Švýcarské hřebenovky, kde si zalezete

Weissmies 4 017 m n. m. – Nordgrat

Poslední tři roky se každé léto minimálně jednou vracíme do údolí k Saas Fee, odkud se dá vystartovat na několik čtyřtisícových vrcholů. Letos jsme sem vyrazili hned ze začátku prázdnin na takový první aklimatizační výstup. Ale taky proto, že máme v plánu smáznout tři různé pytle a tohle je jeden z nich. Míříme na Weissmies. Minulý rok jsme se vzhledem k časovému presu, nepřejícímu počasí a dalším okolnostem otáčeli na Rottalhornu (3 815 m n. m.), předvrcholku na normálce. No a letos jsme si řekli, že normálku už známe, tak si uděláme výstup zajímavější a polezeme severním hřebenem. Teď stojíme na parkovišti pod lanovkou, železo nám cinká v batohu a míříme k Hohsaas.

Hohsaas je nejvyšší stanicí lanovky a my se necháme vyvézt až tam. Nahoře se jdeme rovnou ubytovat, odhazujeme batohy do pokoje a jdeme si projít cestu k nástupu na hřeben, který nás zítra čeká. Varianty jsou dvě. První je s nástupem v sedle Lagginjoch, druhá vede na výrazný předvrchol označený jako Pt 3 722 přímo po západním hřebeni. Volíme variantu číslo dvě, tedy že si zkrátíme cestu po ledovci, nalezeme západním hřebenem nahoru a tam se napojíme. Vyřešeno, nakoukáno a valíme zpátky, ať si můžeme jít brzy lehnout.

Hřeben ostrý jako žiletka

Je 5:00, jasno, bezvětří a my vyrážíme. Za chvíli jsme u ledovce a míříme k nástupu na západní hřeben. Obcházíme ho zleva a nalézáme krátkým žlabíkem. Lezení je jednoduché, ale skála v některých pasážích moc nedrží. Dolézáme do severního hřebene a oba dva jen stojíme a užasle koukáme. Odtud z východní strany ten hřeben totiž vypadá trošku jinak, ostře. Jakoby hodně. No nic, opakuju si frázi: „Nikdy to není takové, jak se zdá.“ V dušičce doufám, že to nebude ještě horší.

Vzhledem k sněhovým polím opět vytahujeme mačky z batohu a začínáme traverzovat. Hřeben je poměrně dlouhý a vzdušný, obtížnost pasáží má střídavý charakter. Leze se ale dobře a skála je kompaktní, takže se téměř všude jistíme průběžně. Po dvou hodinách lezení máme za sebou nejtěžší úseky a mixovým terénem se blížíme až k firnovému hřebeni, který vede k samotnému vrcholu Weissmies. Po celou dobu výstupu jsou neuvěřitelné výhledy na obě strany údolí, ale i na okolní vrcholy.

Ledovce měnící se před očima

Po šesti hodinách stojíme na vrcholu a potkáváme se s pár dalšími lidmi, kteří přichází normálkou. Povinné focení, sváča a míříme zpět k Hohsaas, tentokrát už také ledovcovým dupákem. Je neskutečné a zároveň smutné pozorovat, jak se ledovec mění před očima. Místa, kterými jsme procházeli i jen rok nazpět, jsou občas k nepoznání. Kličkujeme mezi trhlinami, scházíme na ledovcové plato a blížíme se k cestě, která nás dovede zpět k horní stanici lanovky. I přesto, že je výstup normálkou technicky nenáročný a Weissmies se tak stává jednou z častých cílovek, není radno ledovec podceňovat. Trhliny jsou tu velikostí srovnatelné s jinými, většími a vyššími kopci. My už jsme ale v bezpečí restaurace a připíjíme si radlerem na další úspěšný počin.

Praktické informace

• Počet dní: 2, délka: 7,3 km
• Převýšení: 920 m, nejvyšší bod: Weissmies 4 017 m n. m. 
• Horolezecké úseky: UIAA III – IV
• Pro zobrazení trasy načti QR kód. (https://mapy.cz/s/luhufosuco)

Nadelgrat – traverz přes čtyři čtyřky

Hřebenovka ve švýcarské oblasti Valais, která čítá hned 4 čtyřtisícové topy – Nadelhorn (4 327 m n. m.), Stecknadelhorn (4 241 m n. m.), Hochberghorn (4 219 m n. m.) a Durrenhorn (4 035 m n. m.). Hřeben se dá jít v obou směrech a my jsme zvolili, ač trošku nedobrovolně, směr Nadelhorn – Durrenhorn. 

Člověk míní, klima mění

První den začíná v městečku Saas Fee, které je alpskými velikány obklopené ze všech stran. Dupeme na chatu Mischabel, která se během pár sekund stává mojí nejoblíbenější. Lokací, vzezřením, přístupem obsluhy a hlavně tou večeří! Z prapůvodních plánů A i B jsme dospěli k plánu C, a to vyrazit ráno přes sedlo Windjoch dál po ledovci, podejít hřeben, nalézt kuloárem do sedla Durrenjoch a traverzovat zpět na chatu. Tenhle plán padl ve chvíli, kdy jsme ho sdělili provozní, která nás upozornila, že kuloárem se teď vůbec nechodí, protože všude lítají kameny a trasa je dost nebezpečná. Přichází na řadu plán D – vylézt na Nadelhorn a traverzovat v opačném směru. Vracet se nebudeme vůbec a sejdeme další den do druhého údolí.

Vrcholy se snižují, náročnost se zvyšuje

Ráno vyrážíme relativně pozdě, jelikož nás nečeká návrat po ledovci, který bývá s přibývajícími denními hodinami a slunečními paprsky vždy o něco zrádnější. V 6 hod tak startujeme od chaty směr Nadelhorn (4 327 m n. m.), první a nejvyšší bod hřebene. Trasa není nikterak náročná, postupujeme relativně rychle, vyskáčeme skalní pasáž pod vrcholem a zanedlouho se kocháme výhledy do všech směrů. Pak scházíme zpět na hřeben, přelézáme skalní věžičku a napojujeme se na krásný firnový hřeben směřující k vrcholu Stecknadelhorn (4 241 m n. m.). Poslední úsek je dvojkové lezení v kvalitní skále, ale nahoře už nefouká! První občerstvovačka, pár fotek a vyrážíme dál. Sestup do sedla Hochbergjoch je podle různých popisů považován za nejnáročnější pasáž celé trasy, což já si opravdu nemyslím. Sestup zubatou skálou vyžaduje pozornost a některé kroky (II) určitou dávku jistoty, ale neshledáváme ho takovým, jak se zpočátku jevil. 

Pořádná zábava začíná až teď

Dostáváme se do sedla Hochbergjoch, kde se skála ztrácí pod sněhovou pokrývkou, a pokračujeme po bílém podkladu až na vrchol Hochberghorn (4 219 m n. m.). Na chvíli nám okolí mizí v mraku, takže se tu zbytečně nezdržujeme a jdeme vstříc sestupu směrem k poslední čtyřce tohoto dne. A tady někde nám pomalu, ale jistě začíná pořádná zábava. Lámavá skála nedrží pod nohama a velké kusy kamenů vyndáváme snad i jen pohledem. Kličkujeme po hřebeni zprava doleva, hledáme alespoň na pohled nejvhodnější cestu, kterou si urychlujeme nedobrovolnými pojezdy společně s nedržícím podkladem. Skálu střídá sníh, sníh střídá zase skála a my se po hodině a půl dostávám do sedla Durrenjoch. Doplňujeme energii a vydáváme se vstříc celkem pevné skále Durrenhornu (4 035 m n. m.). Přelézáme několik pasáží (II – III), pod vrcholem opět lehce kličkujeme v rozlámaných kusech a do hodiny jsme ze sedla u vrcholového kříže. Únava už je znát, plná koncentrace na každý krok, úhybné manévry a těžký batoh na zádech si něco vezmou. Neseme s sebou i veškeré potřebné věci na bivak, který nás někde při sestupu čeká. 

Koncert rolling stones z první řady

Najíst, napít a jde se na to. Cílíme na sedlo Galenjoch, kterým severní hřeben a celý plánovaný traverz končí. Je 17 hod a odhadujeme to na další dvě až tři hoďky cesty. Trasa z Durrenhornu se nese v duchu předchozího sestupu, takže lezeme pomalu, protože při troše neopatrnosti může být každý krok náš poslední. Už je mi naprosto jasné, z jakého důvodu se traverz chodí primárně v opačném směru. Slézáme svépomocí trojkové pasáže, jištění tu totiž žádné není, občas využijeme nějaký kus skály, ale jak moc drží v podkladu, se dozvědět nechceme. Pouze jeden několikametrový úsek je zajištěn kruhem.

Tenhle hotel má víc jak milion hvězd

Je to dlouhé, hodně dlouhé, a tak se kolem 20 hod, po více než 13 hodinách na cestě, domlouváme, že zůstaneme na první rovnější ploše, kterou najdeme. Těch je v hřebeni na prstech jedné ruky, ale ve výšce 3 800 m n. m. vidíme první náznaky několika bivaků, takže odhazujeme batohy a jdeme seskládat kameny do přijatelné výšky tak, aby na nás v noci moc nefoukalo. Konečně si naplno užívám i krajinu kolem, na kterou při sestupu nebyl moc čas. Přímo vedle nás se přes údolí tyčí majestátní Weisshorn (4 506 m n. m.), o kus dál silueta Matterhornu (4 478 m n. m.) a z druhé strany shlížíme na rozpraskaný ledovec Ried. Nikde nikdo, hvězdy nad hlavou a ráno žádný budík.

Vzhůru dolů!

Probouzíme se až kolem deváté a dáváme hodně pomalé ráno. Snídáme, balíme a pokračujeme do sedla. Scházíme do něj ještě další dvě hodiny! Dobře, že jsme se o to včera už nepokoušeli. Nemáme už ani žádnou vodu, takže se v serpentinách ze sedla odpojujeme z cesty a míříme k malé sněhové ploše, která nám snad jako zdroj vody poslouží. Pro jistotu převařujeme, trošku se u toho opalujeme, měníme kalhoty za kraťasy a seskakujeme dál směrem do údolí. V 17 hod se dostáváme do vesnice Gasenried a ohlížíme se za celým hřebenem, který máme zdárně za sebou. Tenhle pocit mám nejradši, na chvíli se zastavit a vidět, co mám za sebou a co jsem zvládla. Cesta totiž nekončí na vrcholu, ale dole v údolí. Pokud se někdo na tuhle dobrodružnou cestu chce vydat, mám dvě doporučení: 1. Jít trasu ve směru Durrenhorn – Nadelhorn, bude to o fous jednodušší, 2. Pořádně si to užít!

Praktické informace

• Počet dní: 3, délka: 20,9 km
• Převýšení: 2 800 m, nejvyšší bod: Nadelhorn 4 327 m n. m.
• Horolezecké úseky: UIAA III
• Pro zobrazení trasy načti QR kód. (https://mapy.cz/s/capojuceso)

Orientační rozpis po dnech

1. den – Saas Fee – chata Mischabel
2. den – chata Mischabel – Nadelhorn, Stecknadelhorn, Hochberghorn, Durrenhorn – vlastní bivak ve 3 800 m n. m.
3. den – bivak – Galenjoch – Gasenried