Tadeáš Šíma: V chudších zemích jsi atrakce, ve vyspělejších si o tebe neopřou kolo

Co se ti líbí na dálkách a kolik kilometrů už máš naježděno?

Dálka ve mně evokuje něco nového a dobrodružného. Dávám si dálku do rovnítka s neznámostí a já moc rád poznávám nové věci. Asi tohle se mi na tom líbí, taková ta neznámá a neprobádaná záležitost, která se s tou dálkou snoubí. Naježděno mám něco přes 23 tisíc kilometrů.

Jaké byly začátky a tvá první výprava? Jak ses k bikepackingu vůbec dostal? 

Moje první bikepackingová výprava takhle na těžko byla do Afriky v roce 2017. Vypravil jsem se z rodných Prachatic s vidinou toho, že došlapu až do Kapského Města v Jihoafrické republice. Napoprvé to nevyšlo úplně podle představ, protože když jsem došlapal do marockého Rabatu, přepadli mě, okradli o kolo a musel jsem se vrátit domů a vyrazit později znovu.

Dostal jsem se k tomu docela jako slepý k houslím. Chtěl jsem vidět Afriku, lákal mě černý kontinent, příroda a zvířata. Zjistil jsem, že existují nějací blázni, kteří cestují na kole, a tak jsem si tenkrát jedno pořídil. Přišel jsem na to, že se na něm dají ukrajovat dlouhé vzdálenosti, moc to nestojí a benzín nepotřebuju. Bikepacking jsem bral jako možnost, jak se dostat z bodu A do bodu B a něco vidět.

Je podle tebe cestování na kole ten nejlepší způsob cestování?

Nejlepší bych určitě neřekl. Vím jen, že člověk je hodně blízko tomu, co chce vidět. Když jsem dřív cestoval autostopem, nemohl jsem si zastavit, kde jsem chtěl, pořád jsem na někoho musel čekat a nebyl jsem svobodný. Jakmile jsem si ale pořídil kolo, zjistil jsem, že jsem sám strůjce svého pohybu vpřed, můžu vidět, co chci a stýkat se s lidmi, které vidím u silnice. Vím, že těch sto kilometrů – v mém podání pět třešňáků – dokážu našlapat, a zároveň během toho něco prožít. Asi mi šlo právě o svobodu cestování, kterou jsem na kole pocítil.

Zmínil jsi třešňáky, jednotku, kterou měříš vzdálenost. Kolik tedy skutečně měří a proč ji vlastně používáš?

Jeden třešňák je dlouhý přesně 20 kilometrů a je to vzdálenost z mých rodných Prachatic do Třešňového Újezdce, kde máme chalupu. Tuhle vzdálenost jsem zdolával ve svých mladých letech na kole. Ono je totiž vždycky lepší, když se ráno probereš a je před tebou jen pět třešňáků, než když je to 100 kilometrů. Proto by se měla tahle jednotka používat. Já už se ji snažím procpat do mezinárodní soustavy SI, kdy jeden třešňák by se psal hned vedle kandely, což by bylo moc hezké. Snad to jednou vyjde.

Máš nějaký cyklistický, případně obecně outdoorový vzor? Jestli ano, o koho se jedná a v čem tě ovlivnil?

Rád bych zmínil Matěje Balgu, což je kochač, který si užívá život naplno. Hltal jsem jeho psaní z cest a líbil se mi jeho životní styl. Matěj mě ovlivnil především vášní a motivací. Když si něco usmyslí, jde si za tím hlava nehlava. Potom je tu taky Arthur F. Sniegon, člověk, který chrání přírodu, nejen v Africe, ale i u nás, třinecký rodák a dobrej chalan. Na kole si zažil svoje právě ve střední části afrického kontinentu. Hodně mi toho předal, co se týče ochrany přírody. Myslím si ale, že ani jeden z nich není primárně cyklista, kolo zkrátka používají jako dopravní prostředek, proto, aby zažili svět. 

Jaký typ krajiny ze sedla nejvíce obdivuješ? Co tě nadchne a co ti naopak drásá nervy?

Mám rád pestrost. Díky rychlosti cestování na kole dokážeš vnímat přechody krajin a pozorovat, jak se krajina mění. Když jedeš například Mauritánií, probouzíš se ráno na duně z písku a večer usínáš pod obrovským baobabem. Vidíš, kdy celý ráz krajiny promění řeka Senegal, za kterou je najednou všechno strašně zelené. Samozřejmě, když jedeš 14 dní jednotvárnou krajinou saudsko-arabské pouště, trochu ti to drásá nervíky, ale to všechno k tomu patří. Poušť je svým způsobem krásná, i když je monotónní.

Přejel jsi na kole část Evropy, Afriku od severu k jihu po západním pobřeží, Arabský poloostrov a teď i Střední Ameriku, což je dohromady spousta zemí. Máš nějakou, kde bys sis dokázal představit žít, a proč?

Česko. Já jinde žít nechci. Mně se tady líbí, mám tu lidi, na Šumavě včelín a nehodlám se stěhovat někam, kde bych měl žít delší dobu v řádu několika let. Vím, že kdykoliv někam vyjedu, budu se vždy rád vracet, a necítím potřebu emigrovat. Tady je totiž úplně všechno – hory, lesy, řeky, louky… Když jsem na cestě, chybí mi hlavně ty naše lesy, jejich vůně a taky český jazyk. Strašně se mi líbí čeština. V angličtině nedokážu vyjádřit to co v češtině.

V jaké zemi to byl největší punk?

Tyjo! Největší punk si myslím, že byla Burkina Faso, a to úplně od začátku, když jsem přijel na hranice a opřel jsem si tam kolo o celnici. Přišel za mnou celník a chtěl po mně řidičák na kolo. Už od malička, když jsem listoval školním atlasem, jsem si říkal, co by se mohlo stát, kdybych se ocitl v Burkina Faso. Každý tam na tebe kouká a neví, co tam chceš, každý si na tebe ukazuje. Celkově byly africké státy dost punk. Třeba hranice s Kongem, kde je prostě jen kláda přes cestu v lese. Takže Afrika.

Vím, že kromě cest na kole se snažíš vylézt nejvyšší sopky na všech kontinentech. Jak tě to napadlo a na jakých z nich jsi už byl? 

Napadlo mě to tenkrát s kamarádem Tomášem, když jsme lezli v Íránu na Damávand, nejvyšší sopku Asie. Řekli jsme si, že bychom si mohli vylézt sopky na všech kontinentech, a to si teď plníme. Byli jsme taky na Kilimandžáru a pak na Pico de Orizaba v Mexiku, takže mám tři. Je to ale spíš dlouhodobější projekt, nejsem ten typ, co by si něco potřeboval odškrtávat. Rád hledám v životě krásu a hory sopečného charakteru jsou většinou krásné a výjimečné.

Jak na tebe jako na putujícího cyklistu koukají lidé v nejchudších zemích světa, a jak naopak ve vyspělých?

Ve vyspělých zemích nejsi pro místní ničím zajímavý, to jsem si potvrdil, třeba když jsem projížděl Izraelem. Těm jsem byl úplně na háku, ale říkal jsem si, že je to vlastně supr. V Jordánsku o mě měl zájem každý, zvali mě na jídlo a podobně. Středem zájmu jsem byl i v afrických vesničkách, tam se kolem mě točilo pořád spousta lidí. Klídek od místních jsem měl ve Střední Americe, v Mexiku nebo v Guatemale. To si člověk i odpočine. Zkrátka v těch chudších zemích jsi atrakce, v těch vyspělejších si o tebe ani neopřou kolo. 

Jaký typ kola je podle tebe nejlepší na bikepacking a jaká kritéria by mělo takové kolo splňovat?

Záleží na tom, kam jedeš. Dneska je hodně oblíbený gravel bike, ale s tím nemám moc zkušeností. Gravel je hybrid mezi silničkou a horským kolem, má tenčí pneumatiky, takže to rychleji odsýpá do kopce. Když ale přijedeš někam, kde jsou krajina a cesty terénní s nerovnostmi, je zase lepší právě horák. Já jsem si vždycky bral horské kolo, protože nerad jezdím po asfaltce. Volím 29palcová kola. 

To se mi osvědčilo právě v Africe. Když jedeš přes Saharu, kde sice asfaltka je, ale jen když zrovna nefouká písek, jede to tam na těch 29palcových kolech dobře. Ale když přijedeš do Konga, kde asfaltek moc není a jedeš po lesní cestě, oceníš ty drapáky. Zároveň jsem věděl, že nebudu mít k dispozici tolik servisů, a proto jsem se snažil kolo co nejvíc zjednodušit, abych si ho zvládl opravit sám. Vyměnil jsem si kotoučové hydraulické brzdy za mechanické destičky. Když na to přijde, vyměníš jen destičku za destičku a jede se dál.

Jaké náhradní díly bys doporučil s sebou vždy vozit?

Určitě duši, jestli máš klasické pneumatiky s dušemi. Dále se hodí pumpička, lepení a náhradní řetěz, pokud jedeš na delší dobu. Podle toho, jaké máš brzdy, buď sestavu na opravu hydraulických brzd, nebo brzdové destičky, aby sis dokázal opravit brzdový systém. Tyhle věci bych asi vypíchl. Jednou mi destičky došly a musel jsem brzdit botou. Takže to chce i dobré boty.

Kolik kilo váží tvoje výbava a vozíš s sebou něco, čím si myslíš, že nás překvapíš?

Já nejsem typ, který cestuje nalehko. Pokud mám místo v brašnách, snažím se ho využít. V Africe jsem zastavil na poslední duně na Sahaře a naložil si 3 kila písku, který jsem vezl až do Kapského Města. Ještě dodneška nějaký mám (směje se). Moje výbava má celkově asi 40 kg. Kolo má odhadem 13 kg a 27 až 30 kg váží voda, jídlo a výbava. Záleží samozřejmě na tom, kam jedeš. Když víš, že někde nebude možnost nakoupit jídlo, gramáž se navýší. Taky si musíš vézt vodu. Přes Saharu nebo v Mali, kde bylo největší vedro, jsem s sebou vezl sedm až osm litrů vody. 

Asi vás překvapím tím, že jsem s sebou měl násadu od krumpáče. Potom co mě okradli v Maroku, jsem slíbil babičce, že si s sebou vezmu nějakou zbraň. Tak jsem si vzal násadu od krumpáče, kterou jsem si uřízl na chalupě. Nikdy jsem ji nemusel použít, ale hodila se potom jako stojánek.

Na poslední cestu po Střední Americe jsi s sebou měl i padák, co tě k tomu přivedlo a co na létání s padákem tak obdivuješ?

Chtěl jsem spojit aktivity, kterým se věnuju, v rámci jedné expedice. Pořídil jsem si co nejlehčí single padáček, který má pod 5 kg, a přidělal ho na kolo. Jeden z dalších cílů cesty bylo vylézt na sopku Pico de Orizaba v Mexiku. Takže jsem propojil cyklistiku, lezení po horách a létání. A co na létání tak obdivuju? Mám rád takový ten pocit přítomnosti, nebo úplného štěstí, který nacházím ve vzduchu, na kole, nebo v zimě, když si vysekám díru do ledu a jdu se potopit. Nepřichází moc často a na vyžádání, ale když přijde, tak si ho maximálně uvědomuju.

Když už jsme u toho, která z tvých cest byla nejtěžší a proč?

Byla to paradoxně asi ta nejkratší, cesta přes Střední Ameriku, která se nesla v duchu fuckupů úplně od začátku. Celé to bylo hodně na vůli. Neklapalo to od samého začátku. Sice jsem cítil, že to musím dotáhnout, ale musel jsem to hodně tlačit, a to nemám rád. Nejdřív mi na přestupu na letišti v New Yorku nedali estu, později jsem si v Kostarice při dopadu s padákem poranil koleno. Ani lidi mi ve Střední Americe nepřirostli tolik k srdci, celé to pro mě bylo dost složité.

Zaznamenal jsem, že je pro tebe velmi blízkým tématem ochrana přírody. Strávil jsi například nějaký čas v Kongu, kde jsi pomáhal montovat fotopasti proti pytlákům. Co tě přimělo k tomu, aby ses ochraně přírody začal věnovat?

Určitě to bylo v Kongu během první cesty přes Afriku, kde jsem potkal Artura Sniegona a kde jsem poprvé viděl pytlácké tábory. Dost to se mnou hnulo a řekl jsem si, že chci pomoci proti devastování krajiny, ať už v Kongu nebo kdekoliv na světě. S Arturem spolupracujeme na různých aktivitách, teď například spravujeme organizaci Save Elephants v konžském Zulu.

Kam povede tvá další cesta? Případně máš v plánu se někdy „usadit“?

Už jsem zmínil právě Kongo a Zulu, tam se budu v příštím roce snažit podniknout pár cest s cílem chránit přírodu. Musím říct, že neplánuji nic cyklistického. Ale jak už to tak bývá, když se neplánuje, něco vznikne. Nějaká cesta do Afriky by mě ještě lákala. Třeba z Kapského Města podél východního pobřeží, ale to až třeba tak za 20 let nebo na důchod.

Ten plán usadit se tady byl, je a bude pořád. Čím dál tím víc své cesty zkracuju a připravuju si půdu. Jsem rodinný typ, takže vím, nebo doufám, že rodina jednou přijde.

Doporučil bys bikepacking každému?

Já vždy říkám, aby člověk dělal to, co ho baví. Člověk nemusí jet na kole přes Afriku, aby našel štěstí. Ale jestli to chce někdo fakt zkusit, pak není nic jednoduššího, než sednout na kolo, přidělat si tam pár batůžků a vyrazit. Když tě to chytne a nepřemůže tě první negativní věc, co přijde po pár třešňácích, máš vyhráno a můžeš se pouštět na další cesty.

Tadeáš Šíma

Cestovatel, spisovatel, včelař a ochránce přírody z Prachatic. Cestuje již více než deset let, během kterých procestoval přes 60 států světa. Vystoupal na nejvyšší sopku Asie, Afriky a Severní Ameriky. Projel na kole Arabský poloostrov, Střední Ameriku a Afriku od severu k jihu po západním pobřeží. O svých cestách rád píše a přednáší. Založil charitativní projekt s názvem Pohled pro Adama a stojí za vznikem cestovatelského festivalu Prachcest.