Na přelomu června a července vyrazili ostravští lezci v čele s Poldou Sulovským do Grónska, plánovali prvovýstup některou z cest na vysoké skalní stěny. Jenže grónské počasí je snad ještě horší než pověstné islandské.
S nápadem jet do Grónska přišel už před dvěma lety Polda Sulovský z Ostravy spolu s Pepou Novotným. Bohužel práce a jiné povinnosti expedici stále oddalovaly, ale už vloni tato myšlenka dostávala jasnější tvář. Já nastoupil do tohoto rozjetého vlak až téměř před poslední zastávkou, když Pepa k sobě hledal lezeckého parťáka do stěny. Slovo dalo slovo, jak už to bývá, známe se z písku, tak proč ne. Dalším ostravským „chacharem“ byl Radovan Marek, taktéž himalajista, lezec a hlavně pohodový týpek. Navíc letenka gratis a ještě k tomu do Grónska za krásnými žulovými stěnami se prostě neodmítá.
Další fotky z expedice naleznete v galerii…
Jižní Grónsko, Tasermjut fjord
Oblast, kam jsme zamířili, se nachází okolo Ketilu a Ulamertorsuaqu. Tato oblast byla lezci objevena v 70. letech minulého století. Výška stěn dosahuje až kilometr a půl. Takže se není co divit, že i přes horší dostupnost, krátkou lezeckou sezónu se stala oblast mezi bigwallisty oblíbená. Zejména pak pro nekonečnou možnost dělání prvovýstupů. Ale i když vrtat nechcete, tak na vás čekají luxusní spáry všech velikostí, stěnové lezení a rajbasy. Leze se po vlastním jištění a většina cest je osazena nýty na štandech.
Dopravní spojení do Grónska zajišťují Air Greenland. My letěli z Prahy 16. 6. do Kodaně, další den z Kodaně do Narsasuaqu a pak vrtulníkem do Nanortaliku. Odtud je to už jen pár hodin člunem (záleží na lodi jakou si domluvíte). Vnitrostátní lety v Grónsku mají často zpožděni, prý až v 75 %, takže bacha hlavně při cestě zpět, abyste stihli let do Evropy.
Expedici Leopolda Sulovského, Tomáše Bardase, Josefa Novotného a Radovana Marka do grónského fjordu Tasermjut podpořila firma Rock Empire. Na expedici poskytla karabiny, friendy, expresky, smyčky, úvazky a další horolezecký materiál, bez něhož by výstup nešlo zvládnout. 
Rock Empire – český výrobce horolezeckého vybavení a osobních ochranných prostředků proti pádu z výšky. Rock Empire je firma s dvacetiletou tradicí, jejíž produkty se prodávají ve více než 40 zemích světa. Ve sportovní sféře se řadí mezi specialisty v oboru horolezeckých úvazků, které jsou s největší pečlivostí vyráběny v České republice. Výrobkům Rock Empire důvěřují také Marek Holeček, Ondra Beneš, Tomáš Sobotka, Iva Vejmolová nebo horský vůdce Radek Lienerth. |
Po příletu do Nanortaliku se nás ujal Niels z turistického centra. Ten nám zajistil ubytování na dvě noci a předal proviant. Ten jsme si poslali poštou napřed, 20 kilo za 3000 Kč je oproti poplatkům za nadváhu na letišti v pohodě. Ačkoli je Grónsko u Severní Ameriky, lety tam berou aerolinky jako vnitroevropské, tudíž limit na odbavený batoh je 20 kilo, což pro horolezeckou expedici není úplně moc. Uvítalo nás moře plné ledových ker a Niels se slovy „…zima byla tuhá a jste letos první lezci“. Nic optimistického, ale uvidíme. Dokupujeme zbytek zásob, plyn, benzín a pročítáme záznamy předchozích lezců.
Další den nakládáme věci do rybářského člunu a kličkujeme mezi krami do Tasermjut fjordu. Po hodině člun zastavuje uprostřed fjordu a z dálky můžeme pozorovat vynořující se stěny. S bradou dole se dáváme do pohybu a po chvilce už vykládáme. Na uvítanou nám přiletěli snad všichni komáři z okolí. Se rozumí, jsme tu letos první, tak mají hlad. Rychle síťka na hlavu a ta tam zůstala při pobytu v základním táboře po celý měsíc. Kromě dnů kdy hodně foukalo anebo lilo. Bohužel, jak se později ukázalo, druhý případ byl častější než bychom si přáli.
Počasí krásné, base camp postaven i s kuchyní pod převisem. Vyrážíme na obhlídku, kde bychom něco nového vrtli, neb to je náš cíl. Po tříhodinovém prodírání mini vrbičkami, připomínající schůdností kosodřevinu vytipováváme směr na Pyramide Ketil. Vše se zdá blízko, ale zdání a čistý vzduch klamou. Následující den je standardní grónské počasí, mží a ochlazuje se. Po více než třech hodinách a 1200 výškových metrech jsme pod stěnou. Všechno špatně, prší se sněhem a potenciální volný směr je už udělán. Schováváme matroš a mažeme za komárama do BC. Následující den už to pod stěnu byly nalehko jen hodiny dvě.
Já s Radovanovem jdeme lízt „Swiss route“ 7a (8 délek), zbytek party nedůvěřoval počasí . Místo prvních délek za 3-4, na nás čeká firnový žlabík… V třetí délce začíná fičet a vítr sílí až k vrcholu s malými porcemi sněhu. Krátká kochačka na vrcholu a mažem dolů. Po necelých sedmi hodinách od chvíle, kdy jsme nastoupili do cesty, jsme zpět pod stěnou a balíme dvojí porci materiálu. Slunce zde téměř nezapadá a tak se v pohodě doklopýtáváme kolem desáté večer dolů. Dlouhá šichta – 1200 metrů nástup, 400 metrů lezení a 1200 metrů šupajda dolů. Další dny prší, tak odpočíváme, plánujeme a chytáme komáry a ryby.
Naše „rosnička“ v Česku není moc optimistická a tak přehodnocujeme situaci. Moc sněhu, málo informací a předpověď špatného počasí. Sečteno a podtrženo, prvovýstup se odkládá a hledáme náhradní cíl. Nejdostupnější je stěna Ulamertorsuaqu a tak jasná volba padla na klasiku Moby Dick. Bohužel jsme plánovali působit spíše na vzdálenějším Nalumasortoqu, takže o cestě moc nevíme.
Moby Dick
Je hnusně, ale jdeme udělat alespoň vynášku pod stěnu. Dvě hodiny chůze pod stěnu po chodníčku je příjemná změna. Bohužel viditelnost nulová, stěnu nevidíme a ani pořádně nevíme, kde jsme a tak necháváme matroš pod šutrem. Po čtyřech deštivých dnech vykukuje sluníčko a „rosnička“ slibuje čtyřdenní periodu pěkného počasí. Balíme zbytek věcí a druhý den ráno začínáme lézt. Role jsou rozděleny: já s Pepou lezci, Radovan s Poldou soumaři.
Napoprvé jsme směr netrefili, a tak bloudíme stěnou a ztrácíme čas i výšku. Nakonec před polednem nacházíme stopu a postupujeme nahoru. Dolézt na „Black man ledge“ v patnácté délce, kde se běžně bivakuje, nestíháme, a tak rozkládáme postele o čtyři délky níže. Přes noc nás lehce zachumelilo, ale ráno je naštěstí azůro. Na Black man ledge dolézáme po poledni a do večera stíháme zafixovat tři délky. Jedna z nich je čistě za 9/9+, ale nacvičovat kolmý rajbasy, na to nemáme čas ani chuť, a tak ji přelézáme technicky.
Doposavad převažovaly kouty a rajbasy s obtížností do 8-. Na štandech nýty a v plotnách sem tam taky. Kvalita skály nebyla zrovna nejlepší, ale pohled nahoru slibuje luxusní zážitky ve spárách. Polda toho má tak akorát a ambice lézt dál žádné. Úkol soumara s Radovanem splnili znamenitě, a tak jedou dolů. Nám tím ušetřili spoustu sil na lezení. Zavěšujeme postel, vaříme a kocháme se, jaký že to máme krásný výhled z naší ložnice.
Po zahřátí na fixech, na nás čekají dvě spárové, lehce převislé délky za 9-. Spíš než lezení to v první délce připomíná boj. Hra na čistotu stylu je ta tam a vše se scvrkává na dolezení ke štandu. Pět metrů pod štandem dochází lano (ten nýt a smyčka po deseti metrech byl nejspíš štand), Pepa se odcvakává a tak k němu můžu dolézt. Hlavou se mi honí ledacos, ale než ke mně dorazí Pepa, je chuť na lezení zpátky. O další délce se snad dá mluvit jako o vylezené. Pak následuje lezeí v obtížnostech max 8+, plus krátká stěnka za 9-. Do večera natahujeme zbylé fixní lana a jedem dolů na polici. Na další den nám zbylo osm délek. Stihnout to musíme, protože vodu máme tak na jeden den a pozítří se má pokazit počasí.
Ranních tři sta metrů fixů dáváme za necelou hodinu. Odfrkneme si a vychutnáváme parádní kolmé lezení. Koutky a hlavně spáry spíše větších rozměrů. V Ádru bychom podobné širočiny obešli obloukem, ale velké friendy u pasu nám dodávají morál a můžeme si lezení vychutnat.
Nejtěžší délka cesty za 9+ je téměř pod vrškem, dáváme ji technicky. Vzpomínám na fotku Dušana Beránka z titulky Jamesáku , který udělal první volný přelez a hluboce se klaním a smekám. Bonbónkem na závěru cesty je vyledněný komínek, takže repertoár lezení je kompletní.
Nádherné výhledy z vrcholu…ale rychle dolů
Unavení a šťastní jak blechy pozorujeme z vršku panorama stěn okolo, monstrózní pevninský ledovec a užíváme večerní slunce. Slaňujem, cestou balíme fixy a v jedenáct jsme na polici. Konečně může hlava vypnout a rozhodujeme se, že zbývajících 400 metrů na zem necháme raději na ráno.
Předpověď nelhala a ráno se kazí počasí. V poklidu balíme, slaňujeme pod stěnu a při sestupu do BC začíná pršet. Tam na nás čeká zbytek partičky a slavíme posledním pivem.
„Nejsme žádné bigwallové krysy, ani spárařské frézy, takže tomu odpovídal i náš výkon. Cesta již určitě byla přelezena rychleji a v lepším stylu. Do obtížnosti 8 jsme lezli čistě, zbytek jsme přelezli AF a nejtěžší dvě délky technicky. I tak jsme spokojeni na max, líp jsme to prostě neuměli.“
Další dny střídavě prší, mží a když to vypadá, že stěny schnou… Takže zdokonalujeme umění rybolovu. V krátkém intervalu pěkného počasí se snažíme vylézt co nejvýše v cestě „Warr Poetry“, ale více než 8 délek nestíháme…prší. Bohužel počasí se už nezlepšilo a tak nám to může být tak akorát líto, protože lezení je tady na celý život. Jsme rádi i za to „málo“, co jsme stihli vylézt.
Děkujeme za podporu firmě Rock Empire za materiální podporu a firmě Tendon za lana.
Autor článku a účastník expedice Tomáš Bardas je horským vůdcem, více o něm naleznete na jeho osobní prezentaci na www.tomasbardas.cz.
