Slovinská zip-line v Bovci – přes tři kilometry vzduchem

Co je vlastně zip-line?

Z jednoho břehu údolí na druhý cikcak šněruje pevné ocelové lano. U Bovce jsou jednotlivé úseky dlouhé od 500 do 750 metrů, v lezeckém úvazku vás průvodce připne ke kladce a jasným „Go!“ pošle k dalšímu stanovišti. Lano se v celé délce rozebzučí a za několik desítek sekund už přistáváte na druhé straně údolí. V některý úsecích jste až 200 metrů nad dnem údolí, jinde prolítáte mezi stromy, že se lze doslova dotknout konečků větví – a právě v tomto srovnání je pocit z rychlého průletu lesem nejsilnější.

Celý výlet ale začíná v centru Bovce, kde vás vybaví potřebným úvazkem, kladkou, helmou a rukavicemi, naloží do terénního auta a vyvezou vysoko do svahu hory Kanin, kde je lyžařské středisko (ačkoli je posledních několik zim mimo provoz).

Další fotky v galerii>>>

Následuje krátká instruktáž na cvičném laně – jak se držet, v jaké pozici jet, pokud je potřeba mít co nejmenší odpor, jak brzdit a jak případně ručkovat, pokud nedojedete na konec lana. Brzdění dělá téměř všem problém, rukavici je nutné přiložit a brzdit třením – tlakem dolů, instinktivně však téměř každý lano chytá. Přesto to nakonec zvládne každý a můžeme vyrazit po lesní stezce k prvnímu nástupnímu stanovišti, sem byla bovecká zip-line rozšířena až pro tuto sezonu. Jeden z průvodců naskočil na lano a odjel. Lano se rozebzučelo. Tak, kdo půjde první? Při pohledu na lano mizící nad lesem není zvednutých rukou zrovna mnoho.

První odvážlivci rovněž sviští nad údolím, je čas se odvážit. Úvodní úsek vede relativně vysoko nad zemí a ve velké rychlosti stačí relativně malé vychýlení a vítr mě roztočí dokola. Je to daň za snahu natočit něco na foťák „z ruky“, kvůli čemuž jsem se mohl držet klady jen jednou rukou a navíc se do mě vítr opíral nesymetricky. Jakákoli sportovní akční kamera připevněná třeba na helmě je pro natáčení za letu znatelně vhodnější. Nic moc se neděje, jen se musím včas srovnat na přistání. Rozhozen nečekanou otočkou intuitivně při brzdění chytám lano a průvodce z dálky rukama naznačuje, že ho nemám mačkat.

Druhý úsek je prý pomalejší, výhodné je tedy utvořit páry a jet současně. Jízda ve dvojici je mnohem stabilnější. Jen takto mohou na zip-line menší děti, pro samostatnou jízdu je klíčová hmotnost kolem 40 kg, aby spolehlivě dojely ke konci každého úseku. Před třetím úsekem je další krátká procházka mezi stromy, tento přejezd údolí je prý nejrychlejší, prý často i kolem 70 km/h. A navíc lano vede nízko mezi korunami stromů, nejvyšších větývek se lze i dotknout špičkou nohy, zde se na svět díváte doslova z ptačí perspektivy. Čtvrtý  přejezd přes údolí končí na plošině připevněné ke skále, hned po odepnutí je každý přicvaknut k zajišťovacím lanům. Poslední úsek přes rozšiřující se údolí je nejdelší, zhruba 750 metrů. Navíc lano vede opravdu vysoko nad dnem údolí, tedy se nabízí nádherné výhledy na Bovec pod kopcem. K mezistanici nefunkční lanovky, kde již na nás čeká auto, je to dalších 10 minut chůze po kluzké stezce, dobré obutí je pro tyto přechody velmi vhodné.

A zhodnocení? Do Bovce se jezdí nejčastěji za všemožnými adrenalinovými aktivitami – feraty, rafting, populární je canyoning či další, zip-line je zajímavým rozšířením nabídky a rozhodně stojí za to, kde to „to“ je 55 Euro a asi 3 hodiny času. Původní neznalá obava, že to bude aktivita na pár desítek vteřin a k tomu 2 hodiny jízdy autem, se nenaplnila, většinu času člověk strávil v přírodě a i všech 5 přeletů přes údolí jsem si užil.

Video ze „ziplajny“ budiž především lákadlem k natočení si vlastního a lepšího, jak již jsem psal kompaktní digitální foťák v ruce není pro takovéto aktivity nejvhodnější kamerou.

Více info k bovecké zip-line na www.ziplineslovenia.si.