Prohlédněte si další fotografie k článku..
Letos padla volba na Pik Lenina a tak místo opalovačky u rybníku, lezení na písku a lelkování v české kotlině budu zase celé léto v Kyrgyzstánu „leopardit“. Aby to nebyla nuda, beru s sebou lyže a taky tenisky. Lyže proto, abych si vyzkoušela lyžování v šesti tisících metrech. Tenisky proto, abych se zúčastnila první etapy závodu Lenin Sky Race.
Lenin je prostě věčný
Pik Lenin se svou výškou 7134 m je oblíbený cíl. Zrovna letos uplynulo devadesát let od prvovýstupu a mohutně se to slaví. Dříve se štít jmenoval Pik Kaufmann, po carském veliteli Turkestánské oblasti. Po změně režimu v Rusku upadl v zapomnění a tak v roce 1934 horu přejmenovali. Ovšem Lenin je věčný, proto ani po pádu Sovětského svazu nikdo název měnit nehodlá. Ohrozit by ho v budoucnu mohl snad jenom Manas. Zatímco sochy Lenina pomalu mizí z náměstí kyrgyzských měst, počet soch tohoto bájného hrdiny výrazně roste.
Na expedici jsem se tentokrát vypravila sama. O samotě ale rozhodně nebudu. Legendární kopec každý rok přiláká celou řadu lezců a vysokohorských turistů. Lenin jim slibuje relativně lehký přístup k velkému dobrodružství ve vysokých nadmořských výškách. Lehká sedma se taky počítá!
Sněhová bouře v základním táboře naznačuje, že tak úplně zadarmo to ale nebude. Jen zhruba dvacet procent lidí se skutečně podívá nahoru. Jednoho cestou k vrcholu vyřadí střevní potíže z kontaminované vody, druhého odradí studený vichr na vrcholovém hřebeni. Tu někdo zapadne do trhliny, tam zas dojdou síly, toho bolí hlava, k tomu špatný spánek, strach z laviny, malomyslnost. Lenin se totiž brání všemožnými prostředky a kroutí hlavou – nenene, ty se letos na vrchol nepodíváš!
Do base campu maršrutkou
Základní tábor na planině Ačiktaš vzdáleně připomíná pionýrský tábor. Jediný base camp z těch leopardích kopců, kam se dá dojet maršrutkou a nikoli vrtulníkem. V okolí je pár jurt, v létě tu domorodci pasou berany a koně, vyrábí kumis a sýr. Dostanu na uvítanou kus beraního masa jako žvýkačku. Napájím se slavným kvašeným kobylím mlékem a nabírám síly. Zvykám si na čtyřtisícovou výšku a procházím se po rozkvetlých loukách. Minula jsem pomník první ženské expedici na Pik Lenina. V létě 1974 všech osm horolezkyň zahynulo ve vánici kousek pod vrcholem. Škodolibý Lenin ženám nepřeje?
Seznámím se s Pamirbekem, Mamasem, Asanem Alim a dalšími chlapy, kteří jezdí dennodenně na koních do prvního výškového tábora a tahají turistům batohy. Mnohokrát se potkáváme a vždy mě vesele zdraví ze sedla! Já si nahoru všechno ponesu sama – lyže, stan, jídlo. Snažím se být maximálně nezávislá. Komerce kolem Pik Lenina se mě téměř netýká.
Z Ačiktaše do prvního výškového tábora C1 je to pohodlných 12 km. Dorazím však v těžkou chvíli. Pohřešují zkušeného horského vůdce s klientkou, už od rána s nimi nemají rádiové spojení. To nevěstí nic dobrého. Všichni jsou zaražení, ukazuje se, že si nejspíš o kousek spletli cestu při sestupu z C3, spadli s lavinou. Tři mrtví za poslední dva dny, to je drsná bilance. Je nutné mít před Leninem respekt.
Zabydlím se v C1. Můj nový stan MSR přejmenuji na Zimní palác. Přes den jen tak zevluju. Pozoruji stoicky mraky a nic mi nechybí. Připadám si jako Diogénes ve spacáku. Poláci se mi smějí a hecují mě, ať z vody v ešusu uvařím jako správná Češka smažený sýr nebo knedlíky. Jenže já jsem špatná kuchařka, jediné, co svedu, je ohřát Travellunch. Po večerech si čtu o horských nestvůrách, které unášejí ženy. Nenechám se zviklat. Těším se na další dny a aklimatizační výstup.
Všechno na zádech
Budík nekompromisně zvoní ve 3:40, v ostatních stanech už kmitají. Musím s sebou hodit, cesta do C2 vede přes rozpraskaný ledovec a je lepší jít brzo ráno, když jsou ledovcové můstky přes trhliny ještě pevné. Na nástupu pod ledovec trochu bloudím po moréně, ale nakonec ve tmě potkám lidi a zaháknu se do šňůry světýlek. S sebou nesu lyže, lyžáky a veškeré vybavení. Vadnu pod tíhou batohu.
Velikostí lehce konkuruje maxi-batohu vysokohorského nosiče Slávy. Ten nosí turistům do výškových táborů Coca colu a náklad 70 kg pro něj niet problema! Navážu se k lanovému družstvu, nechci riskovat. Překonáme jeden žebřík přes trhlinu, ostatní se dají přeskočit. Šlapu s lyžemi na zádech až do C3. Výšvih do šesti tisíc na Pik Rozdělnaja trochu zabolí. Už se těším, až to zítra pojedu na lyžích dolů.
Původní záměr sjíždět Lenina na jasankách byl poněkud troufalý, napadne mě při pohledu dolů. Nazuji pořádné skialpové lyže G3 Finder. Čeká mě černá sjezdovka. Držím se víceméně výstupové trasy. V bezpečné vzdálenosti od kraje hory sekám krátké slalomové obloučky. Lyžování s batohem je dřina, každé tři oblouky vydýchávám. Poláci se mi zase smějí. Ani slavný extrémní lyžař Andrej Bargiel prý nejezdí s „plecakem“. Objíždím trhliny s maximální opatrností. Od C2 do C1 sleduji Slávovu stopu mezi seraky, nosič totiž taky občas sjíždí na lyžích.
Jeden den v C1 si oddychnu. Dopřeju si saunu, přečtu kus knížky a poklábosím s horolezci. Mám ráda tu mezinárodní komunitu, která se v táboře vytvoří. Aklimatizaci mám hotovou, tak mohu brzy zpátky nahoru. Tentokrát vyrazím bez lyží a rovnou do C3, převýšení činí 1700 metrů. Pár hodin spánku a hned hurá na vrchol.
Startuje se ve dvě ráno. Fouká silný vítr – to k tomu taky patří. Nad ledovcem visí černý mrak. Vítr posiluje. Je to hra a já si připadám jako igráček. Nemotorně se sunu nahoru. Ráda chodím proti větru, což o to, ale tentokrát si to moc neužívám. Asi jsem to trochu přepálila. Dohání mě únava ze včerejší túry. Navíc jsem oblečená dost nalehko, mohla jsem přidat ještě jednu vrstvu. Před klíčovým místem zvaným Nůž v 6500 m opouštím kazašsko – keňsko – nepálsko – českou mezinárodní misi a vracím se zpět do C3.
Bílý teror úřaduje, ale zase ne moc
Následující noc však sněží, „pagoda plachaja“ – bílý teror! Kam bys, děvče, chodilo? Počasí nikomu nedovoluje vypravit se na vrchol. Budu muset počkat. Třetí noc opět vstávám v půl druhé ráno. Podle větru, který cloumá stanem, nevěřím, že vyrazím. Přesto rozepnu stan a překvapivě vidím zářit hvězdy. Lepší, než jsem čekala. Provedu rutinní kroky – zapnout čelovku, nazout boty, zapnout vařič, roztopit trochu sněhu na čaj, spolknout hrozinky, natáhnout úvazek, připnout mačky a jde se!
Srpeček měsíce a kladivocepín v ruce, to je téměř symbolické. Přemýšlím, jak to asi vypadalo, když šel Lenin na Rysy. Měl s sebou taky vlajku? Noc je dlouhá a studená. Z Tádžikistánu duje silný vichr. Konečně svítání! Slunce pozlacuje šeď horských hřebenů Pamíru. Pode mnou je celý Gorno-Badachšán jak na dlani. Poznávám Korženěvskou, Pik Komunismu a Pik Četyrok – trojici kopců, které mám již vylezené.
Postupně začnou hory modrat a bělat. Prošlapaná pěšinka přes sněhové pláně vede bezpečně k vrcholu. Prý je tam socha Lenina! Představuju si, jak bude asi vypadat! Bude to moudrý stařec v křesle? Bude mávat vlajkou jako revolucionář? Nebo bude blahosklonně máchat rukou směrem k Piku Komunismu? Jsem zklamaná, že je to nakonec jen malá busta Lenina. Mohla by alespoň mrkat očima!
Pár vrcholových fotek a mizím odtud. V poledne jsem zpátky u stanu. Chvíli spočinu, ale ještě ten den musím spěchat do C2. Mám totiž další plány. Pozítří chci běžet Sky Run a musím stihnout prezentaci. Cestu zpět do BC pojmu jako prohlídku trati. V Ačiktaši únavou sotva chodím. Vyfasuji číslo 42 a jdu spát, abych zítra zvládla těch 24 km na trati do C1 a zpět. Závod má ještě druhou etapu – na konci léta se poběží až na vrchol Pik Lenina, ale to je jiná disciplína.
Sky run na Leninovi
Na startu se sešlo asi třicet závodníků. Není to mnoho, zato účast je mezinárodní! Přidali se čtyři Estonci, jedna Polka a nějací Rusové. Ráno se zdálo, že nebudu schopná ani chodit, ale překvapivě běžím. Krvinky ze sedmi tisíc zázračně pomáhají tělu dát se do pohybu. Nohy si taky určitě pamatují výběh na Cukrák při závodu v běhu do vrchu na počátku sezóny!
Dokonce si tu krásnou trasu užívám. Kochám se výhledem na Alajský Pamír. Běžíme kolem ledovce, nade mnou se tyčí Pik Lenin, Pik 18. sjezdu komunistické strany, Pik Spartak. Asi jsem tam nahoře zhubla a tak mi padají kalhoty, pořád musím popotahovat nohavice. Další malou překážkou na trati jsou zvířata. Cestu mi zkřížil rohatý yak, v úzkém místě, kde se cesta sype pod nohama, zas potkám koně. Taktak se vyhneme.
Atmosféra je však výborná. Svišti piští a turisti povzbuzují „Moloděc“! Na sedle ve 4000 m servírují kompot. V C1 slupnu meloun a běžím zpět do BC. Ledovcová říčka se trochu rozvodnila. Nepřeskočím. Slibovali sice, že holkám přes vodu pomůžou převozníci, ale jediný kůň zrovna nakládá závodnici na protějším břehu, tak jsem do proudu ledovcové říčky vlítla v teniskách. Nakonec jsem v cíli bramborová! V čase téměř maratonském 3:38 a s hodinovým zpožděním za vítězem závodu. Přesto mám radost. Dobrý oběd mi je cenou útěchy.
Velice děkuji sponzorům 4camping.cz, Skupině ČEZ, Travellunch a Boatpark za podporu Expedice Sněžný leopard 2018. Doufám, že budu schopná dotáhnout celý projekt do konce a příště se mi podaří vylézt na Pik Pobědy a stanu se Sněžným leopardem. Držte mi palce!
| Kateřina Mandulová je horalka a nezávislá cestovatelka. Na cestách po světě strávila více než tři roky života. Lezla na vysoké hory v Tian Shanu, na Pamíru, v Cordillerách, ve východním Tibetu. Stopem procestovala Sibiř a Dálný východ, americký divoký západ, jihoamerické Altiplano i poušť Atakama, tibetskou náhorní plošinu, pákistánský Karakoram, kazašskou step i gruzínsko-turecké pohraničí. Často křižuje Evropu, proto i Vás si někdy možná i stopne na evropských dálnicích. |
ROZŠIŘTE SI OBZORY10. a 11. listopadu 2018 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Koho tu potkáte? Například fotografy Petra Juračku a Pavla Svobodu, cestovatele Vladimíra Lamberka nebo Vladimíra Bureše, horolezce Máru Holečka nebo trekařku Viktorku Hlaváčkovou. Bohatý program čeká také na děti v rámci festivalu MINI OBZORY a pro všechny nadšence tu je CESTOVATELSKÁ UNIVERZITA. Letos je program opravdu špičkový a vybere si každý! |
