Smutný rozhovor s Martinem Minaříkem

Dva roky jsme si slibovali, že uděláme rozhovor pro ročenku Malý Průvodce světem outdooru. Kdo jiný by se měl objevit v rubrice Zkušenosti zkušených, když ne Martin. Leze po horách téměř 25 let. Začínal na skalkách a přes Tatry, Alpy, Andy a Aljašku se dostal do Himálaje a jinam dnes už v podstatě nejezdí.

Leze sólo nebo v malém týmu, alpským nebo lehkým expedičním stylem, bez kyslíku a výškových nosičů. Má za sebou osmitisícové vrcholy Manaslu (8163 m) v roce 1999, Kangchenjungu (8598 m) v roce 2002, o rok později Broad Peak (8047 m) a Shisha Pangmu (8046 m) v roce 2004. V roce 2005 vystoupil na Cho Oju (8201 m), v roce 2007 stanul na vrcholu Lhotse (8516 m) a v roce 2008 vystoupil sám na Dhaulagiri (8167 m).

Ale sčítání osmitisícovek není pro Martina to hlavní. Miluje zapadlé kouty bez lidí, však se také tento rozhovor měl jmenovat „Láká mě odlehlost a samota“. Před více než rokem mi slíbil, že se setkáme a popovídáme si pro naši ročenku. Pak přišel mail: „Jirko, já to do odjezdu nestihám. Bude to až se vrátím. Martin.“

Svůj slib splnil a letos jsme dali dohromady následující řádky. Ročenka s rozhovorem právě vyšla a najednou přišla neuvěřitelná zpráva, že Martin je nezvěstný. Při sestupu z dalšího pokusu o Annapurnu, při kterém s Fancouzkou Elizabeth Revol dosáhli východní předvrchol Annapurny (8016 m), se oba lezci po dlouhém sestupu a zdržení kvůli větru někde ve výšce někde kolem 7000 m rozdělili z důvodu absolutního vyčerpání. Vyčerpaná Elizabeth sestoupila, ale Martina od té doby více než šest dní nikdo neviděl. Podle některých zpráv v této chvíli (29. dubna) stále ještě pokračuje pátrání, ale všichni si uvědomují, že naděje je téměř nulová. Dovolte mi, abych dnes nedělal závěrečné účty a rozhovor s Martinem z února 2009 uveřejnil jako nedokončený…

Co tě do hor přitahuje a láká?
Každá expedice do Himálaje je obrovský a nezapomenutelný zážitek. Na třech posledních osmitisícovkách jsem stál sám, teď na podzim jsme se ve třech odvážili do severozápadní stěny Annapurny, na to se nedá zapomenout! Přitahuje mě odlehlost, samota a tvrdost podmínek.

Jsi znám jako samotářský horolezec, proč?
Vyhovují mi končiny bez dalších lidí, kromě našeho týmu nebo posádky. Takže pro mě je ideální to neodlehlejší údolí v Himálaji, popřípadě sezona, kdy tam nikdo další nebude.

Co považuješ za důležité v přípravě expedice z hlediska krizových situací a možných chyb?
Maximální pozornost věnuju výběru spolulezců. Moje zásada je: Radši sám, než s někým, s kým bych si na sto procent nesedl. Jsou lidi, se kterými bych nejel nikdy, jsou lidi, se kterými pojedu jenom někam a lidi, se kterými pojedu kamkoliv. Chyby děláme všichni, já se snažím svoje chyby neopakovat. Zkušenost je velmi důležitá.

Malý Průvodce se zabývá outdoorovým vybavením. Jak si vybíráš svoje vybavení?
Lezení v Himálaji je činnost hodně „na hraně“ i za ideálních podmínek. Pokud se zhorší počasí, i to nejlepší vybavení se může ukázat jako nedostatečné. Za 25 let lezení v horách a za 9 let v Himálaji jsem se ale naučil, že je důležité mít vybavení co nejlepší. Kvalita, hmotnost… a cena je až úplně na konci. Každý jednotlivý kus vybavení je důležitý a v rámci celé expedice, která stojí několik set tisíc korun, nemá smysl šetřit například na kvalitním stanu nebo batohu.

Co nového ve vybavení tě v poslední době nejvíc zaujalo?
Já jsem začínal v době, kdy se nedalo koupit vůbec nic. Používali jsme staré hasičské karabiny, batohy a spacáky se šily doma. V poslední době je velký návrat k přírodním materiálům (vlna, peří) a obrovsky pokrok se týká solární energie a satelitního spojení.

Jaké vybavení se ti osvědčilo, pomohlo, vydrželo?
V těžkých podmínkách vybavení dlouho nevydrží, například čím kvalitnější spacák, tím kratší životnost. Ale naprosto bezkonkurenční je oblečení firmy High Point (Sport Schwarzkopf), jejichž péřovkám říkám neprůstřelné a pomohly mi přežít těžké bivaky ve velkých výškách. Za roky zkušeností už víceméně vím, co je dobré, a co je špatné. Ale každý rok zkouším něco nového a z toho se něco osvědčí, a něco ne. Například pořád je co zlepšovat, co se týká bot anebo stanů.

Říkal jsi, že chyby děláme všichni, dostal jsi se kvůli vybavení někdy do problému?
Mám zkušenosti s omrzlinami. Takže: vždycky co nejkvalitnější boty, co nejkvalitnější ponožky a hlídat si končetiny!!! Na poslední expedici jsem neomrzl hlavně díky tomu, že jsem zkusil novou věc – vyhřívací vložky do bot. Je neuvěřitelné, že čtyři tužkové baterky jsou schopné udržet teplo pod špičkami prstů u nohou.

Jak se liší vybavení dnes a v době, kdy jsi začínal?
V podstatě všechno jsme si vyráběli na koleně. Třeba sedáky jsme šili z hasičských hadic. Jinak, hasičské hadice se používaly a dodnes používají i jako popruhy na nosičských krosnách ve Vysokých Tatrách. Nikdo nic lepšího nevymyslel! Nebo z úplných začátků vzpomínám na bačkůrky, určené původně pro důchodce, které tak výborně držely na hladkých plotnách. Anebo na podlepené „kopačky“, ve kterých jsme lezli těžké cesty.

Máš nějaké staré vybavení, které stále používáš a nechceš odložit?
Jsou to věci, které mám spojené s krásnými vzpomínkami. Například šátek, kukla, starý batoh, karabina, kterou mi dal člověk, diky kterému jsem začal lézt. Ty věci už třeba nepoužívám v Himálaji, ale zároveň nejsou na prodej.

Mám z rozhovoru dojem, že nebereš vybavení na lehkou váhu.
Já se snažím nedělat všechno, a napůl, ale jenom něco, a naplno. A pokud někdo chce něco dělat naplno, měl by se vždycky snažit pořídit si to nejkvalitnější, co je na trhu.

Jaké máš plány do budoucna?
Na jaře se vracíme zpátky pod Annapurnu. Takže chci lézt dál ve velkých a odlehlých stěnách Himálaje.

Martine, máš můj obdiv. Omlouvám se Ti, že jsem změnil nadpis článku na Smutný rozhovor. A byl bych strašně rád, kdybychom mohli někdy ještě pokračovat. Kdyby přišel mail „Jirko, já to teď nestíhám. Bude to až se vrátím. Martin.“

Jirka Červinka

© Svět outdooru 2009, Jiří Červinka, převzato a upraveno z MP 09, foto archiv Martina Minaříka a Dodo Kopold