Stanislav Tomka: O Nepálu před 20 lety a dnes

Stanislav Tomka: O Nepálu před 20 lety a dnes

Nepál je už dlouhá léta populárním cílem mnoha zapálených horalů a trekerů. Pro Stanislava Tomku, spoluzakladatele slovenské cestovky Sancho a průvodce po Nepálu, se tato země stala druhým domovem. A tak jsme se dotkli toho, jak vypadal Nepál před 20 lety, zavzpomínali na zemětřesení v roce 2015, ale hlavně jsme probrali, jak s turizmem v Nepálu a samotnými Nepálci (ne)zamávala nedávná pandemie coronaviru.

Už mnoho let jezdíš pravidelně do Nepálu. Proč sis vybral zrovna Nepál a co tě na něm pořád tolik láká?

Do Nepálu jezdím už 20 let, poprvé jsem se tam vydal na podzim roku 2002. Z toho 15 let tam jezdím „aktivně“, tedy dvakrát až třikrát do roka. A proč Nepál? Pro mě to byla taková láska na první pohled. Byla to první země mimo Evropu, kterou jsem navštívil, a už jsem se jí upsal. Když žiješ na Slovensku, viděl jsi maximálně Slovinsko a najednou se ocitneš uprostřed Káthmándú – podotýkám, že to bylo Káthmándú před 20 lety – je to pro tebe kulturní šok. Ale taky hodně silný zážitek. 

Kam ses v Nepálu vydal poprvé?

Na trek okolo Dhaulágirí. Tenkrát jsme byli parta pěti kamarádů a jeli částečně na vlastní pěst. Měli jsme jen povolení a nosiče, který uměl pár slov anglicky a trochu taky fungoval jako náš průvodce, a to bylo všechno. V porovnání s klasickými komerčními treky, jako je trek okolo Annapurny nebo pod Mount Everest, je trek okolo Dhaulágirí pořád tak trochu divočina. A tenkrát to byla ještě větší divočina! Je to pro mě láska na celý život.

Naši čtenáři milují divočinu. Řekneš nám o treku okolo Dhaulágirí víc?

Není to lehký trek. Oproti klasickým trekům je fyzicky náročnější, těžší i nebezpečnější. V jednom místě se přespává mezi dvěma sedly ve výšce 5 000 metrů. Spí se ve stanech a veškeré vybavení si neseš s sebou. V base campu pod Dhaulágirí dnes stojí dvě lodže, před 20 lety tam byla jenom jakási bouda, kde přespávali šerpové. Nic víc tam není. Nepál se za ty roky hodně posunul, ale tohle je dodnes takové bohem zapomenuté místo – naštěstí. 

Doporučil bys tento trek někomu, kdo je v Nepálu poprvé a s vysokohorskou turistikou zatím nemá velké zkušenosti?

Nováčkovi bych ho úplně nedoporučoval. A rozhodně ne samotnému, nebo s jedním nosičem. Je těžké to projít bezpečně. V Nepálu jsou ale samozřejmě i těžší treky, třeba Makalu trek nebo Trek přes tři sedla pod Mount Everest…

V Nepálu si můžete vybrat z velkého množství různě náročných treků - od klasických komerčních treků až po méně známé treky divočinou
Himaláje jsou bezesporu nejkrásnější hory světa

Který z nepálských treků bys tedy doporučil absolvovat jako první?

Když se člověk vydá do Nepálu poprvé, doporučil bych mu, ať si vyzkouší některý z klasických treků – okolo Annapurny, do base campu pod Everest, nebo okolo Manaslu… Ať si vybere kterýkoli z nich, vždycky to bude silný zážitek. Na každém je něco zajímavého, a tak záleží hlavně na tom, jak je kdo odolný a na jak náročný trek si troufne. Ať si to poprvé pořádně užije, rozkouká se v Nepálu a až potom se rozhodne, jestli se bude chtít zase vrátit, nebo už nechce Nepál nikdy v životě vidět. Kdo se rozhodne do Nepálu vrátit, může vyzkoušet třeba trek okolo Dhaulágirí…

A máš v zásobě i nějakou praktickou radu pro první cestu do Nepálu?

Nespěchat. Často vídám v Nepálu turisty, kteří strašně spěchají. Snaží se všechno oběhnout co nejrychleji nebo tráví příliš mnoho času focením. Nestačí vnímat tu atmosféru, užít si hory kolem sebe. Utíkají jim úplně obyčejné, ale o to zajímavější momenty z běžného života. Potom sedí u piva v Pókhaře, zbývá jim ještě pět dní dovolené a uvědomí si, že si ty hory ani nestihli pořádně užít.

Změnily cesty do Nepálu tvůj pohled na domov?

Určitě ano. Když jsem se poprvé vrátil z Nepálu, úplně jsem přehodnotil svůj život. Dal jsem výpověď v práci a začal podnikat. Neříkám, že to bylo jenom kvůli Nepálu. Ale právě tam jsem si uvědomil, že je život o něčem jiném, než jen pracovat pro nějakou firmu 8-10 hodin denně. Že si svůj život chci užít, i když budu muset trochu zabojovat. O dva nebo tři roky později jsem spoluzaložil cestovku Sancho. Nejdřív jsme jezdili jenom po Evropě, později i do Nepálu a dalších exotických zemí. Sancho znamená nepálsky „dobrý“ nebo „lepší“. Zkrátka „dobře se cítící“.

A jaké máš zkušenosti s Nepálci?

Mám je moc rád. Obyčejní Nepálci bývají dobří a srdeční. K turistům se chovají velmi slušně a uctivě. I když třeba pro hoteliéry v Káthmándů nebo obchodníky v Namče Bazaru už je dnes bílý turista hlavně zdrojem peněz. Já stále opakuju, že Nepál je krásný, má nádhernou přírodu a překrásné hory, ale že to největší bohatství jsou lidi. Dali by za tebe život. 

Nepálci bývají velmi srdeční
Nepálci bývají dobří a velmi srdeční

Nepálci jsou pověstní svou pohostinností… Co je na tom pravdy?

Mám s Nepálci takovou pěknou příhodu. Tenkrát jsem byl v Nepálu asi podruhé, jeli jsme nočním autobusem z Nového Dillí. Cesta trvala 40 hodin. Asi po 30 hodinách cesty jsme překročili nepálskou hranici. Bylo pozdě večer. Vesnice měla asi 20 domů, svítila jen tři světla. Byl tam obchůdek, tak jsme si šli koupit něco k jídlu, abychom těch zbývajících 10 hodin cesty do Káthmándú nějak přežili. Měli tam pár polévek v sáčku, nějaký olej, jednu konzervu a asi dvoje sušenky. Vzal jsem si sušenky a zeptal se, kolik mám zaplatit. A ten prodavač, který sám neměl nic než ten malý obchůdek, mi řekl: „It’s OK, welcome to Nepal.“ To byl silný zážitek. Ale to bylo před 18 lety, možná by to dnes bylo jiné.

Jaké předpoklady by měl splňovat dobrý průvodce po nejvyšších horách světa?

To je těžké. Měl by dobře znát tu zemi, zvyky obyvatel a aspoň pár slov a frází v místním jazyce – protože když někdo dělá průvodce ve 20 zemích, těžko se plynule naučí 20 řečí. Musí se velmi dobře orientovat v terénu a v mapě. A taky být dobrý psycholog, aby dokázal vycítit, jak se jeho skupina chová, jak se cítí, jestli jdou moc rychle, nebo pomalu, jestli se jim něco líbí nebo nelíbí… Musí být neustále připravený řešit problémy. Měl by se chovat slušně a nepovyšovat se, že už je po pětadvacáté  v Nepálu… Pokud tohle všechno zafunguje, lidi to ocení a jsou spokojení. Když potom přijdou domů a opadne stres  z cestování, vybaví se jim dobré vzpomínky na Nepál. 

Průvodce má tedy zásadní vliv na celkový zážitek…

Průvodce je ten nejpodstatnější činitel zájezdu. Může být špatné počasí, může se něco stát, ale když je dobrý průvodce, umí se s tím vším vypořádat. I my máme hodně starších klientů nebo takových, kteří by se do takové země sami nevydali, a takoví lidé na průvodce spoléhají. 

Největší dojem bohužel zanechají negativní zážitky, jako třeba zemětřesení v roce 2015, výškové nemoci a jiné problémy, jako když musíš volat vrtulník a zachraňovat člověka. Ale i tyto věci patří k životu. Takových zážitků je ale jen malé procento, takže lidé se nemusí bát, že by přijeli do Nepálu a hned je přepadla třeba výšková nemoc. Když poslouchají pokyny průvodců a dělají to, co mají, když na sebe dávají pozor, tak to 99 % lidí zvládne úplně v pohodě.

Zemětřesení v roce 2015 vás zastihlo přímo na treku?

To naštěstí ne. Tenkrát jsme se vraceli z treku okolo Annapurny a už jsme byli asi 50 km před Káthmándú. Ale bylo to shodou okolností asi 30 km vzdušnou čarou od Gorkhy – epicentra zemětřesení – takže to s námi zatřáslo pořádně. Jako když ti pod nohama projede vlak Spišan a trvá to 50 sekund. To byl silný zážitek – negativní, ale silný. Potom už jsme jeli rovnou do Káthmándú a odtud na letiště, kde jsme čekali na odlet.

Probrali jsme, jak vypadal Nepál před 20 lety i v roce 2015. Jaké to tam ale bylo v posledních dvou letech, kdy po celém světě řádila pandemie covidu? Zažil jsi tu situaci na vlastní kůži?

Během těch hlavních covidových vln jsem v Nepálu nebyl, hranice byly zavřené. Povolení dostalo jen několik málo expedic, a tak se covid dostal až do základního tábora pod Mount Everestem a expedice musely skončit. Poslední dva roky byl Nepál pro turistiku úplně odepsaný.

Na podzim 2021, když se hranice konečně na delší dobu otevřely, jsme se vydali na trek okolo Annapurny. To bylo super – za první tři týdny jsme nepotkali ani jediného zahraničního turistu. Pár lidí jsme potkali až u Manangu, jinak nikoho. Jako před těmi 20 lety. I skupina si užívala, že mají celý Nepál jenom pro sebe.

Co dělali během pandemie místní, kteří do té doby žili z turistického ruchu?

Ti, co pocházeli z venkova, se vrátili zpátky a pěstovali si na políčkách brambory a rýži. Někteří mají příbuzné, kteří pracují třeba v Perském zálivu a poslali jim nějaké peníze. Lidem, kteří měli třeba nějaké dobré kamarády z treků, taky známí ze zahraničí nějaká eura poslali. Byla to hodně těžká doba. Ale Nepálci jsou houževnatí. Jsou velmi silní a zvyklí bojovat o život. Vysoké hory, drsné přírodní podmínky, politická situace během posledních dvaceti let… jednou je potká zemětřesení, jindy jim Indie vypne plyn nebo zastaví ropu… Oni to prostě vždycky zvládnou, je to velmi silný národ a k životu jim stačí málo.

Baudhanath, je stúpa v nepálském hlavním městě Káthmándú
Baudhanath, je stúpa v nepálském hlavním městě Káthmándú

Změnil se Nepál po pandemii?

Byl jsem velmi překvapený, když jsem tam přijel loni na podzim po dvou letech pandemie. Všude se budovalo! Stavěly se nové cesty, domy… v Káthmándú se staví dva tunely, dálnice, dvě nová letiště, lanovky… Všude se pracovalo. V Thámelu, turistickém centru, se procházelo asi 15 turistů, ale všude kolem naplno jely stavební stroje. 

To samé v Pókhaře, druhém největším městě v Nepálu. Pókhara je příjemné město pod horami, říká se mu Adventure Capital City of Nepal, je to výchozí bod pro rafting, biking, paragliding… Člověk by očekával, že tam bude pár turistů a jinak prázdno, ale to město žilo! Každý večer tam byl hluk, plné bary – i když Nepálců – a všude se stavělo. To jsem vůbec nečekal.

Pocítil jsi nějakou změnu v chování místních vůči zahraničním turistům?

Chování místních se ale nijak nezměnilo. Turisti jim přinášejí peníze a oni se k nim stále chovají slušně a s úctou, v tom žádný rozdíl nevidím

Jaké to mělo dopady na turistickou infrastrukturu?

To bylo zajímavé – když jsem přijel loni v říjnu, polovina hotelů byla zavřená a polovina otevřená. Turisti tam nebyli skoro žádní a nabídka byla větší než poptávka, tak jsme si měli možnost vybírat. A vybírali jsme si samozřejmě ty nejlepší hotely a pokoje s vlastním záchodem. I ty nejlepší hotely nabízely takové ceny, že jsme si to mohli dovolit.

Takže jsme spali třeba v Kathmandu Guest House, v nejlepším hotelu v Thámelu, a já dostal pokoj, kde spal před lety nějaký Ricky Martin… Měl tam fotku a podpis a já jsem se snažil vygooglit, co je to za horolezce (smích). Teď v dubnu tam ještě taky přespíme, ale potom už to asi nezopakujeme a zase se vrátíme do našich malých hotýlků.

Nedá se ale říct, že by ubytovny hromadně krachovaly. Když se zavřelo, lidi se vrátili na venkov a pracovali na poli, a když se zase otevřelo, vrátili se do práce.

A jaká je situace letos, na jaře 2022?

(na tuto otázku už Stano Tomka odpovídá z treku okolo Annapurny v dubnu 2022 – pozn. red.)

Ještě pořád je cítit ten dopad pandemie na turizmus. Ale situace už se pomalu vrací do starých kolejí. Turistů oproti loňskému podzimu přibylo, ale pořád je nabídka ubytování větší než poptávka. 

Co bys chtěl vzkázat těm, co se chystají do Nepálu?

Ať tam lidi jezdí a podpoří místní tím, že využijí jejich služby, ubytují se u nich, zaplatí si průvodce… ať je nekazí příliš velkým spropitným, neučí se mluvit sprostě… My si tady na Slovensku žijeme strašně dobře a každý Slovák i Čech by se měl někdy podívat do Indie a do Nepálu, aby viděl, že to, co tady máme, není samozřejmost.

Stanislav Tomka

Cestovatel a dobrodruh, pro kterého se Nepál stal druhým domovem. Je spoluzakladatelem slovenské cestovky Sancho Tour s pestrou nabídkou dobrodružných i pohodových zájezdů do mnoha exotických destinací. Více info najdeš na www.sanchotour.sk.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: