Kde se vzala touha dobývat vrcholy? Stručný exkurz do historie alpinismu

Prapočátky alpinismu

Náš krátký průlet historií alpinismu a vůbec pohybu v horách začneme kde jinde než v Ötztálských Alpách v pozdním létě, 28. srpna roku 3230 před naším letopočtem, kdy v sedle mezi Fineilspitze a Tisenjoch umírá nejstarší známý alpinista – Ötzi. Měl poměrně důmyslné oblečení do hor – boty z medvědí kůže vycpané trávou, kožené nohavice a halenu, plášť utkaný z trávy a pořádnou hůl. Jeho měděná sekerka vypadá spíš jako cepín. Velmi podrobný výzkum Ötziho nám mimo jiné vyvrátil domněnku, že v pravěku lidé nechodili do hor. Lovecké a kupecké stezky už tisíce let před naším letopočtem překonávaly alpské průsmyky a lidé se pohybu v horách přizpůsobili. Ostatně byli daleko otužilejší, vytrvalejší a silnější než my. Nevím, co se jim při pohledu na horské štíty, jezera a ledovce honilo hlavou, ale pravděpodobně do hor nechodili pro potěchu, ale ze zcela pragmatických důvodů.

Poměrně velký turistický oddíl měl i kartaginský vojevůdce Hanibal, který ve 3. století před naším letopočtem s celou armádou překonal nejdřív Pyreneje a pak i Alpy a přepadl římskou armádu z nečekaného severního směru. Bohužel před akcí neproběhl žádný trénink, vybavení bylo mizerné a domorodí Keltové nepřátelští. Zemřelo více než 20 000 převážně afrických žoldáků.

Středověk nic moc

Středověk horám moc nepřál, za zmínku snad stojí v klasické literatuře popsaný výstup básníka Petrarky, který o pár let předběhl cyklistický peloton Tour de France a stanul na vrcholu hory Mont Ventoux. Nejednalo se o žádný náročný výstup, místní pastevci byli na vrcholu mnohokrát předtím. Nicméně rozhodně tam nebyli pro potěchu oka, výstup byl pro ně pouze dřinou, kdežto Petrarca se kochal výhledem na alpské panorama. Jaký to posun ve vnímání světa kolem sebe. Lidé v pravěku, starověku i po celý středověk vnímali hory spíše jako nebezpečná místa, kde nic dobrého není. A až úplně nahoře, v oblacích sídlí božstva. Takže nic pro lidi. Jediné, co je nutilo trmácet se přes hory a doly, byl obchod – přes alpská sedla vedly četné obchodní stezky. V horách se také s postupem času čím dál více pohybovali pastevci, lovci, dřevorubci či hledači vzácných kovů a kamenů. Od středověku tak docházelo k postupné kolonizaci podhůří a hor, obvykle podél vodních toků.

Kdo vyleze první na Mont Blanc?

Skočíme radši z temného středověku do osvíceného 18. století. Pomalu se mění společnost, její zaběhnutý církevně vrchnostenský řád a přichází romantismus. Romantičtí básníci se toulají přírodou a zkoumají ji. Takový Goethe zřejmě lozil po skalách s kladívkem, sbíral minerály a určitě podnikl řadu hodnotných prvovýstupů, bohužel si nevedl deníček na Lezci. No a Karel Hynek Mácha? Ten se dokonce vydal na první řádný dálkový trail – z Čech do Benátek a zpátky to vzal přes Lublaň a Vídeň. Je to také období velkých objevných cest, které se přetavily do nových vědeckých poznatků o fungování světa, jež většinou platí až do dnešních dní. Připomeňme alespoň dva velikány – Alexandra Humboldta a Charlese Darwina, kteří při svých cestách doslova obepluli svět.

Ale zpět na hory. Už na konci 18. století, 7. srpna 1786, zdolávají chudý lovec kamzíků Jacques Balmat s lékařem Michelem Paccardem nejvyšší horu Evropy, Mont Blanc (4 808 m n. m.). Myslím, že dost předběhli svou dobu, byli určitě motivováni vysokou finanční odměnou vypsanou v roce 1760 přírodovědcem Horace-Bénédictem de Saussure za zdolání vrcholu a samozřejmě to puzení být první muselo být extrémní. Rozhodně neměli žádné speciální vybavení. Jak by asi mohli mít, když tehdy prostě neexistovalo. Normální lidé do hor nechodili, Balmat byl přesto jedním z prvních horských vůdců, kteří již znali některé zákonitosti hor a pohybu v nich a dokázali další podivíny provázet poměrně bezpečně na vrcholky. Vysoké boty, kabát, klobouk, okovaná hůl a kus konopného provazu. Dobré víno, koňak, uzené maso. První horští vůdci jsou na světě. Cesta za objevováním hor a horských vrcholků je tedy otevřena, nicméně do hor zatím opravdu neproudí zástupy.

Zlaté období alpinismu

Až o více než padesát let později, v polovině 19. století, propuká v Alpách tzv. zlaté období alpinismu. Za počátek tohoto období je považován výstup Sira Alfreda Willse a jeho průvodců na Wetterhorn (4 274 m n. m.) v roce 1854. Během zhruba deseti let je zdolána většina nejvyšších alpských vrcholů (Monte Rosa, Eiger, Gran Paradiso a další). Období vrcholí slavným výstupem Edwarda Whympera na Matterhorn (4 478 m n. m.) v roce 1865, kdy o pár metrů a minut předhoní výpravu vedenou italským horským vůdcem Jeanem Carrelem. Výstup se zapsal do historie jednak jako velký triumf lidské vůle a současně první velká horolezecká tragédie v horách. Při sestupu kvůli podklouznutí nezkušeného Douglase Hadowa zahynuli čtyři členové výpravy. Whymper byl jednou z vůdčích osobností tohoto období, je dobré připomenout, že s dalším průkopníkem Horacem Walkerem vystoupali poprvé na Grandes Jorasses (4 208 m n. m.). 

Výstroj a výzbroj nebyly zrovna ultralite

Výstroj a výzbroj prvních dobyvatelů vycházela logicky z oblečení horalů od přírody a z povolání  – tedy pastevců, lovců, myslivců, ze kterých se také rekrutovali první horští vůdci v Zermattu, Chamonix či Courmayeru. Materiály to byly z dnešního pohledu naprosto nefunkční, těžké, nepoddajné, ochotně sající vodu i pot. Bavlna, bavlněný či vlněný flanel, pletené svetry, plstěné klobouky, plédy či konopné lana a provazy. Víte, co mimo jiné spojuje slavné polárníky Ernsta Shackeltona, Roalda Amundsena a horolezce George Malloryho? Gabardén. Zvláštní druh velmi hustě tkané vlněné textilie, ze které se šily především bundy a pláště. A co jeden ze symbolů horolezectví? Cepín slouží zpočátku hlavně jako opora a pro vysekávání stupů. Pro představu v roce 1876 vysekali horští vůdci pro markraběte Alfreda von Pallaviciniho do 600 metrů vysokého žlebu v severovýchodní stěně Grossglockneru o sklonu 55°  cepínem na 2 500 stupů. 

Historie a vývoj horolezeckých pomůcek je ostatně bytostně spjata s vůdčími osobnostmi lezeckého světa té doby. Ať už to byl Willo Welzenbach, který proslul zejména vývojem prvních šroubů do ledu, či Oskar Ockenstein, jemuž je připisován vynález prvních maček, stoupacích želez a zásadní odlehčení cepínu tak, aby s ním šlo manipulovat jednou rukou. Pány Hanse Düflera či Karla Prusíka a jejich přínos horolezectví snad netřeba více zmiňovat. Často také špičkoví lezci zakládají a propůjčují své jméno firmám vyrábějícím lezecké vybavení. Třeba Ricardo Cassin, který jako první prostoupil v roce 1938 severní stěnu Grandes Jorasses. Jméno rodiny Charlet, slavných horských vůdců z Chamonix, vám asi taky bude povědomé.

Neměli bychom opomenout také soustavné působení alpských spolků. Ten nejslavnější a nejstarší byl založen anglickými gentlemany v Londýně v roce 1857. Mezi jeho prezidenty patřili mimo jiné Horace Walker, Sir John Hunt, Sir Chris Bonington či Doug Scott. Pro rozvoj horolezectví v Alpách jsou pak zásadní Německý Alpský spolek (1869) a Rakouský Alpský spolek (1862). Spolky budují nové chaty v Alpách , sdružují a vzdělávají své členy.

Poslední problémy alpského horolezectví

A právě značný technický pokrok a uklidnění světové geopolitické situace předznamenaly další boom alpského lezení a také počátek skutečně vážných horolezeckých expedic do nejvyšších pohoří světa po skončení první světové války. V Alpách se již neřeší prvovýstupy, ale tzv. poslední problémy, většinou panenské severní stěny hor. Nad všemi pak vyčnívá šestice velkých severních stěn hor: Matterhorn, Cima Grande, Petit Dru, Piz Badile, Eiger a Grandes Jorasse. A na té nejslavnější, severní stěně Eigeru, si můžeme opět dobře ilustrovat obrovský posun v pojetí horolezectví, materiálech či technice. 

První pokusy končily tragicky, ať už se jednalo o pokus Maxe Sedlmayra a Karla Mehringera v roce 1935 či epický výstup Němců Andrease Hinterstoissera a Toniho Kurze a Rakušanů Ediho Reinera a Willyho Angerera v roce 1936, kdy náhlá změna počasí a osudová chyba v podobě stažení lana z hladkého traverzu zapříčinila smrt všech čtyř mladých lezců. Až v roce 1938, v dusné atmosféře narůstajícího německého nacionalismu, zdolalo po třídenní bitvě dne 24. července německo-rakouské družstvo ve složení Anderl Heckmair, Ludwig Vörg, Heinrich Harrer a Fritz Kasparek severní stěnu Eigeru. Skvělou monografií severní stěny Eigeru je kniha Bílý Pavouk od Heinricha Harrera. O obtížnosti stěny vypovídá, že do roku 1957 se uskutečnilo pouze 11 opakování výstupu a tragédií přibývalo. V roce 1961 podnikli za poměrně dramatických okolností teprve 17. průstup naši lezci Radan Kuchař a Zdeno Zibrín. A teď střih. V roce 2015 vybíhá Švýcar Ueli Steck severku za 2 hodiny a 22 minut! Špičkový atlet, ultralehké kvalitní vybavení a detailní znalost terénu i předpovědi počasí nám ukazují směr extrémního horolezectví 21. století. Ale to už je jiný příběh.

Každý řádek a každé jméno v tomto textu by se dalo rozvést na samostatný článek, ale doufám, že i tak jste se dozvěděli něco nového z historie horolezectví. Historie plné objevování krásy hor, neskutečného odhodlání, soupeření, bolesti a často i smrti. Historie plná přátelství bez zbytečných slov, přátelství na laně.