouhými pochody jste s manželem měli před PCT? Jak dlouho jste se na trek chystali?

Před PCT jsme byli oba na čundrech v rámci týdnů (Rumunsko, Ukrajina, Černá Hora, Aljaška) a dost jsme toho spolu prochodili v Kanadě. Plánovali jsme ho dva roky, ale nejvíc času nám zabralo našetřit dostatek peněz. Pro nás také bylo výhodou, že jsme na PCT šli už z Kanady, kde se život od USA moc neliší, tak to pro nás nebyl takový kulturní šok. Ten jsme si prožili po nastěhování se do Kanady. 

Potkali jsme hodně párů, které se na trailu rozešly. Není divu, ono toho stresu je tam opravdu hodně. Když je člověk vyčerpaný z chození a musí třeba ve městě vyřešit, že má nabouranou kreditní kartu, a k tomu v cizím jazyce, je to vyčerpávající. I na to je dobré se připravit. Trail není jen o chození.

Na CTD už jste vyráželi s bohatými zkušenostmi. Bylo něco, co vás přesto překvapilo? 

Určitě. Já si nikdy nezvykla na to, jak v Idahu a Montaně většina chlapů nosí za pasem zbraň. Ve Wyomingu jsme se setkali s poměrně znatelným rasismem a celkově tato část USA (až na Colorado) je taková jiná, než na co jsme zvyklí ze západního pobřeží. 

Co se týče trailu jako takového, tak na něm není tak veliká komunita lidí jako kolem PCT. Určitě je to z toho důvodu, že není tak známý. Začne ho ročně asi tisícovka lidí a dojde něco kolem tří set. Trail magic bychom napočítali na prstech jedné ruky a ve městech jsme si často připadali jak nevítaní hosté. O to více tam spolu ale drží hikeři.

Americké traily mají silnou komunitu, lidé jsou zvyklí hikerům pomáhat a přátelská pouta vznikají i mezi hikery na trase. Jaké zážitky máte v tomto směru vy?

My měli na naší tramily štěstí. Dodnes jsme s většinou lidí, se kterými jsme šli, v kontaktu a dokonce s jedním párem z Německa, který jsme potkali na PCT, jsme se domluvili na společný start CDT a počítáme s tím, že se potkáme na AT. Přátelství, která vznikají na trailu, jsou opravdu pevná, jelikož toho člověka potkáte ve chvíli, kdy je mu nejlépe i nejhůře. Ve vypjatých situacích, kdy se brodí hodně rozvodněná řeka, nebo přelézá vrchol hory v nepříznivém počasí, není čas na přetvářku. A krom toho všeho nás spojuje vášeň pro dálkové trasy, což také není něco, pro co má každý v našem okolí pochopení.

Své zážitky z PCT jsi popsala v knize V horách sNím, dojmy z CTD teď vycházejí v další publikaci SNím v divočině. Na co se v ní můžou čtenáři těšit? 

Na upřímný a samozřejmě z mé strany subjektivní popis toho, jaké to je trávit půl roku v přírodě, nést si vše na zádech, mít neustálý hlad, sprchovat se jednou týdně, a to vše s manželem, který vám říká, že chodíte moc pomalu, nebo moc rychle.

O tom, jak se liší mužský a ženský pohled na věc a že umění kompromisu je v manželství dost podstatné. A rozhodně se čtenáři mohou těšit na Lubošovy hlášky, které jsou třešničkou na dortu obou knih. Jedná se o deníkové záznamy, takže si čtenář může projít oba traily od začátku až do konce.

Co Ti dálkové traily daly a vzaly?

Uf, tahle otázka je na hodinové povídání. Začneme tím, co mi daly. Rozhodně možnost vidět nádhernou přírodu. Zasněžená Sierra Nevada mi utkvěla v paměti do smrti. Vysoké hory kolem čtyř tisíc v Coloradu mě lákají, ať se do nich vrátím. To se naopak nedá říct například o poušti v Novém Mexiku, tu bych už vidět nemusela. Ale naučila mne vážit si čisté vody, byla také důležitou součástí příběhu.

Naučila jsem se větší pokoře a žití více v přítomnosti. Od trailů můj život plyne v poklidu. Stručně bych řekla, že jsem si v sobě přerovnala své životní hodnoty.

A co mi vzaly? Dost věcí ve společnosti mi přestalo dávat smysl. Tak možná o iluze jsem přišla. To by ale přišlo s věkem i tak, myslím. Vzaly mi můj komfortní život v bytě. Vše ostatní vnímám pozitivně.

Máš nějaké doporučení pro ty, kdo váhají, zda vyrazit na dlouhý trail, ať už do USA nebo kamkoli jinam?

Jděte, jděte a neváhejte. Jen, prosím, nepodceňte plánování. Bohužel známe hikery, kteří museli skončit dřív kvůli tomu, že se na plánování vykašlali, spoléhali se na ostatní a pak měli smůlu. Tam jsme každý sám za sebe. Zabalte si selský rozum a jděte si to užít. Příroda a pobyt v ní je radost. Jen mám malé varování. Jakmile ujdete jeden, může se stát, že se vám obrátí život vzhůru nohama. Nás nikdo nevaroval a koukejte, kde jsme skončili…

Tereza Kopecká s manželem přešli v roce 2019 za 170 dnů 2 650 mil Pacifické hřebenovky. O tom vypráví autorčina první kniha V horách sNím. V roce 2022 vyrazili na druhou transamerickou trasu – na Continental Divide Trail (Stezku kontinentálního rozvodí), který vede podél oceánského rozvodí od mexické hranice až po kanadskou v provincii Alberta. Prošli státy Nové Mexiko, Colorado, Wyoming, Idaho a Montana. Za 160 dní ušli 3 589 km, prošlapali 4 páry bot a nastoupali 105,8 km. Autorka opět zpracovala své deníkové záznamy do knihy sNím v divočině a doplnila je vlastními fotografiemi. Jak se jí to povedlo, posuďte sami.