Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan by Teplice měly být nejstaršími lázněmi v Čechách – teplý pramen údajně objevil pasáček vepřů již v r. 762. Nálezy mincí a šperků, které tu zanechali již Keltové a staří Římané, jsou ovšem nezpochybnitelné. Následující vycházka nás seznámí s tím nejzajímavějším, co lze v lázeňském městě vidět – navíc si město a okolí prohlédneme i pěkně z výšky od výletní restaurace na Doubravské hoře.
Teplice, Zámecké nám. – Zámecká zahrada 0,5 km – Na Letné 1 km – Písečný vrch 2 km – Panorama 2,5 km – Doubravka 3,5 km – Letná 5 km – Teplice, Zámecké nám. 6,5 km
Teplice*** vznikaly postupně kolem ženského benediktinského kláštera, založeného královnou Juditou v polovině 12. stol. Za datum založení se považuje rok 1287, kdy osada na místě pravěkého sídliště na křižovatce stezek, spojujících Čechy se Saskem a Ústí s Chebem, získala statut střediska. Již ve 14. stol. měly Teplice pověst významného lázeňského města. Samotný název pochopitelně souvisí s teplými prameny. Město bylo brzy obemknuto hradbami se čtyřmi branami. V r. 1426 byl klášter rozvalen, majitelem města se stal Jakoubek z Vřesovic. Za Jiřího z Poděbrad byly Teplice věnným městem královny Johanky, tehdy byl na rozvalinách kláštera postaven zámek. V r. 1480 se město opět dostalo do rukou pánů z Vřesovic.
V 16. stol. nastal velký stavební ruch, v polovině tohoto věku vznikají obecní lázně, tehdy je také přestavěn dům pro hosty z panovnických rodů a při zámku zbudována kaple. Do Teplic se začali sjíždět významní lidé. Pruský král Fridrich Vilém III. sem cestoval častěji, dokonce tu prožil milostný románek s hraběnkou Harrachovou, se kterou se tajně oženil. K městu byly připojeny sousední obce Trnovany a Šenov, kde také vyvěraly teplé prameny. Za třicetileté války získali Teplice Aldringenové. V r. 1654 město vyhořelo, ale rychle se vzpamatovalo. V 1. polovině 18. stol. se uvádí dvanáct lázní a pět lázní na předměstí. Po požáru r. 1793 se opět staví, ruší se hradby a původní středověký půdorys města se přizpůsobuje lázním.
V 1. polovině 19. stol. zažívají Teplice největší rozkvět, „salón Evropy“ (nebo „malá Paříž“), jak se jim říkalo, byl v té doby nejvýznamnějším lázeňským městem v Čechách. V seznamu lázeňských hostů jsou Beethoven, Goethe, Chopin, Liszt, Paganini, Wagner, z českých osobností Dobrovský, Jungmann, Neruda, Palacký, malíři B. Havránek a A. Mánes. V letech 1879–97 se provalily termální vody do dolů Döllinger, Viktorin a Gizela – to způsobilo pokles teploty z původních 49°C na dnešních 39°C – 44°C. Znamenalo to i ohrožení pověsti lázní, město se víc orientovalo na průmysl. V 50. a 60. letech 20. stol. bylo město narušeno demolicemi a novou výstavbou. Naštěstí se podařilo obnovit historické památky, od r. 1992 je centrum městskou památkovou zónou, vrátil se i lázeňský život. Léčí se tu onemocnění pohybového ústrojí, choroby nervové a cévní, některé profesní nemoci. Oblíbená je léčivá minerální kyselka, stáčená do lahví. K lázeňským účelům se využívají termální prameny Pravřídlo a Hynie s vodou hydrouhličitanosodného typu s obsahem fluoridu a velkým množstvím stopových prvků včetně vzácných kovů.
Nejstarší lázeňskou budovou je Pravřídlo se zbytky kamenné stavby ze 16. stol. v základech. Nová empírová budova pochází z let 1838–39. Později vznikly Knížecí, Císařské a Kamenné lázně. Největším lázeňským komplexem je Lázeňský dům Beethoven. Historickým centrem je Zámecké náměstí s dominantou zámku z let 1585–1634, upravovaného v 18. a 19. stol. – dnešní podoba je především klasicistní. Na nádvoří je románská krypta a půdorys klášterní baziliky. K vidění jsou stylově zařízené zámecké pokoje, je tady i rozsáhlá muzejní expozice lázeňství, teplické keramiky, mincovní kabinet (vývoj platidel v Čechách), archeologie, uměleckohistorická expozice, pořádají se nejrůznější akce včetně výstav. (Otevřeno: muzeum ÚT–NE 10–17 h, vnitřní nádvoří s kryptou duben – září ÚT–NE 10–17 h.) Mezi majiteli zámku zaujal rod Vchynických (Kinských). V 17. stol. nechali vystavět letohrádek zvaný Kolostujovy věžičky, v podkroví zámku měli pokojíček zvaný Zlatnictví (k němu patřilo i zlatnické ohniště), v provozu byla zlatnická dílna – jinými slovy se jednalo o alchymistické laboratoře.
K lesku lázní přispívalo i zámecké divadlo, jehož počátky sahají do 18. stol. Původně sloužilo jen úzkému kroužku – rodině majitele, ale postupně se stalo přístupným i lázeňským hostům. V letních měsících se pak hrálo téměř denně. V r. 1812 napsal J. W. Goethe pro toto divadlo krátkou hru Sázka, provedenou tehdy společenským kroužkem soustřeďujícím se kolem císařovny Marie Louisy, která se v Teplicích právě léčila. V r. 1813 byl na zámku štáb spojeneckých armád (a v domě u Zlatého kříže se sešli ruský, rakouský a pruský panovník, aby dojednali postup proti Napoleonovi), v r. 1835 se tu setkali rakouský císař Ferdinand V., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Mikuláš I. a v r. 1938 Alfons Clary-Aldringen hostil na zámku anglického lorda Runcimana.
Na náměstí stojí barokní kostel sv. Jana Křtitele z let 1700–03, hřbitov byl zrušen, ale pod dlažbou jsou hrobky šlechtických rodů Vchynických a Clary-Aldringenů. Interiér zdobí mj. obrazy P. Brandla a V. V. Reinera. Skvostem je morový sloup z r. 1718 od M. B. Brauna před zámkem. Kostel církve československé pochází z 19. stol. stejně jako kostel sv. Alžběty. Připomeňme si ještě některé zajímavé osobnosti, teplické rodáky. Z lázeňského města pocházel malíř a polární badatel Julius Payer (1842–1915), básník Alfred Meissner (1822–1885), spisovatel a cestovatel Jan Havlasa (1883–1964) či básník Hanuš Bonn (1913–1941), popravený v Mauthausenu. Teplice vedle kulturních zařízení uspokojí i příznivce sportu – chloubou je především fotbalový stadión.
Pár kroků od vchodu do zámku na Zámeckém náměstí je turistické informační místo, kde můžeme nastudovat průběh naší vycházky. Místní značený okruh (červené „psaníčko“) měří 4, 5 km, my jej zkombinujeme s výstupem na Doubravskou horu. Společně s tímto místním značením vstoupíme do kouzelného zámeckého parku s rybníkem a přírodním koupalištěm, nádhernými zákoutími, pavilony a altánky i zajímavou sbírkou dřevin (12 druhů jehličnanů, 73 druhů listnáčů). Dojdeme k pamětní desce, instalované r. 1994 na místě údajného setkání J. W. Goetha a L. v. Beethovena s císařovnou Marií Ludovikou d´Este v červenci 1812. Pokračujeme pohodlně parkem kolem rybníka, zatáčíme vlevo a vycházíme ze zeleně na ulici U zámecké zahrady. Po pár krocích vlevo uhýbáme vpravo do kopce společně s červeným „psaníčkem“. Zatočíme vlevo parkem k vyhlídce, omezené vzrostlými stromy, a podél tenisových kurtů v místní části Na Letné jdeme ke kolonii luxusních rodinných domků. Scházíme opět na silnici, po ní vlevo a pak opět vlevo frekventovanou Pražskou ulicí podél sídliště (vpravo zarůstající návrší) – v místě, kde vpravo do protisměru uhýbá cestička, opustíme „psaníčko“, stoupáme až do místa, kde se k nám zleva po pohodlnější cestě připojí zelená turistická značka.
Jdeme po ní, opět nabíráme výšku, až staneme uprostřed nečekané romantiky a divočiny Písečného vrchu**. Sice ne moc čisté jezírko, spíš taková louže, ale bizarní skalky, skrytá travnatá zákoutí, poněkud zdevastované lavičky a nádherný výhled na město – koho by to nezlákalo, není nic výjimečného, že se tady i stanuje (ohniště tu je pochopitelně také). Zelená značka nás posílá ještě kousek do kopce k objektu hvězdárny, odkud dobře vidíme i na Doubravskou horu, náš další cíl. Na zalesněném znělcovém vrchu vznikla koncem 19. stol. botanická zahrada, která je od r. 1972 zásobní a sbírkovou zahradou města o rozloze 2 ha. Po značce scházíme úzkou asfaltovou silničkou na rozcestí, pak vlevo přejdeme mezi ovocnými stromy a vystoupáme k dalšímu rozcestí. Tady zelenou značku opustíme – pokud ovšem nechceme obkroužit Doubravskou horu (zelená značka tady vytváří okruh). A tak se dáme ulicí vlevo k výletní restauraci Panorama (stravování: 14–22 h).
Od turistického informačního místa sledujeme žlutou turistickou značku – také ona tvoří okruh, ke stoupání si vybereme kratší variantu, severnější. Šlapeme vzhůru, přetneme panelovou silničku, a dál se blížíme k vrcholu Doubravské hory (393 m). Míjíme oplocený areál a stále po žluté značce stoupáme šikmo svahem, pak zatočíme ostře doprava – to už nám zbývá jen pár kroků k vrcholu Doubravské hory či Doubravky***. Nápadný dominantní vrch odedávna přitahoval pozornost – prý tady byl pohanský chrám a obětiště, později klášter. Měla tu sídlit mocná čarodějnice. Nejstarší objevenou památkou je únětická nádobka, vylovená u studny. Vrch byl patrně opevněn, doložena je ale až stavba hradu ve 2. polovině 15. stol. V letech 1478–86 jej vybudoval Jan Illburk, vnuk známého husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic, který zdědil vesnici a statek Doubravici, včetně hory. Na sklonku 16. stol. získali Doubravskou horu Vchyničtí.
Zajímavou postavou byl Vilém Vchynický, který velice účelově měnil politické postoje. V r. 1618 se přidal k odbojným stavům, v r. 1620 naopak na stranu císaře Ferdinanda II., v r. 1624 musel odejít ze země, ale brzy se vrátil a pomáhal Valdštejnovi budovat armádu – zároveň dokončil opevňovací práce na Doubravské hoře. Ve vnitřních prostorách valů byly kasematy, bastiony a příkop byly propojeny chodbami. Nejmohutnější severní val je dobře patrný dodnes, využívají se dosud i jeho vnitřní prostory. Vídeňský dvůr požadoval zboření pevnosti, ale Vilém odolal, dokonce dal ulít velká děla, aby zvýšil obranyschopnost hradu. Bylo to asi k vzteku, když po takové práci a úsilí hrad v r. 1626 vyhořel – byl ale rychle opraven. V r. 1631 vtrhli do země Sasové a po sedmi týdnech obléhání obsadili i hrad na Doubravské hoře. Vilém Vchynický byl zajat a odvezen do Drážďan – jako k zajatci se k němu ale nechovali, proto předvedl další ze svých politických tahů – nabídnul saskému kurfiřtovi, že z řad vlastních lidí zesílí na hradě slabou saskou posádku. Císař mu takovou „vzpouru“ nezapomněl – Vilém Vchynický byl r. 1634 společně s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v Chebu, jmění zabaveno. Zmíněný majetek pak za zásluhy dostal polní maršálek Jan z Aldringenu. Mezi tím, v r. 1632, obsadili Doubravskou horu znovu císařští a v r. 1634 ji ubránili po dvanáct týdnů obléhání. V r. 1639 již úspěšní nebyli a na Doubravku vstoupili Švédové. To trvalo do r. 1640, než byli Švédové vypuzeni ze země. Zůstali tady císařští – až do r. 1644, kdy vojsko hrad opustilo a odvezlo i všechny zásoby.
V neklidné době panovaly obavy, že by se nepřítel mohl znovu opevnit na Doubravské hoře, a tak byl hrad postupně zbourán. Zůstala ušetřena jen sklepení a kasematy. Místo zůstalo pusté do r. 1791, kdy panský hlídač Josef Ritschel upravil kasematy na obydlí. V r. 1855 tady byla zřízena malá hospůdka a v letech 1884–85 Edmund Clary-Aldringen postavil na zbytcích původního paláce novogotický zámek s vyhlídkovou věží. Dnes je areál účelově využíván, průběžně rekonstruován. (Stravování: restaurace ÚT–NE 12.30–22 h.) Z okrajové plošiny se otvírá nezapomenutelný výhled*** na město a na Krušné hory. Připomeňme si při té podívané nejrůznější pověsti, které Doubravku obestírají. Jméno prý získala podle dcery pohanského žrece. Jednou za sedmkrát sedm roků vykvete čarovná růže, která může zrušit prokletí, obestírající hrad. Z Doubravky prý také vede tajná podzemní chodba na Kyšperk (Supí horu), údajně tudy prchali lidé před nebezpečím. V nitru hory spí také tajemní rytíři – přesně v duchu o Svatováclavském vojsku a čekání na pomoc v dobách nebezpečí. Potůček na úpatí se občas zbarvuje odpadem z podzemních stájí, na některých kamenech ve stráni můžeme vidět i otisky kopyt. Až budeme z hradu odcházet, musíme projít bránou – hodinu před půlnocí tady lze potkat tajemného jezdce, který si hlavu nese v podpaží a uhání na Supí horu…
Z Doubravky se vracíme po žluté značce, volíme pohodlnější směr a scházíme po panelové silničce nejprve k východu, pak obloukem do protisměru až do míst, kde ze silničky jdeme vlevo po cestě k turistickému informačnímu místu u restaurace Panorama. Tady se napojíme na zelenou turistickou značku – scházíme rovně dolů, nikam neuhýbáme, prohlížíme si zástavbu vilek se zahradami, až dorazíme na okraj lázeňské části k turistickému informačnímu místu a stanici místní hromadné dopravy. Tady opět vezmeme zavděk místním značeným okruhem. Nejdeme ale po hlavní silnici, zvolíme „severní“ oblouk – tak si nejlépe prohlédneme lázeňskou část. Procházíme mezi lázeňskými objekty, projdeme sady kolem penzionu Seume a pomníku básníka J. G. Seuma (z informační tabule se dozvíme i některé podrobnosti), přetneme hlavní silnici a vkročíme do nádherné zeleně, mineme Císařské lázně a zatočíme do Lázeňské ulice, pamětní deska na domě u Zlatého slunce nám připomene pobyty L. van Beethovena a pak už se opět rozhlédneme po Zámeckém náměstí.
(Doporučujeme průvodce Krušné hory – východ ze Zelené edice.)
