Nádhernou polohou mezi třemi rybníky a obrovským množstvím kulturně historických památek nemá město Telč v našich zemích obdoby. Po zásluze bylo jeho jádro v r. 1992 zapsáno Organizací spojených národů pro školství, vědu a kulturu UNESCO do seznamu světového dědictví. Tímto zápisem uznalo mezinárodní společenství výjimečnou kulturní hodnotu této památky a prohlásilo ji za součást kulturního dědictví národů světa, v jejichž zájmu se tato památka těší ochraně. Náš prohlídkový okruh spojuje všechny významné objekty a zajímavá místa ve městě. Je to jen jedna z možností, jak se s bohatstvím Telče seznámit.
Telč – procházka městem 4 km
Telč*** leží na úpatí Českomoravské vrchoviny na dohled od jejího nejvyššího bodu – Javořice. Městem protéká Telčský potok, jehož vody tu zadržují tři rozlehlejší rybníky: na jihu Staroměstský, na severovýchodě Štěpnický a na severozápadě Ulický, které spoludotvářejí neopakovatelný kolorit města.
Tradice spojuje založení Telče s vítězstvím moravského knížete Otty II. nad českým Břetislavem v r. 1099. Na paměť svého úspěchu prý Otto založil kapli, později kostel a osadu. Listiny zmiňující se o Telči (z r. 1180 a později) považují dnes historici za falza, a tak první skutečně spolehlivá zpráva je až z r. 1335, kdy je tu doložen zeměpanský dvorec a strážní věž s kostelíkem, sídlo královského správce. V jeho podhradí zřejmě existovala osada, zvaná Stará Telč, dnešní Staré město. V r. 1339 je získal Jindřich z Hradce, jehož rod založil dnešní město Telč. Byl to pravděpodobně Menhart z Hradce, který po r. 1354 vystavěl hrad, kostel, soustavu vodního opevnění a v jejich blízkosti rozsáhlé tržiště s gotickými domy. Zdárný rozvoj komplikovaly mnohé požáry; již v r. 1386 vyhořela celá západní polovina náměstí včetně kostela a radnice, za husitských válek v r. 1423. Telč dobyl a vypálil (s výjimkou hradu) husitský sbor pod vedením Jana Hvězdy z Vícemilic. I přes četné výsady, které pak město získalo, se utrpěné rány hojily poměrně dlouho.
Největší rozkvět nastal za Zachariáše z Hradce, bohatého a osvíceného šlechtice, který dal přestavět starý gotický hrad na pohodlné panské sídlo a doplnil jej o renesanční zámek. K tomuto účelu povolal italské stavitele a další řemeslníky, kteří také pomohli telčským měšťanům s přestavbou domů v módním renesančním stylu, s překrásně zdobenými štíty a podloubím. Budovalo se i zázemí města – byl zřízen vodovod, nový špitál, zakládány cechy, nové rybníky, v okolí se těžily vzácné kovy. Po smrti Zachariáše, který neměl mužské potomky, se Telč sňatkem dostává v r. 1604 do rukou Viléma Slavaty a jeho rodu. Za třicetileté války trpí celý kraj častými vpády vojsk. V r. 1645 Telč obsadili a vyrabovali Švédové.
Po válce sílí protireformační tlaky. Františka z Meggau, vdova po Jáchymu Oldřichovi Slavatovi, přivádí do města jezuity a dává pro ně proti zámku vystavět kolej a kostel Jména Ježíš. Jezuité zakládají latinské gymnázium, lékárnu a meteorologickou stanici. Tím byl stavební vývoj v historickém jádru města prakticky ukončen. Sídliště bylo spoutáno pevnými hradbami a obklopeno vodami tří rybníků – to limitovalo jeho další rozvoj. Středověkou Telč, kromě zámku a kostela, tvořilo jen velké náměstí a jediná ulice. Také Slavatové umřeli bez mužských potomků; poslední syn Františky, Jan Karel Jáchym, generální představený karmelitánského řádu, se přes papežský dispens odmítl vrátit na rodové statky.
Po Slavatech následují Lichtensteinové-Kastelkornové, od r. 1762 Podstatští-Lichtensteinové. V té době vznikají v různých částech města drobnější umělecká díla, dotvářející jeho vzhled; financovali je většinou bohatí měšťané, kteří si kladli za čest přispívat na výzdobu obce. Jednalo se o sochy, kašny, mariánský sloup, kaple, chodbu s křížovou cestou apod. Josefínské reformy v 70. letech 18. století znamenají zrušení jezuitského řádu. Z koleje se stávají kasárna, činnost končí gymnázium, je uzavřen kostel sv. Ducha. Přichází germanizace ve všech možných podobách.
V 19. století se dostává ke slovu industrializace. Hospodářský rozmach je patrný zejména ve vnějších čtvrtích města. V bývalém Slavatovském dvoře byla založena továrna na sukna, která v době největšího rozkvětu zaměstnávala až 600 lidí. Ve druhé polovině 19. století stále sílí národní uvědomění. Vznikají české školy, spolky a další kulturní instituce. V r. 1898 je postavena železnice z Kostelce u Jihlavy do Telče, propojená přes Slavonice s rakouskou Švarcenavou.
Na prohlídku města se vydáme z ulice Na baště při západním cípu Štěpnického rybníka, kde je turistická orientacea nedaleko i prostorné parkoviště. Po hrázi rybníka se vydáme do středu města. Projdeme Dolní neboli Malou bránou*, jednou z původních dvou městských bran, do dnešní podoby přestavěné v r. 1579. Vstup do ní strážil padací most a bašta. Pak už se před námi otevře dlouhý úzký prostor náměstí Zachariáše z Hradce, nejvýznamnější část středověkého města.
Nejprve zahneme vpravo k zámku***. Ve druhé polovině 14. století tu páni z Hradce vystavěli gotický hrad, který měl především střežit obchodní cestu z Prahy na Vídeň, která Telčí procházela. Byl na všech stranách obklopen hradbou a příkopem a to i proti městu. Zachariáš z Hradce dal po r. 1550 hrad přestavět a doplnit novými zámeckými budovami, čímž jej proměnil na rozlehlou renesanční rezidenci s nádvořími a zahradami. Z náměstí vstupujeme do areálu přes první nádvoří a jižní renesanční palác s kaplí Všech svatých. Fasády paláce zdobí sgrafita a nárožní bosáž. Druhé nádvoří dotváří severní renesanční palác a dvě galerie spojovacích arkád. V severovýchodní části se k němu připojuje původně gotický hrad na obdélníkovém půdorysu s tzv. malým dvorkem. K nejstaršímu paláci byly v pozdní gotice přistavěny dvě věže a zbrojnice. Ze západu se připojuje třetí nádvoří s hospodářskými budovami, pivovarem a sladovnou. První fázi renesanční přestavby vedl slavonický stavitel Leopold Estreicher. Do této etapy spadá i krásná sgrafitová výzdoba Malé hodovní síně a Klenotnice. Další práce pak vedli umělci italští, z nich nejvýznamnější byl Baldassare Maggi z Arogna. V zámeckých interiérech vynikají nádherné dřevěné kazetové stropy, např. ve Zlatém, Rytířském, Modrém či Divadelním sále. Vzácnou památkou je štuková výzdoba kaple Všech svatých (1580) s mramorovým náhrobkem Zachariáše a Kateřiny z Hradce. V zámeckých komnatách jsou cenné soubory obrazů, zbraní, brnění, fajánse apod. (Otevřeno: duben, září, říjen 9–12, 13–16 h, květen–srpen 9–12, 13–17 h denně mimo PO.)
V areálu zámku je také městské muzeum**, pobočka Muzea Vysočiny. Bylo založeno v r. 1886 a je nejstarší na jihozápadní Moravě. Najdeme tu mj. rozměrný model města z r. 1890, pohyblivý betlém, bohaté sbírky národopisné, historické i archeologické. (Otevřeno: stejně jako zámek) Třetí kulturní institucí v zámku je Galerie Jana Zrzavého**, vystavující průřez dílem tohoto vynikajícího českého malíře. (Otevřeno: listopad–březen SO 9–13, jinak stejně jako zámek.)
Od zámku se vydáme na prohlídku náměstí***, jehož vzhled je ve střední Evropě unikátem. Jádro většiny domů je gotické a pochází z doby založení města ve 14. století. Přízemí tvořil klenutý mázhaus, který nesloužil k bydlení, ale jako řemesnická dílna, obchod či šenk. Z něj se vcházelo do obytného patra, do sklepů a průjezdem do dvora. V polovině 16. století bylo k většině domů představěno podloubí a průčelí se štíty podle jednotného plánu, i když fasády a štíty se tvořily individuálně. Některé z nich byly později přestavěny v baroku či klasicismu, takže renesanční vzhled si uchovala jen část z nich. Mezi nejhezčí patří č. 10 – radnice z r. 1547 s mázhauzem sklenutým na gotický pilíř, průčelí zdobí pilastry, probíhající od sloupů arkád až po atiku, č. 15 – měšťanský dům s arkýřem a sgrafity na fasádě, č. 54 a 55 – renesanční, zakončené atikou se zubatým cimbuřím, fasáda zdobena psaníčkovým sgrafitem, č. 57 – renesanční s barokním průčelím, ve štítě sochařská výzdoba, č. 59 – typicky barokní průčelí z 1. pol. 18. století, diagonálně vytočené pilastry probíhají od patek sloupů až po vrchol štítu, v němž je vykrajované kasulové okno, č. 61 – renesanční dům v dnešní podobě z r. 1555 se sgrafity na starozákonná témata, aj. Objekt naproti zámku (č. 2) je bývalá jezuitská kolej dostavěná r. 1655, po zrušení řádu kasárna, dnes střední odborná škola. Navazující č. 3 bývalo od konce 17. století jezuitským gymnáziem, později škola, v současné době střední odborné učiliště. – Východní polovinu náměstí doplňují dvě kašny a mariánský sloup. Tzv. Dolní kašna se sochou sv. Markéty je z r. 1611, socha z druhé poloviny 17. století, Horní kašna z r. 1827, se sochou Silena s malým Dionýsem v náručí. Mariánský sloup dala postavit měšťanka Zuzana Hodová v letech 1716–20. Sloup je dílem Davida Liparta z Brtnice a kameníka Františka Neuwirta. Na podstavci jsou sochy světců, v jeskyni sv. Rosalie a Maří Magdalena, na vrcholu oblakového sloupu stojí na zeměkouli P. Maria.
Kolem sloupu a kašen půjdeme z náměstí ulicí Na můstku, na jejím konci zahneme vlevo do ulice Na parkáně. Těmito místy procházel ve středověku parkán – úzký prostor mezi dvěma pásy hradeb. Zachoval se tu zbytek původního příkopu, který propojoval rybníky Ulický a Štěpnický. Můstky, které jej překračují, vznikly až koncem 18. století po prolomení hradeb.
Z ulice Na parkáně zahýbáme vpravo a hned vlevo do Svatoanenské ulice, ke vstupu na hřbitov. U brány v ohradní zdi je socha sv. Donáta. Hřbitov byl založen v r. 1676, v jeho středu stojí kostel sv. Anny*, dílo Antonia Scottiho z let 1695–98. V nikách na čelní fasádě jsou sochy sv. Valentina a Mikuláše od D. Liparta. V interiéru převažuje barokní výzdoba. Na hřbitově je pochován obrozenecký básník Vincenc Furch (1817–1864). – Svatoanenskou ulicí dojdeme na křižovatku u sokolovny. V přímém směru vede krátká ulice k žel. stanici. Sokolovnu* z r. 1924 zdobí velká freska telčského malíře A. V. Slavíčka, zobrazující blanické rytíře.
Zahneme vpravo do Tyršovy ulice, vlevo mineme vstup na autobusové nádraží a za ním náměstí Hrdinů s pomníkem padlých. Na dalším rozcestí půjdeme vlevo Maškovou ulicí; v místech, kde se stáčí vlevo, se dáme doprava na cestu při břehu Staroměstského rybníka. Dojdeme až k rozcestí u hráze, kde stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Stočíme se vpravo na hráz a kolem bývalého parního mlýna dojdeme na křižovatku, odkud pokračujeme vpravo Špitální ulicí ke kostelu Matky Boží**. Podle legendy byl založen knížetem Ottou II. v r. 1099, což připomíná i deska u vchodu. Přestože pro toto tvrzení chybějí důkazy, patří stavba k nejstarším ve městě. Z gotického období před r. 1386 pochází presbytář, sakristie a spodní část věže. Původně plochostropá loď byla přestavěna raně barokně v trojlodí s emporami, ze stejné doby pochází i kruchta. Na věži je nejstarší zvon v Telči z r. 1515. Na hřbitově najdeme řadu starých náhrobních kamenů, některé dokonce již ze 16. století. Na ploše hřbitova stojí také raně barokní kaple sv. Rocha z roku 1652 na paměť skončení morové epidemie. Nedaleko ní je na nízkém podstavci kamenná gotická kazatelna* z 2. poloviny 15. století. Kostel Matky Boží býval v minulosti místem četných poutí.
Na náměstíčku* před kostelem, který je centrem starobylé čtvrti zvané Staré město, stojí žulový sloup se sochou P. Marie ve svatozáři, který dal postavit v r. 1673 Ferdinand Vilém Slavata. Se hřbitovem sousedí budova bývalého špitálu (dnes domov důchodců), založeného Zachariášem z Hradce v r. 1579, se špitální kaplí Ježíška z r. 1764. – Na náměstíčku, u vchodu na hřbitov, stojí dvojsoší Zvěstování – archanděl Gabriel a P. Maria. Těmito plastikami začíná malá galerie barokních soch**, které lemují cestu zvanou Na dlážkách; po ní také budeme pokračovat v prohlídkovém okruhu. Cestu, sledující západní břeh Staroměstského rybníka, dal vydláždit v r. 1800 špitální kaplan Ignác Chornitzer. Postupně mineme sochy sv. Jana Křtitele, archanděla Rafaela, sv. Vendelína, sv. Maří Magdaleny, sv. Jana Nepomuckého a archanděla Michaela. V závěru vystoupíme na hráz Ulického rybníka. Vlevo na křižovatce ulic 9. května a Hradecké se podíváme na jedny z nejstarších božích muk* na Vysočině. Jsou kamenná a pocházejí z r. 1480.
Pak se dáme vpravo na hráz, v jejímž středu je další socha sv. Jana Nepomuckého. Od ní se otvírá velmi pěkný pohled** na celkové panorama města. Za hrází dojdeme na malé prostranství před Horní branou; vpravo je sousoší sv. Rodiny zhotovené v r. 1727. Horní brána, zvaná také Velká**, mívala dvě věže s průjezdem po obou stranách příkopu. Vnější je dosud zachovaná v podobě, jakou jí dala přestavba v r. 1629, vnitřní byla zbořena v r. 1833. Most, který obě věže spojoval, původně dřevěný padací, je od konce 17. století kamenný. Za branou odbočuje vlevo Krátká ulice, ve které si můžeme prohlédnout jedinou baštu*, která se dochovala z někdejšího telčského hradebního opevnění.
Pokračujeme Palackého ulicí směrem k náměstí. Naši pozornost jistě upoutá mohutná kamenná věž po pravé straně, k níž je přistavěn kostel sv. Ducha. Věž** (10) bývala součástí kostela či zeměpanského dvorce, poprvé připomínaného ve 14. století. Je však rozhodně starší, románská ze 13. století, což dokládají podvojná, nad nimi i potrojná okna, otevřená do všech světových stran. Několikrát vyhořela, ale svou tvář nezměnila. Až při požáru v r. 1836 došlo k narušení její statiky; při následné opravě byla potrojná románská okna zazděna. Nově odkryta byla až při celkové rekonstrukci v letech 1991–94. Tato nejstarší stavební památka ve městě, vysoká 49 metrů, snad bývala součástí malého románského kostelíka, proporce a umístění vchodu v prvním podlaží svědčí o jejím strážním charakteru. Kostel* byl koncem 15. století přestavěn goticky; tehdy vznikla mj. pěkná hvězdicová klenba v presbytáři, zatímco klenba v lodi je mladší, renesanční. Kostelík sloužil později potřebám špitálu, který tu zřídil v r. 1414 Jan z Hradce. Za Josefa II. byl přeměněn na skladiště, v polovině 19. století tu bývalo městské divadlo. Po 1. světové válce byl obnoven a dnes slouží Českobratrské církvi evangelické. Svatodušní věž je veřejnosti přístupná. Otvírá se z ní nádherný pohled na město i daleké okolí; vstup zajišťuje informační středisko v přízemí radnice na náměstí (tel. 066/96 22 33).
Za věží zabočíme vlevo do Hradební ulice, která sleduje průběh bývalých středověkých hradeb. Jejich části jsou odtud ještě dobře viditelné. Zachovala se i tzv. vodní branka, kterou se dalo sestoupit k Ulickému rybníku. Na konci Hradební pokračujeme v přímém směru Seminářskou ulicí na náměstí J. Kypty.Východní část Kyptova náměstí tvoří budova bývalé jezuitské koleje a na ni – už za rohem na hlavním náměstí proti zámku – navazuje jezuitský kostel Jména Ježíš. Dala jej zbudovat Františka Slavatová v letech 1663–67. Jeho dvojice věží dotváří panorama města. Uprostřed náměstí je další kostelní stavba – farní kostel sv. Jakuba*. Také jeho mohutná věž, vysoká 60 metrů, je výraznou dominantou. Kostel pochází ze 14. století, po požáru v polovině 15. století byl přestavěn na pozdně gotické dvoulodí. O 200 let později, po příchodu jezuitů, jej obklopily účelové přístavby, s výjimkou tzv. Černé kaple odstraněné při regotizaci kostela v r. 1892. Dvoulodí rozdělují tři pilíře, nesoucí pozoruhodnou klenbu. Zařízení je převážně barokní, hlavní oltář novogotický podle návrhu J. Mockera. Od severní strany ústí do chrámu křížová chodba, přistavěná v r. 1737 nákladem měšťana Ondřeje Hanusíka. Na jejím konci jsou umístěny pamětní desky obětem 2. světové války. Naproti kostelu je bývalý konvikt sv. Andělů, kde se vzdělávali chlapci v chrámové hudbě a zpěvu. V objektu se dochovala další vodní branka, průjezdná i pro povozy.
Za kostelem, ze západního rohu Kyptova náměstí, projdeme do zámeckého parku*, založeného v 16. století. Přejdeme přes potok a zahýbáme vlevo, přejdeme další potůček a dostaneme se až k ohradní zdi. Odtud směřujeme stále vpravo až ke klasicistnímu skleníku z poloviny 19. století, u něhož je boční vchod do parku ze Slavatovské ulice. Tou vpravo kolem parkoviště dojdeme zpět na výchozí místo, k ulici Na baště.
O Telči se vypráví řada pověstí. Jedna z nich hovoří o zvyku, který prý na všech svých panstvích zavedla paní Perchta z Rožmberka, proslulá Bílá paní: o podávání sladké kaše na Zelený čtvrtek všemu chudému lidu. Když prý v r. 1645 obsadili Telč Švédové, odmítli tento zvyk respektovat. Bílá paní jim však nedala pokoj, celé noci je na zámku strašila, takže ještě rádi osmý den k podávání kaše svolili. Jiná pověst říká, že telčští radní se chystali přivítat narození Petra Voka a při této příležitosti uspořádali na radnici hostinu. Součástí oslav měl být i ohňostroj. Neopatrností sluhy se však sud se střelným prachem, uložený ve sklepě, vzňal a celá radnice vyletěla do povětří (ve skutečnosti byla radnice zničena výbuchem o něco dřív, v r. 1499). Před lety prý zemřela majitelům domu č. 46 na náměstí, měšťanům Kerndlům, dcera Jůlinka. Do rakve jí rodiče dali zlaté šperky; ty zaujaly hrobníka, který se rozhodl mrtvou okrást. Počínal si při tom dost neurvale a jeden z prstenů se snažil získat pomocí nože. Jůlinka však mrtvá nebyla a když jí nůž zajel do masa, probudila se. Vyděšená doběhla domů, kde o všem se slzami v očích vyprávěla. Rozrušení a šok se však na zdraví Jůlinky přece jen podepsaly, takže do roka zemřela; tentokrát doopravdy.
V jiném domě na náměstí, dnešní spořitelně, býval sklad vlny. Jednou našel majitel skladu v pytli s vlnou značnou částku peněz, nález zatajil a peníze si nechal. Po čase za ním přišli dva vojáci, žádali, aby peníze vrátil, jinak že jednomu z nich, který to všechno způsobil, bude hrozit velký trest. Majitel však nález zapřel, nešťastného vojáka odsoudili k trestu smrti a popravili. Po jeho smrti v domě na náměstí strašilo. Lidé se mu začali vyhýbat, majiteli se nedařilo, obchod vázl. Strašení zamezil až kříž, zavěšený do průjezdu. Smůla se však podvodníkovi lepila na paty až do smrti.
(Ubytování a stravování: hotel Celerin, 12 pokojů, 24 lůžek, tel. 066/96 24 77, restaurace ÚT–SO 11.30–22 h; hotel Na hrázi, 13 pokojů, 23 lůžek + 13 přistýlek, tel. 066/721 31 50; hotel Pod kaštany, 62 lůžek, tel. 066/721 30 42, restaurace; Hotel Telč, 13 pokojů, 25 lůžek, tel. 066/96 21 09; hotel Černý orel, 30 pokojů, 50 lůžek + 15 přistýlek, tel. 066/96 22 21, restaurace PO–SO 7–23, NE 7–22 h; restaurace U Zachariáše, PO–ČT 10–23, PÁ, SO 10–24, NE 10–22.30 h; restaurace U Marušky PO 9–16, ÚT–PÁ 9–22, SO 10.30–23; NE 10.30–21 h; restaurace Šenk pod věží denně 11–15, 18–22 h; restaurace Sokolovna denně 14–23 h a další.)
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
