Skialpinismus na vrcholech Persie

Ideálním obdobím pro návštěvu Íránu kvůli lyžování je druhá polovina března a celý duben. Počasí a sněhové podmínky v té době odpovídají tomu, co je možné najít v Alpách, tzn. jarní lyžování se vším všudy. Nejvyšší vrchol Íránu Damavánd (5671 m) je svým tvarem ideálním skialpinistickým vrcholem, kdy za dobrých podmínek je možné až na vrchol dostoupit na lyžích na tuleních pásech. Před naším výletem se o to v lednu 2003 pokusila tříčlenná skupina vedená Šimonem Budským. Další členové byli Tomáš Kolář (oba HO Tigi-Shu Praha) a David Šíma (HO Banka Praha). Nepříznivé sněhové podmínky a počasí způsobilo, že tehdy nechali lyže ve výšce 4800 metrů a na vrchol dostoupili pěšky. Vybaveni jejich informacemi a údaji získanými z Internetu jsme po menších problémech spojených se zajišťováním víz a letenek odletěli s ruskou společností Aeroflot přes Moskvu do Teheránu.

Historie lyžování

Histore lyžování v Íránu je úzce spjata s Němci, kteří od roku 1930 stavěli železniční tratě a těžili uhlí. Teherán ze severu ohraničený pohořím Alborz nabízejícím výborné podmínky pro lyžování měl za následek, že zimy trávili lyžováním a pre-skialpinismem v oblastech Firooz Kooh, Shemshak a Haji Abad. Jedním z prvních, ne-li úplně první, místní lyžař byl Hasan Fazel, který se v patnácti letech učil lyžovat v Haji Abadu pod vedením Němců. Jen o několi let později bylo lyžování v této oblasti zakázáno šáhem Rezou, když tři Němci zahynuli v lavině.

Velký vliv na rozvoj lyžování měli také íránští studenti v zahraničí, kteří se k němu dostali především ve Francii a Švýcarsku. Největším propagátorem se stal Dr. Abdollah Basir studující od roku 1929 ve Francii. Během studia se naučil nejenom lyžovat, ale hlavně jak lyže vyrábět. Po svém návratu do Teheránu v roce 1938 naučil řemeslníky v ulici Laleh Zar vyrábět lyže. Přesto bylo lyžování výsadou úzkého kruhu nadšených sportovců. Poválečným mezníkem rozvoje lyžování bylo založení Íránského olympijského výboru v roce 1947 a společně s ním Lyžařského svaz Íránu. I když po dalších deset let nebyl členem FIS, významně se podílel na výstavbě lyžařských středisek a větších dovozech lyží.

První lyžařské závody – sjezd byly uspořádány za účasti 21 lyžařů na 500 metrů dlouhém svahu v Telo v roce 1939. První závody ve slalomu proběhly až v roce 1945. V roce 1956 se íránští lyžaři poprvé zúčastnili Zimních olympijských her – v italské Cortině dAmpezzo. Ve stejném roce přijel italský lyžařský tým závodit do Íránu proti obdobnému místnímu týmu.

Historie lyžování na trávě v Persii se začala psát roku 1991, kdy vyjela první skupinka lyžařů na zkušenou do Turecka. O několik let později byl v Dizinu otevřen svah pro travní lyžování a v roce 1996 tam proběhly první závody. Po roce 2000 se v Dizinu začaly pořádat i vrcholné mezinárodní závody v lyžování na trávě.

Obecně největší překážkou rozvoje lyžování v Íránu bylo, je, a ještě dlouho bude nedostatek veškerého lyžařského (snowboardového, skialpinistického či telemarkového vybavení).

Běžecké lyžování

Pro Íránce naprosto neznámý sport. Zatímco sjezové lyže a snowboard patří mezi oblíbené, člověka na běžeckých lyžích nepotkáte. Nepodařilo se nám v některém z těch mála sportovních obchodů nalézt jakoukoliv součástku běžeckého lyžování.

Skialpinismus a telemarkové lyžování

Íránci mají mlhavou představu o co jde díky skialpinistům a různým telemarkovým lyžařům z evropských zemí. Jakmile si to vyzkouší – Francouzi půjčili svému íránskému horskému vůdci skialpovou výbavu na jeden den a ten překypoval nadšením. Situace tam je paradoxní i do té míry, že například horský vůdce Massud v Reinehu dostal od rakouské výpravy lyže s vázáním Silvretta 404. Ty jsou mu nanic, neboť mu k nim nedali tulení pásy. Jinak na skialp předpokládá použití klasických horolezeckých skeletů. O co méně je v Íránu vybavení o to lepší mají přírodní podmínky. V celém pohoří Alborz mezi Teheránem a Kaspickým mořem, stejně jako v Zagrosu a dalších pohořích, jsou neuvěřitelně fantastické podmínky na skialpinismus. K dispozici je nepřeberné množství vrcholů, výstupových a sjezdových tras. Terény jsou svou náročností od svahů pro rodiny s dětmi až po extrémní sjezdy. K výběru jsou samozřejmě jak neledovcové, tak ledovcové túry, jejichž převýšení začíná od 1000 metrů až po téměř 3000 metrů. V prvé řadě jezdí skialpinisté do Íránu, aby sjeli z Mt. Damavándu (5671 m). Přitom jim to ale nedá, a při pohledu na rozsáhlé horské hřebeny tráví na Damavándu co nejméně času, aby jej věnovali zajímavějším lokalitám.

Aklimatizace na Damavánd

Na letišti Šeremetěvo jsme nevycházeli z překvapení – po mnoha předchozích výpravách s ruskými leteckými společnostmi, kdy jsem létali s obstarožními letouny TU-154 a TU-134 nás naložili do novotou zářícího Airbusu A-320. Po čtyřech hodinách letu jsme brzy nad ránem přistávali v osvětlené aglomeraci 16,5 miliónového Teheránu. Jako mávnutím kouzelného proutku si všechny ženy a dívky před opuštěním letadla nasadily, a také pevně utáhly, šátky. Tím nám čtyřem, poprvé navštěvujícím muslimskou zemi, daly dostatečně najevo, že jsme v první oficiálně vyhlášené Islámské republice ve světě.

Po dokoupení potravin a pokusu o prohlídku alespoň něčeho v Teheránu jsme druhý den měli v úmyslu vystoupit na Tochal – 3982 metrů vysoký kopec přímo nad Teheránem, který se rozkládá v nadmořské výšce 1200-1800 metrů. Silný déšť a nedostatek sněhu v dolních partiích nás od toho odradily a hned jsme se přesunuli do oblasti největšího íránského lyžařského střediska Dizin v hloubi pohoří Alborz. Sice tam padal déšť se sněhem a byla hustá mlha, ale po orientačně náročném výstupu jsme dosáhli nejvyššího bodu oblasti – Mount Seecahl (3719 m). Tady jsme v rámci prvotní aklimatizace spali dvě noci. Počasí se v dalších dnech výrazně zlepšilo, čehož bylo využito ke sjezdům z okolních vrcholů.

Vzhůru na Damavand

Po návratu do Teheránu jsme chtěli hned pokračovat k Damavándu, ale zastavila nás předpověď počasí. Podle ní mělo být v následujících třech dnech u nejvyššího kopce v Íránu hodně špatně – vítr začínající na rychlosti 90 km/h, sněžení a mlhy. Odjezd tak byl odložen až na třetí den, kdy jsme v dešti dojeli autem do vesnice Reineh ve výšce 2000 metrů. Reineh je výchozím místem na Damavand z jižní strany, a v letním období je dost přelidněný. V době našeho pobytu se po několikadenním čekání na počasí v Shelteru 2 (4150 m) právě vraceli dolů dva mladí Švýcaři na roční horolezecké cestě do Indie a francouzský manželský pár. Potvrdili přesnost předpovědi na Internetu a špatné počasí uplynulých dní, které jim neumožnilo ani zahlédnout vrchol, natožpak vystoupit nad Shelter 2. Ráno jsme se nechali z Reinehu přivézt blíže ke sněhu asi do výšky 2800 metrů, odkud jsme pokračovali ve skeletech s těžkými batohy, na nichž byly připevněné lyže. Za dobré zimy lze celou cestu z Reinehu absolvovat na lyžích, ale letos nebyla do výšky 2400 metrů za celou cestu ani trocha sněhu. Letos jsme šlapali pěšky kolem Shelteru 1 až do výšky 3300 metrů, kde jsme na jednom sněhovém poli nasadili lyže s tuleními pásy a pokračovali na nich. Výstup byl veden přes dva kuloáry a kolem kamenných polí k Shelteru 2 do výšky 4150 metrů. Po přespání opustila jako první bivak smíšená německá dvojice o půl sedmé ráno z jasného počasí a silného větru. Naše vsetínská skupinka s odchodem nijak nespěchala a vyrazili jsme až kolem osmé hodiny. Němci v tu dobu byli nějakých tři sta výškových metrů nad námi. Během hodiny a půl je rychlejší dvojice Jan Pala (Jablůnka) a Petr Drábek (Hranice na Moravě) předběhla, zatímco zbývající Petr Adámek (Vsetín) a Karel Toráč (Jablůnka) šli delší dobu společně s Němci. Z důvodu posléze neopodstatněných obav z lavin byla výstupová stopa vedena v krátkých strmých traverzech podél skal. Velmi problematickým úsekem je z jižní strany Damavándu až závěrečných tři sta výškových metrů pod vrcholem, kdy se objevuje výrazná sopečná činnost. Traverzy a výstup kolem dýmajících sirných polí byly velmi nepříjemné a všichni byli během chvilky dost přidušeni. To vylepšila první dvojice, která se chtěla vyhnout sirnému mraku a v dolní části přetraverzovala proti větru na druhou stranu polí. Přitom se oba skialpinisté probořili do různých sirných „jezírek“ a měli dost problémů se z nich dostat. Závěrečnou částí došli za cenu poničených a roztrhaných tuleních pásů na vrchol, kdy se nekompaktní sněhová pokrývka.bořila až na kamenný a sirný podklad. Kaspické moře v dáli na severu nebylo z vrcholu v tu dobu kvůli oparu a oblačnosti vidět, a tak fotky podobné těm z Kamčatky, kdy je ze sopek „kousek“ k Tichému oceánu, tentokrát bohužel nebyly.

Sjezd

Na samotný vrchol navíc nebylo možné díky momentálně silné sopečné aktivitě, výparům a rychle se měnícímu směru větru vystoupit. Zůstali jsme deset metrů pod vrcholem, kde se s velkými obtížemi dalo sírou přesycený vzduch dýchat. Po hodině vrcholu dosáhl Petr Drábek a za další půl hodinu jsme se rozjeli k českému prvosjezdu. První úsek s nedostatkem sněhu měl za následek výrazné poničení skluznic lyží. Sníh se zlepšil až s koncem fumarolového pole ve výšce přibližně 5370 metrů, kde jsme potkali stoupající dvojici Karel Toráč a Arnold Heigl. O dalších sto metrů níže byl Petr Adámek, jehož jsme přesvědčili, že kvůli špatným sněhovým podmínkám nemá smysl jít na lyžích až na vrchol, ale začít sjezd jenom o kousek výš, než se nachází. Nato sundal lyže, nechal je na místě a na vrchol vystoupil pěšky na stoupacích železech. Sjezd níže byl výborný, každých sto výškových metrů se částečně měnily sněhové podmínky, takže nebyla nouze o nedostatek různě drastických pádů. Od výšky 4600 metrů potom byly podmínky výborné, na řadu přišly střední a dlouhé řezané oblouky ve vysokých rychlostech. Po dojezdu k Shelteru 2 jsme se pozdravili se šestičlennou skupinkou telemarkových lyžařů ze Španělska, mezi nimiž byly i dvě dívky. Výstup měli naplánovaný na další den. Adámek s Toráčem se s německou dvojicí z vrcholu dlouho nevraceli, a proto jim začali Pala s Drábkem stoupat naproti. Podruhé v tom samém dni dosáhli výšky necelých 4500 metrů, když se nad hranou ve výšce 4900 metrů objevili všichni čtyři. Večer a v noci se počasí výrazně pokazilo, což ovšem neodradilo Španěly od toho, aby v mlze vyrazili ráno v šest hodin k vrcholu. My jsme z bivaku vyjeli až kolem desáté hodiny, a po sjezdu na konec sněhu, hodinovém přesunu pěšky ve skeletech s lyžemi na batozích dorazili se závěrečnou dopomocí auta do Reinehu. Úspěšný český skialpový prvovýstup a prvosjezd byly završeny koupelí ve čtyřicetistupňových termálních pramenech v nedaleké vesnici Ab Karm.

Úžasný závěr

Po návratu z Damavandu jsme chtěli pokračovat ke Kaspickému moři, ale opětovný výhled na špatné počasí změnil naše plány. Vyjeli jsme do oblasti dlouhého čtyřtisícového hřebene táhnoucího se z Poluru k severu. V severních svazích byly fantastické sněhové podmínky, které nám ve zbývajících dnech umožnily velké množství výstupů a sjezdů. Výstupy začínaly ve výšce 2600 a končily na vrcholech a hřebenech ve výškách až přes čtyři tisíce metrů nad mořem. Tato oblast je pro běžného návštěvníka Íránu neznámá, a překvapivě nabídla vůbec nejlepší podmínky pro lyžování. Lyžování a skialpinismus v Íránu nás nadchnul, a kromě toho, že můžeme návštěvu vřele doporučit, bychom se na tato místa chtěli v příštích letech vrátit.

Praktické informace:

letecké spojení Praha – Moskva – Teherán (Aeroflot), Praha – Milano – Teherán (Alitalia), Praha – Istanbul – Teherán (Turkish Airlines)

dále je třeba Íránské vízum – vyřízení na ambasádě v Praze

ubytování v hotelu od USD 10 do USD 35 za noc se snídaní

Užitečné odkazy:

Přesná třídenní předpověď počasí – http://www.snow-forecast.com/

Damavand – http://www.summitpost.org/mountain/rock/150400/damavand.html

Alam Kooh – http://www.summitpost.org/mountain/rock/150420/alam-kooh.html

Dizin a Seechal – http://www.summitpost.org/mountain/rock/152878/dizin-mount-seechal.html

Tochal – http://www.summitpost.org/mountain/rock/150768/tochal.html

Placené odkazy: Dobře si můžete zalyžovat ale i v Evropě – navštivte třeb italské Sella Ronda