Přinášíme další díl z našeho seriálu o starším vybavení. Tentokrát článek o starých sněžnicích, který nám poslal náš spolupracovník. Sněžnice mají dřevěný rám oválného tvaru s provázkovým výpletem a jutovým popruhem pod botou. Rám je pravděpodobně vyroben z bílého jasanu, sněžnice jsou dlouhé 41 cm a se šířkou od 17 do 19 cm.
Se sněžnicemi jsem se prakticky seznámil až v 70. letech na chalupě mého kamaráda v Jizerských horách. Kde je jim konec nevím, ale nedávno jsem jako dar obdržel totožné sněžnice a rád bych majitelům všech těch současných dokonalejších modelů ukázal kousek jejich historie u nás. Sněžnice (kropě, kraple apod. jak se jim na severu Čech říkalo) jsou v našich zemích známy asi od druhé poloviny 17. století, přišly sem prý s usedlíky z Alp a byly využívány v různém provedení lidmi žijícími v našich horách.
V Alpách bude jejich historie značně delší, měl je tam údajně už i Ötzi. Úkolem sněžnic je zvětšit plochu nohy, aby se tolik nebořila do hlubokého sněhu a umožnila tak přístup tam, kam bez nich by to bylo téměř nemožné. Další modely sněžnic přišly do Evropy až později ve 20. století z Ameriky, od indiánů, traperů, ale časem pak i od tamních výrobců outdoorového vybavení. Ty mají už jiné tvary a bývají i značně větší, podle účelu, zda jsou na práci se dřevem v lese nebo pro lov či turistiku.
Tyto staré sněžnice jsem ale neměl příliš rád, špatně se připevňovaly, moji velkou nohu zvětšily tak maximálně dvakrát, což bylo dost málo. Často ale nebylo zbytí a pro vodu k prameni bylo nutno se dvěma kbelíky dojít hlubokým sněhem na nich. Na větší toulky přírodou jsme je ale nevyužívali, lepší pro nás vždy byly běžky. Na chalupách v horách asi hlavně sloužily starším a nelyžujícím lidem, aby se dostali ke schůdné cestě. Jejich výrobce ani stáří už bohužel nedokáži určit, byly však vyrobeny poměrně solidně, čehož důkazem jsou tyto zachovalé kusy v mém vlastnictví.
Sněžnice tvoří dřevěný rám oválného lehce asymetrického tvaru s provázkovým výpletem a jutovým popruhem pod botou. Rám je pravděpodobně vyroben z 3,5 cm širokého napařeného plátku bílého jasanu, ten byl několikrát (4x) obtočen a pevně slepen do požadovaného tvaru. Z boku jsou vyvrtány otvory, kterými je protažen pletený pevný 5 mm silný provázek, ke kterému je připevněn jutový popruh uprostřed a také slabý vázací popruh s oky na uvázání k botě. Sněžnice jsou dlouhé 41 cm a se šířkou od 17 do 19 cm. Jejich kladem je však váha, tento pár váží 740 g, což v porovnání s moderními sněžnicemi je skutečně velmi málo. Pro mě se zdály dost malé, ale byla to prý celkem standardní velikost pro tyto sněžnice. Popruh na uvázání bot byl snadno navlhavý, namrzal a sněžnice se snadno uvolňovaly a mokré pak šly také špatně utáhnout. Vázání je s pevnou patou, což usnadní třeba kroky dozadu, ale při rychlejší chůzi vpřed zadní část vždy vyhazovala značné množství sněhu nad mou hlavu a na záda, což ani v kapuci nebylo příjemné. S těmito sněžnicemi se dalo dobře chodit pouze po rovném a mírně zvlněném povrchu, hrana rámu trochu stabilitu udržela, ale prudší kopec žádným směrem se překonat nedal. Na zledovatělém firnu byly samozřejmě problémy také. Právě proto jsem s těmito sněžnicemi mnoho kilometrů nenachodil, změna nastala až s těmi novějšími, s těmi se už po lesích dalo chodit podstatně lépe. Některé nevýhody těch starých jim ale bohužel stále zůstaly, ty pak většinou odstranily až některé moderní sněžnice ze současné nabídky.
Jiné takto staré sněžnice jsem bohužel neměl možnost používat, až o pár let později jsem si koupil lepší z tehdejšího Dřevotvaru Znojmo, a myslím, že se tam pod jinou firmou vyrábí dodnes (Dřevostav Znojmo – pozn. redakce). Ty jsem později vyměnil za Sasquatche s kovovým rámem a hlavně už s pevným kovovým předním drapákem, a tak jsem i dále postupnými kroky odstraňoval nedokonalosti jejich předchůdců. Bohužel díky ceně ty opravdu špičkové jsou už poněkud mimo mé možnosti, i když jsem velký příznivec dobrých sněžnic a jejich využívání v přírodě. Paradoxem zůstává, jak málo místních obyvatel v našich horách sněžnice používá a i když mě vidí, jak jsem v hlubokém sněhu bez problémů a jdu, kam chci, tak oni se tam vlečou často do pasu zabořeni a zcela zmoženi. Asi tu chybí, i když letos může být výjimka, dostatečně sněžné zimy, kdy to nepůjde projet už ani traktorem:-) Chůze na sněžnicích je přitom tak snadná, že mi nedá se ještě nezmínit, že podle mých přímých zkušeností na moderních sněžnicích jsou malé děti už tak od 3 roků jako doma a nejen chodí, ale i pobíhají zcela bez problémů a ujdou tak po sněhu i několik kilometrů, což na lyžích-běžkách ještě nedokáží. Rodiče jim ale musí dělat také na svých sněžnicích doprovod, jinak jim děti po sněhu velmi snadno utečou. (test dětských sněžnic)
Hlavně v Severní Americe jsou ale stále nadšenci co chodí na napodobeninách těch původních indiánských sněžnic, včetně všech původních tvarů a vázání, nutno však dodat, že ty indiánské sněžnice jsou mnohem lépe použitelné, než tyto původní z našich hor a asi i Alp. Přesto popsané rámové sněžnice (schneereifen) patří do naší historie určitě více než ty zámořské, přes všechny jejich nedostatky.
© Svět outdooru, únor 2012, text Pavel Krupka, foto Pavel Krupka a Zdeněk Hübst
