Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro SvetOutdooru.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o horách, vybavení nebo metodice nebo aktualizovat katalog stovek treků a ferat. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s outdoorovou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce SvetOutdooru.cz
Rozhlížet se z nejvyšších vrcholků alpského pohoří patří mezi moji oblíbenou činnost hlavně proto, že nabízí dechberoucí, výhledy a také zde najdete místa, která vyžadují trochu cviku a námahy k tomu, aby se na ně člověk dostal. Prozradím vám pár tipů na zajímavé cesty ke švýcarským vrcholům, kde si užijete přírodu téměř bez lidí.
Weissmies 4 017 m n. m. – Nordgrat
Poslední tři roky se každé léto minimálně jednou vracíme do údolí k Saas Fee, odkud se dá vystartovat na několik čtyřtisícových vrcholů. Letos jsme sem vyrazili hned ze začátku prázdnin na takový první aklimatizační výstup. Ale taky proto, že máme v plánu smáznout tři různé pytle a tohle je jeden z nich. Míříme na Weissmies. Minulý rok jsme se vzhledem k časovému presu, nepřejícímu počasí a dalším okolnostem otáčeli na Rottalhornu (3 815 m n. m.), předvrcholku na normálce. No a letos jsme si řekli, že normálku už známe, tak si uděláme výstup zajímavější a polezeme severním hřebenem. Teď stojíme na parkovišti pod lanovkou, železo nám cinká v batohu a míříme k Hohsaas.
Hohsaas je nejvyšší stanicí lanovky a my se necháme vyvézt až tam. Nahoře se jdeme rovnou ubytovat, odhazujeme batohy do pokoje a jdeme si projít cestu k nástupu na hřeben, který nás zítra čeká. Varianty jsou dvě. První je s nástupem v sedle Lagginjoch, druhá vede na výrazný předvrchol označený jako Pt 3 722 přímo po západním hřebeni. Volíme variantu číslo dvě, tedy že si zkrátíme cestu po ledovci, nalezeme západním hřebenem nahoru a tam se napojíme. Vyřešeno, nakoukáno a valíme zpátky, ať si můžeme jít brzy lehnout.
Je 5:00, jasno, bezvětří a my vyrážíme. Za chvíli jsme u ledovce a míříme k nástupu na západní hřeben. Obcházíme ho zleva a nalézáme krátkým žlabíkem. Lezení je jednoduché, ale skála v některých pasážích moc nedrží. Dolézáme do severního hřebene a oba dva jen stojíme a užasle koukáme. Odtud z východní strany ten hřeben totiž vypadá trošku jinak, ostře. Jakoby hodně. No nic, opakuju si frázi: „Nikdy to není takové, jak se zdá.“ V dušičce doufám, že to nebude ještě horší.
Vzhledem k sněhovým polím opět vytahujeme mačky z batohu a začínáme traverzovat. Hřeben je poměrně dlouhý a vzdušný, obtížnost pasáží má střídavý charakter. Leze se ale dobře a skála je kompaktní, takže se téměř všude jistíme průběžně. Po dvou hodinách lezení máme za sebou nejtěžší úseky a mixovým terénem se blížíme až k firnovému hřebeni, který vede k samotnému vrcholu Weissmies. Po celou dobu výstupu jsou neuvěřitelné výhledy na obě strany údolí, ale i na okolní vrcholy.
Lezení severním hřebenem na švýcarskou čtyřtisícovku Weissmies
Ledovce měnící se před očima
Po šesti hodinách stojíme na vrcholu a potkáváme se s pár dalšími lidmi, kteří přichází normálkou. Povinné focení, sváča a míříme zpět k Hohsaas, tentokrát už také ledovcovým dupákem. Je neskutečné a zároveň smutné pozorovat, jak se ledovec mění před očima. Místa, kterými jsme procházeli i jen rok nazpět, jsou občas k nepoznání. Kličkujeme mezi trhlinami, scházíme na ledovcové plato a blížíme se k cestě, která nás dovede zpět k horní stanici lanovky. I přesto, že je výstup normálkou technicky nenáročný a Weissmies se tak stává jednou z častých cílovek, není radno ledovec podceňovat. Trhliny jsou tu velikostí srovnatelné s jinými, většími a vyššími kopci. My už jsme ale v bezpečí restaurace a připíjíme si radlerem na další úspěšný počin.
Lezení severním hřebenem na švýcarskou čtyřtisícovku Weissmies
Praktické informace
Počet dní: 2, délka: 7,3 km
Převýšení: 920 m, nejvyšší bod: Weissmies 4 017 m n. m.
Hřebenovka ve švýcarské oblasti Valais, která čítá hned 4 čtyřtisícové topy – Nadelhorn (4 327 m n. m.), Stecknadelhorn (4 241 m n. m.), Hochberghorn (4 219 m n. m.) a Durrenhorn (4 035 m n. m.). Hřeben se dá jít v obou směrech a my jsme zvolili, ač trošku nedobrovolně, směr Nadelhorn – Durrenhorn.
Člověk míní, klima mění
První den začíná v městečku Saas Fee, které je alpskými velikány obklopené ze všech stran. Dupeme na chatu Mischabel, která se během pár sekund stává mojí nejoblíbenější. Lokací, vzezřením, přístupem obsluhy a hlavně tou večeří! Z prapůvodních plánů A i B jsme dospěli k plánu C, a to vyrazit ráno přes sedlo Windjoch dál po ledovci, podejít hřeben, nalézt kuloárem do sedla Durrenjoch a traverzovat zpět na chatu. Tenhle plán padl ve chvíli, kdy jsme ho sdělili provozní, která nás upozornila, že kuloárem se teď vůbec nechodí, protože všude lítají kameny a trasa je dost nebezpečná. Přichází na řadu plán D – vylézt na Nadelhorn a traverzovat v opačném směru. Vracet se nebudeme vůbec a sejdeme další den do druhého údolí.
Vrcholy se snižují, náročnost se zvyšuje
Ráno vyrážíme relativně pozdě, jelikož nás nečeká návrat po ledovci, který bývá s přibývajícími denními hodinami a slunečními paprsky vždy o něco zrádnější. V 6 hod tak startujeme od chaty směr Nadelhorn (4 327 m n. m.), první a nejvyšší bod hřebene. Trasa není nikterak náročná, postupujeme relativně rychle, vyskáčeme skalní pasáž pod vrcholem a zanedlouho se kocháme výhledy do všech směrů. Pak scházíme zpět na hřeben, přelézáme skalní věžičku a napojujeme se na krásný firnový hřeben směřující k vrcholu Stecknadelhorn (4 241 m n. m.). Poslední úsek je dvojkové lezení v kvalitní skále, ale nahoře už nefouká! První občerstvovačka, pár fotek a vyrážíme dál. Sestup do sedla Hochbergjoch je podle různých popisů považován za nejnáročnější pasáž celé trasy, což já si opravdu nemyslím. Sestup zubatou skálou vyžaduje pozornost a některé kroky (II) určitou dávku jistoty, ale neshledáváme ho takovým, jak se zpočátku jevil.
Výtup na Nadelgrat – traverz přes čtyři čtyřky
Pořádná zábava začíná až teď
Dostáváme se do sedla Hochbergjoch, kde se skála ztrácí pod sněhovou pokrývkou, a pokračujeme po bílém podkladu až na vrchol Hochberghorn (4 219 m n. m.). Na chvíli nám okolí mizí v mraku, takže se tu zbytečně nezdržujeme a jdeme vstříc sestupu směrem k poslední čtyřce tohoto dne. A tady někde nám pomalu, ale jistě začíná pořádná zábava. Lámavá skála nedrží pod nohama a velké kusy kamenů vyndáváme snad i jen pohledem. Kličkujeme po hřebeni zprava doleva, hledáme alespoň na pohled nejvhodnější cestu, kterou si urychlujeme nedobrovolnými pojezdy společně s nedržícím podkladem. Skálu střídá sníh, sníh střídá zase skála a my se po hodině a půl dostávám do sedla Durrenjoch. Doplňujeme energii a vydáváme se vstříc celkem pevné skále Durrenhornu (4 035 m n. m.). Přelézáme několik pasáží (II – III), pod vrcholem opět lehce kličkujeme v rozlámaných kusech a do hodiny jsme ze sedla u vrcholového kříže. Únava už je znát, plná koncentrace na každý krok, úhybné manévry a těžký batoh na zádech si něco vezmou. Neseme s sebou i veškeré potřebné věci na bivak, který nás někde při sestupu čeká.
Koncert rolling stones z první řady
Najíst, napít a jde se na to. Cílíme na sedlo Galenjoch, kterým severní hřeben a celý plánovaný traverz končí. Je 17 hod a odhadujeme to na další dvě až tři hoďky cesty. Trasa z Durrenhornu se nese v duchu předchozího sestupu, takže lezeme pomalu, protože při troše neopatrnosti může být každý krok náš poslední. Už je mi naprosto jasné, z jakého důvodu se traverz chodí primárně v opačném směru. Slézáme svépomocí trojkové pasáže, jištění tu totiž žádné není, občas využijeme nějaký kus skály, ale jak moc drží v podkladu, se dozvědět nechceme. Pouze jeden několikametrový úsek je zajištěn kruhem.
Jak moc skála drží v podkladu, se dozvědět nechceme
Tenhle hotel má víc jak milion hvězd
Je to dlouhé, hodně dlouhé, a tak se kolem 20 hod, po více než 13 hodinách na cestě, domlouváme, že zůstaneme na první rovnější ploše, kterou najdeme. Těch je v hřebeni na prstech jedné ruky, ale ve výšce 3 800 m n. m. vidíme první náznaky několika bivaků, takže odhazujeme batohy a jdeme seskládat kameny do přijatelné výšky tak, aby na nás v noci moc nefoukalo. Konečně si naplno užívám i krajinu kolem, na kterou při sestupu nebyl moc čas. Přímo vedle nás se přes údolí tyčí majestátní Weisshorn (4 506 m n. m.), o kus dál silueta Matterhornu (4 478 m n. m.) a z druhé strany shlížíme na rozpraskaný ledovec Ried. Nikde nikdo, hvězdy nad hlavou a ráno žádný budík.
Spaní v horách má bezesporu své kouzlo, například východy a západy slunka
Vzhůru dolů!
Probouzíme se až kolem deváté a dáváme hodně pomalé ráno. Snídáme, balíme a pokračujeme do sedla. Scházíme do něj ještě další dvě hodiny! Dobře, že jsme se o to včera už nepokoušeli. Nemáme už ani žádnou vodu, takže se v serpentinách ze sedla odpojujeme z cesty a míříme k malé sněhové ploše, která nám snad jako zdroj vody poslouží. Pro jistotu převařujeme, trošku se u toho opalujeme, měníme kalhoty za kraťasy a seskakujeme dál směrem do údolí. V 17 hod se dostáváme do vesnice Gasenried a ohlížíme se za celým hřebenem, který máme zdárně za sebou. Tenhle pocit mám nejradši, na chvíli se zastavit a vidět, co mám za sebou a co jsem zvládla. Cesta totiž nekončí na vrcholu, ale dole v údolí. Pokud se někdo na tuhle dobrodružnou cestu chce vydat, mám dvě doporučení: 1. Jít trasu ve směru Durrenhorn – Nadelhorn, bude to o fous jednodušší, 2. Pořádně si to užít!
Praktické informace
Počet dní: 3, délka: 20,9 km
Převýšení: 2 800 m, nejvyšší bod: Nadelhorn 4 327 m n. m.
1. den – Saas Fee – chata Mischabel 2. den – chata Mischabel – Nadelhorn, Stecknadelhorn, Hochberghorn, Durrenhorn – vlastní bivak ve 3 800 m n. m. 3. den – bivak – Galenjoch – Gasenried