Švýcarským „grandkaňonem“ Rýnu na raftu

Fakta: Splouvaný úsek řeky je dlouhý 22 km (což není málo) a obtížnost se pohybuje mezi WW II-III s jedním místem, které je klasifikováno jako WW IV, ovšem v závislosti na vodním stavu. Nejtěžší peřej se ráda mění a proto je vždy (!) doporučeno zastavit a prohlédnout si jí! Když byla řeč o vodním stavu, tak rozpětí pro splutí je opravdu široké. Plavba je možné od průtoku přibližně 25 m3/s a horní limit pro splutí (počítejte s velkými vlnami a hodně rychlým proudem) je 150 m3/s.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

V závislosti na vodě a počtu svačin vám plavba zabere asi 2-3 hodiny protože řeka rychle upaluje a většinu času vás poveze, aniž byste jí museli nějak pomáhat pádlováním. To nejdůležitější nakonec. Nasedací místo na tento úsek Vorderrheinu je na levém břehu řeky ve vesničce Ilanz a vysednutí je možné na soutoku s Hinterrheinem ve vesnici Reichenau. Jinou možnost opustit řeku cestou nemáte a to je na ní právě to hezké. 22 km plavby v kaňonu bez jakýchkoliv známek civilizace je na evropských řekách čím dál tím vzácnějším jevem!

My nasedáme na Vorderrhein přesně dle instrukcí, tedy na levém břehu ve vesnici Ilanz a podle informací od místních raftařů máme spíše vyšší vodní stav – zhruba 130 m3/s. Pod Ilanz nás čeká rozehřívací úsek v délce přibližně osmi kilometrů, kde voda jen rychle proudí, ale netvoří žádné významnější peřeje a to ani za naší vyšší vody. Je tedy dostatek času na to, aby se sehrála posádka a seznámili jsme se s ledovou řekou šedivé barvy.

Když vidíme most, víme, že jsme už dostatečně rozcvičení. Mimo to, že je most jednou z mála známek civilizace v údolí řeky také víme, že chvíli za ním nás čeká nejtěžší peřej úseku. Místní raftaři jí pojmenovali Black Hole (Černá díra) a asi dobře vědí proč. Řeka za mostem proteče mírnou pravotočivou zatáčkou, poté hned levotočivou a je to tady. Black Hole v celé své kráse. V klidu přistáváme na pravém břehu, kde je k tomuto účelu naštěstí dostatek místa a jdeme si peřej prohlédnout.

V nájezdu do peřeje vidíme obrovské vlny a pak přichází to hlavní. Celý proud teče na vysokou skálu na levém břehu, o kterou se odráží a voda tvoří nejrůznější útvary, ve kterých nechceme být ani s naším velikým plavidlem. Je tedy jasné, že už v nájezdu ve vlnách musíme s raftem směřovat doprava, do vnitřní strany zatáčky, abychom tu nebezpečnou melu bezpečně minuli. Na rovince pod peřejí pak vidíme ještě jeden veliký válec, který chceme určitě minout a pak ještě několik vln. Za nižší vody prý válec mizí a jsou tu jen vlny, ale to těžko posoudíme.

Průjezd peřejí nám vyšel na výbornou, zvládli jsme i rovinku pod ní a teď nás čeká nejhezčí část celého úseku. Obtížnost opět klesá na WW II-III, tedy nic extrémního, ale řeka rychle teče, údolí se stále prohlubuje a my se kocháme roztodivnými tvary vápencových skal a užíváme si pocit samoty na dně hlubokého kaňonu. Sem tam je ovšem třeba dát pozor i na vodu. Některé zatáčky jsou hodně ostré a nechat se namáčknout ke stěně by se nemuselo vyplatit.

Řeka svůj charakter nemění až k soutoku s Hinterrheinem, kde vysedáme a samou radostí se rozhodujeme pro zopakování celé jízdy. Čas máme, počasí přeje, tak proč někde jen tak sedět, když se dá sedět v raftu na vodě na dně Švýcarského kaňonu…