Sny si plním průběžně

Při povídání o cestách a pobytech Martina Mykisky vznikl další díl seriálu rozhovorů nazvaných „zkušenosti zkušených“. Rozhovory vycházejí v ročence Malý Průvodce světem outdooru a postupně také na našich internetových stránkách.

Martin Mykiska

k jeho nejzajímavějším cestám a pobytům patří například rok v Antarktidě, dvě návštěvy Afghánistánu (první ještě za Tálibánu!), osmiměsíční putování Jižní Amerikou, pětiměsíční putování Jižní Amerikou, tři měsíce na Aljašce, pět měsíců v Ladaku (indická část Himálaje) s celou rodinou (dvě malé děti), zimní dvouměsíční návštěva Ladaku atd.

Kterého výkonu si nejvíc považuješ?

Při dvouměsíční cestě v zimním Himálaji to byl pochod po zamrzlé řece Zanskar z Ladaku do Zanskaru. Řeka teče napříč horami 100 km dlouhou, jinak nepřístupnou soutěskou.

Jistě jsi zažil chvíle, kdy člověku není do smíchu.

Během letního pobytu v Ladaku jsem na týdenním treku dva dny strávil prakticky nepřetržitým broděním rozvodněné říčky (66 brodů, v 80 % případů po pás v dravé vodě). Vzhledem k tomu, že jsem byl sám, to bylo velice „napínavé“. Těžké bylo vyrovnat se s představou, že třeba druhý den odpoledne jedno místečko nepřekonám a čeká mě všechno to brodění na cestě zpět.

A v zimě?

Vždy se snažím používat zdravý rozum. Protože se často někde ocitám sám, nebezpečné úseky překonávám s rozmyslem, vysokou soustředěností a je-li to možné, tak pomaloučku, aby se vyloučily chyby. Jednou v Antarktidě jsem byl sám na ledovci, začalo se to pode mnou bořit do trhlin, propadat se. Naštěstí nebyly trhliny nijak velké – tehdy jsem si říkal, že jsem tam sám chodit neměl, na ledovec se má chodit ve dvou.

Stalo se, že by ti outdoorové vybavení připravilo překvapení?

Můžu říct, že mě překvapily boty v zimním Himálaji. Měli jsme totiž boty pro polárníky z Kanady (zn. Baffin), podle propagace prý až do mínus 100 °C. Ty boty mě „zklamaly“, bylo v nich moc teplo. Opravdu mi při mínus 20 °C bylo horko v botách a potily se mi nohy – to mě překvapilo… Ale některé dny byly botičky dobré, to když jsem se ve čtyřicetistupňovém mrazu nemusel starat o nohy. To považuju za zázrak. O to víc, když jsme třeba v zimním Zanskaru potkali Japonce, který měl kvůli špatným botám omrzlé nohy a museli ho odvážet vrtulníkem.

Čím se řídíš při výběru svého vybavení?

Snažím se výbavu minimalizovat, jak objemově, tak váhově. Kazí mi to fotografická výbava – ta mi připadá neúměrně těžká, ale vášeň pro focení je příliš silná. Ale navzdory superlativům v předchozí odpovědi si myslím, že outdoorové vybavení není při drtivé většině cest či výprav po světě to podstatné. Jeho výhody vynikají v extrémních podmínkách, ty ale nastávají jen málokdy a mnohé se dá naučit od domorodců, kteří nic takového nemají a žijí tam pořád, a většinou spokojeně.

Jaké vybavení se ti osvědčilo?
Do zimního Himálaje jsme měli (jeli jsme dva) kromě spodního prádla zn. Craft většinu oblečení od firmy Direct Alpin – nemělo to chybu, zima nám nebyla (zimní sportovní kalhoty, flísová bunda, mircoflísová souprava, stopwindové rukavice). K tomu jsem měl do největší zimy navíc jen starou péřovku. Také spacák od firmy Tilak nám zajistil v zimním Himálaji komfort, o jakém se nám před odjezdem nesnilo.

Jak hodnotíš pokrok ve vybavení v poslední době?

Moc to nesleduju. Ale když náhodou získám nějakou moderní věc, tak jsem většinou příjemně překvapen.

Existuje vybavení, se kterým se stále nechceš rozloučit?

Deset let stará péřovka a jen o něco mladší péřový spacák (dnes už nikoliv do větší zimy)

Určitě jsi viděl i hodně kuriózní vybavení

Lidi na mých přednáškách vždy překvapí, že v Antarktidě se nám nejvíc osvědčily pracovní vatované oděvy a holinky vycpané několikerými ponožkami.

Máš nějaký sen, který by sis chtěl splnit?

Sny si víceméně plním průběžně, právě je mám splněné – určitě se mi ale brzy začne zase něco zdát 🙂

Převzato z ročenky Malý Průvodce světem outdooru 2005