Dlouhá a náročná, ale krásná je cesta při česko-rakouské hranici, částečně po trase staré římské cesty. Nabízí všechno, čím Národní park Podyjí oplývá – staré historické památky, romantické údolí řeky, chráněná území přírody, daleké výhledy, vinice i hluboké lesy. Na trase jsou častá stoupání a klesání, půjdeme však po kvalitních, za každého počasí dobře schůdných cestách. Příležitostí k občerstvení není mnoho a tak bude lepší spolehnout se na vlastní zásoby. Trasa je vhodná pro zdatnější a zkušenější turisty.
Startovním místem bude kostel sv. Petra a Pavla v Citonicích, ¬pozdně barokní stavba z doby kolem r. 1769, upravovaná v 19. století. V r. 1820 vypukla v obci rebelie proti nedůslednostem ve výkupu robot. Od kostela půjdeme po modré značce k odbočce k železniční stanici. U turistické orientace se dáme vpravo po zelené značce. Vede nás loukou pod obcí, na okraji lesíka asi 30 metrů před rybníčkem zahneme vlevo, brzy se dostaneme na širokou cestu a po ní do údolí Gránického potoka.
Mineme pěkný rybník sevřený lesy, o 600 metrů dál údolí opustíme a při kraji lesa stoupáme do polí u Bezkova. Stočíme se na cestu, která vede podél zahrádek, na jejím konci vlevo k silnici. Sestoupíme do středu vsi v údolí Gránického potoka, na rozcestí za mostem nás značka vede vlevo a dost zbytečně kličkuje obcí. Proto po 100 m zahneme vpravo na pěšinu, po které zamíříme ke kapli, nevýznamné stavbě z r. 1855, přetneme silnici a pokračujeme mírně vzhůru k další silnici, kde se se značkou znovu setkáme. Spolu s ní půjdeme vpravo. Bezkov se poprvé připomíná v r. 1252 a býval majetkem kláštera Hradiště sv. Hypolita u Znojma.
Za obcí se stáčíme vlevo; z rozcestí, na kterém stojí boží muka (tzv. poklona) z r. 1796, nás značka pošle silnicí vlevo do vsi Podmolí. Název napovídá, že šlo o místo, často podemílané vodou. První zmínka o obci je z r. 1226. Jedinou památkou je kaple P. Marie Bolestné, barokní z r. 1753. Pramení tu Žlebský potok, spadající dost prudce k jihozápadu, do Dyje. Podle něj nás od turistické orientace vede dál zelená značka. Vstoupíme do lesa a úzkým, rychle se zahlubujícím údolíčkem sestoupíme k malému lesnímu rybníčku, na jehož hrázi je rozcestí Žlebský potok. Z něj jdeme vpravo po bývalé signálce, po několika metrech ale odbočíme doleva na cestu, která začíná stoupat zalesněným svahem.
Asi po kilometru dojdeme k rozcestí Příčky, kde se napojíme na širokou lesní vozovku. Zelená značka po ní pokračuje vlevo, o kus dál si zkracujeme široký zákrut cestou vpravo. Vozovka nás za mírného klesání dovede nad údolí Dyje, stočí se vlevo a sestoupí k ostrohu, téměř ze všech stran obtékanému řekou. V nejužším místě, které není širší než 200 metrů, jsou rozsáhlé zříceniny Nového hrádku. Ostroh nad nejlépe vyvinutým meandrem Dyje byl osídlen již v době kamenné. Řeka tu tvoří státní hranici s Rakouskem. Hrad se skládá ze dvou relativně samostatných částí. Starší je zadní hrad eliptického tvaru, tvořený plášťovou zdí a přední hradbou; mezi oběma zdmi je parkán, kterým vede přístupová cesta. Uvnitř se dochovaly zbytky obytných budov.
Hluboký příkop se zbytky mostních pilířů odděluje zadní hrad od předního, jehož jádrem je mohutná dvoukřídlá budova, z níž směrem ke vstupní bráně vybíhají mohutné bašty. Při jižní straně velkého nádvoří stojí obdélná renesanční budova. Před vstupní branou je hluboký příkop, který cesta překonává po mostě. Celková rozloha areálu přesahuje 8000 m2. Stavebníkem hradu byl markrabě Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., po r. 1358. V dalším období se majitelé rychle střídali a hrad chátral. V polovině 16. století za Krajířů z Krajku byl opraven a postaveny nové obytné a hospodářské budovy (přední hrad).
V r. 1618 byl připojen k vranovskému panství a přestal být udržován. Jeho zkázu dovršili Švédové, kteří Nový hrádek v r. 1645 pobořili. Od těch dob už nebyl nikdy v plné míře obnoven. Ve 2. polovině 18. století byla část renesanční budovy upravena na lovecký zámeček a obydlí haj¬ného. Po druhé světové válce se zříceniny ocitly v hraničním pásmu a nebyly veřejnosti přístupné, situace se změnila po r. 1989. (Otevřeno: 1. 5.–31. 8. denně mimo PO 10–18, v září jen o SO+NE, délka prohlídky 45 minut, pouze s průvodcem.)Stejnou cestou se vrátíme k rozcestí Žlebský potok a pokračujeme po červené značce.
Vede nás bývalou signálkou (cestou imitující státní hranici, za kterou býval zoraný pás) prudce vzhůru kolem rybníčku, na rozcestí při kraji lesa vpravo, na dalším vlevo ke křižovatce turistických cest U milíře. Stojí tu dřevěný altánek s lavičkami, místo je jako stvořené k odpočinku, případně k občerstvení. Tady opustíme asfaltovou silničku a pokračujeme mírně vpravo do lesa. Procházíme po trase (údajné) prastaré římské cesty, která směřovala od Podmolí k vinici Šobes. Jen velmi mírně klesáme, jsme uprostřed hlubokých lesů. Postupně se stáčíme vpravo a směřujeme nad údolí Dyje.
Dostaneme se na úzkou šíji, ze tří stran obtékanou řekou, jejíž svahy strmě spadají k řece. Před námi se otevře nádherný výhled do údolí i na protilehlé stráně. Branou vstoupíme do oplocené vinice Šobes , která má podle tvrzení vinařů nejpůvabnější, nejmalebnější a nejkvalitnější polohu v České republice. Proto je také osázena nejkvalitnějšími odrůdami – rýnským ryzlinkem, rulandským bílým, rulandským šedým a vlašským ryzlinkem. Vinice i okolí byla po 40 let běžným turistům nepřístupná. Díky pochopení Znovínu Znojmo a zejména jeho turistickému vinařskému programu můžeme vinicí nejen projít, ale v době od 1. 6. do 31. 8. i ochutnat víno přímo ze Šobesu.
Vinici protíná údajná stará římská cesta, spojující Vídeň s Prahou. (Viz také str. 30.)Pod vinicí přejdeme louku, po lávce překonáme Dyji a pokračujeme vlevo, stále provázeni červenou značkou. (Pozor! V době vinobraní je průchod vinicí uzavřen. Proto byla nově vyznačena náhradní modře značená cesta od rozcestí U milíře, která vede o něco západněji, překročí Dyji a po jejím pravém břehu dojde k rozcestí pod Šobesem, kde se napojí na červenou značku.) U odpočinkového altánu sejdeme z asfaltové silničky a dáme se cestou vlevo, stále podél řeky. Zanedlouho dojdeme k čerpací stanici v místech někdejšího Baštova (Grieblerova) mlýna.
Naši trasu křižuje žlutě značená cesta z Hnanic na Sealsfieldův kámen. Přidržíme se však červené, která zahýbá vpravo na silnici, po chvíli však odbočí doleva a stoupá zalesněným svahem k informačnímu panelu na kraji Havranického vřesoviště . Jde o nejrozsáhlejší vřesoviště na území Národního parku Podyjí, na kterém převládají keříčkové formace s vřesem a kručinkou chlupatou, ale vyskytuje se tu i další unikátní flóra a fauna. Havranické vřesoviště je národní přírodní rezervací, vstup do něj mimo značené cesty není dovolen. Pěknou cestou napříč vřesovištěm dojdeme na dohled vsi Havraníky (bližší popis na str. 28), zahneme vlevo na širokou cestu a podél hranice rezervace míříme k Popicím.
V mírném svahu nad obcí stojí kaple P. Marie Bolestné , známé poutní místo. Jeho předchůdcem byla boží muka, k nimž v roce 1680, v době morové epidemie, která zahubila více než polovinu obyvatel Popic, vedl procesí farář Pavel Stross, člen řádu křižovníků s červenou hvězdou. Přestože byl prosinec, šel bos a s těžkým křížem na ramenou. Stal se zázrak a morová rána rázem ustala. Od té doby se místo považovalo za posvátné. Popická obec tu v letech 1815–16 postavila kapli, která po 2. světové válce zpustla a změnila se ve zříceninu.
V letech 1992–93 byla obnovena do původní podoby a nově vysvěcena. Na průčelí je moderní plastika P. Marie a nápis v české a německé verzi. Oltář je vyzděn z dvanácti starých nárožních kamenů z kostela ve Hnanicích a jsou v něm uloženy ostatky sv. Klementa Hofbauera-Dvořáka, rodáka z blízkých Tasovic a patrona Znojemska. Pokračujeme dál, vlevo v louce stojí barokní socha sv. Antonína Paduánského. Vstoupíme do severní části Popic. Vítá nás v jádru raně gotický kostel sv. Zikmunda z 2. poloviny 13. století s pozdně gotickou klenbou, přestavěný v 17. století. U kostela je bývalá křižovnická fara z 1. poloviny 18. století a socha sv. Floriána.
Vinařskou oblast připomínají sklepní uličky. Popice se zmiňují poprvé v r. 1252. Stávaly na pozemcích kláštera Hradiště, tedy kněžském (popském) majetku; od toho je odvozeno i jejich jméno. Narodil se tu Karl Postl, romanopisec známý pod pseudonymem Charles Saelsfield (viz str. 29), na jehož rodném domě je pamětní deska. Po silnici pokračujeme vzhůru k hostinci (občerstvení) a pak dál kolem chráněného území Popické kopečky s výskytem teplomilných druhů rostlin do vysoko položené vsi Konice. V písemných záznamech se poprvé připomíná v r. 1302. Stojí tu pseudoslohový kostel sv. Jakuba Většího a barokní kaple sv. Jana Nepomuckého. Během druhé světové války byly Konice spojeny s Popicemi pod názvem Waldberg (občerstvení: hostinec PO–PÁ 16–22, SO 14–23, NE 11–21 h).Za obcí vstoupíme do lesa a už bez větších výškových rozdílů procházíme příjemným úsekem (vpravo odpočinkový altán) po plošině Kraví hory. Cesta několikrát změní směr a dovede nás k informační tabuli u vřesoviště s výskytem teplomilné vegetace, chráněného přírodního výtvoru. Přejdeme přes plochý vrchol Kraví hory a začínáme sestupovat po jejím severním svahu.
Před námi se otevře úchvatný pohled na Znojmo, do hlubokého údolí Dyje, jehož západní část je zaplavena vodami vodní nádrže, zdroje pitné vody pro město. Dost prudce sestoupíme lesem, později mezi zahrádkami k řece, přejdeme přes most a serpentýnami vystoupáme do strmého skalnatého svahu k okraji historické zástavby Znojma. Po značce můžeme dojít až k turistické orientaci před Jihomoravským muzeem.
(Doporučujeme průvodce Podýjím a Znojemskem ze Zelené edice.)
