Damávand, Ararat a Elbrus tvoří trojúhelník sopečných vrcholů přesahujících 5000 m. Ararat byl tedy logickým výběrem při našem skialpovém snažení o vysoké kopce.
Jako aklimatizační vrchol jsme si vybrali Suphan Dag (4300m), také sopku, podle průvodců označovanou jako druhou nejvyšší horu Turecka.
Na konci března sedáme v osazení já, Šimon, David a Motlík do letadla a přes Miláno a Istanbul se dostáváme do Vanu. Van byl v minulosti nazýván „Paříží východu“. Z historického Vanu dnes nezbylo však prakticky nic. Těsně před pádem Osmanské říše v roce 1915 zde proběhla poslední křeč této velmoci, ve které Turci zmasakrovali téměř dva milióny Arménů. Arméni tenkrát byli dominantní národností Kurdistánu. Při genocidě vzal za své i celý historický Van.
Ve Vanu pouze přesedáme a přemísťujeme se do Tatvanu, kde se ubytováváme v hotelu Ustün. Balíme a druhý den ráno vyrážíme dolmušem (hustá síť minibusů) do Ahlatu. Tady najímáme soukromého tranzita, který nás vyváží do horské kurdské vesnice Aydinlar (1800m). Vesnice leží na úpatí Suphan Dagu. Na první pohled velmi chudá, několik desítek domků a samozřejmě nesmí chybět mešita s vysokým minaretem.
Skialpinistické nebe na Suphanu
Nad vesnicí nasazujeme lyže a vyrážíme směrem, kde tušíme horu. Nemáme bohužel k dispozici žádnou mapu ani popis cesty. Jediné informace máme z Lonely Plannet, kde je zakreslen velmi jednoduchý náčrtek letního výstupu a popis ve třech větách. Hora je zatím v mracích, takže postupujeme spíše intuitivně.
Po dvou hodinách výstupu se mračna trhají a občas na nás vykoukne vrcholek, takže můžeme korigovat směr výstupu. Cesta ubíhá dobře, jsme na úpatí sopečného kopce, takže stoupání není strmé. Vystupujeme až do výšky 3000m, kde jsme vyhledali místo pro záhrab. Aklimatizačně ještě vybíháme do 3200m, vracíme se a kopeme záhrab. Přesto, že přes den bylo na tričko, ihned po západu slunce padá velmi rychle tma a teplota klesá během hodiny na mínus 25°C. Naštěstí v záhrabu nám venkovní teplota nemusí dělat starosti.
Ráno se probouzíme do azura a vyrážíme k vrcholu. Cesta vede po bočním hřebeni, stoupání je vždy do 30°. Až v úpatí kráteru se terén významně zdvihá, svahy jsou příkré a je nutné sundat lyže. Po zdolání této pasáže se dostáváme do vrcholového kráteru a míříme přímo k nejvyššímu bodu, na kterém jsme v 11 hodin. Výškoměr ukazuje neomylně 4100m, tedy o 200m níže, než mapy a průvodci. Jedná se tedy o 3. nebo 4. horu Turecka, v žádném případě o „dvojku“. Fouká a je docela kosa, přestože je azuro. Dáváme tedy pouze nezbytnou přestávku a chystáme se na sjezd.
Horní část sjezdu je náročnější, svah dosahuje sklonu 45° a možná místy více. Sníh je však velmi stabilní, takže nehrozí sesuv lavin. Sjíždíme 1100m v excelentním prašanu až k našemu záhrabu. Lyže plavou, na oblouk stačí pomyslet a lyže točí sami. Bez přehánění to mohu nazvat jako jeden z nejkrásnějších sjezdů v životě. U bivaku dáváme přestávku a pak sjíždíme do Aydinlaru.
V Aydinlaru vzbuzujeme pozdvižení. Jsou zvyklí, že v létě tu jednou za čas projde nějaký trekař. V zimě tu ale ještě nikdy nikoho neviděli. Ihned jsme pohoštěni plackami a sýrem a vzápětí jsme pozváni do domácnosti. Přestože zvenku vypadají kurdské příbytky velmi zuboženě, uvnitř je pohoda a naprosto vzorový pořádek. Trochu mě a Šímákovi dělá problémy zout se – ale to je zde společenská nutnost. Oba víme, co nastane, pokud se naše nohy dostanou z botiček. Mohlo by to omylem být považováno za chemický útok katolíků proti muslimům. Řešíme to šalamounsky – jdeme jen do botiček, na víc nemáme odvahu. Za chvíli se dům plní, přišla se na nás podívat pomalu celá vesnice. Na podlaze se pomalu rozprostírá hostina – placky, sýr, sladké pokrmy, výborný čaj. Diskuze je sice rukama nohama, nicméně velmi přátelská. Večer se vracíme do Tatvanu.
Byrokracie pod Araratem
Ráno balíme a vyrážíme z Tatvanu přes Tivat do Dogubayazit, městečka na úpatí Araratu. Cesta autobusem ubíhá pomalu. Každých 20 km se staví na vojenském stanovišti. Autobus prochází vždy vojenská hlídka se samopalem, každý se musí legitimovat. Nás cizinců si prakticky nevšímají. Vojenská stanoviště jsou vždy vybavena obrněnými transportéry, tanky a kulometnými hnízdy. Je patrné, že Turci hlídají Kurdy opravdu velmi pečlivě. Pozdě odpoledne dorážíme do Dogubayazit a ubytováváme se v hotelu Ishakpasa. Ihned na hotelu nás odchytávají místňáci a upozorňují nás, že na Ararat bez speciálního povolení nesmíme. Tušíme problémy.
Druhý den míříme do cestovky známého Parasuta (vystoupil na Ararat asi 300x). Nastávají nekonečné a otravné tanečky, které je zbytečné popisovat. Jsme smířeni s tím, že na Ararat nejdeme. Odmítáme platit 200 USD na hlavu za nějakou nesmyslnou propustku. Problém je v tom, že žádný taxík nás tím směrem nechce vzít. Nejde ani o to, že Ararat leží na íránské hranici a je blízko k Iráku a Ázerbájdžánu, ale o to, že Ararat se stal symbolem národního odporu Kurdů proti Turkům. A to je v oblasti velmi citlivá věc. Ještě v roce 1995 tady Turci vybombardovali přes 2000 vesnic (lze je dodnes vidět opuštěné v horách) a teprve v roce 2003 tu bylo zrušeno stanné právo. Otázka nezávislého Kurdistánu je v horkých hlavách stále velmi aktuální a na to jsou Turci velmi citliví.
Po třech dnech čekání nakonec po poledni dochází k dohodě. Platíme sice 500 USD, ale můžeme se vydat na vrchol. Ihned dáváme věci do terénního auta a vyrážíme po kamenitých stezkách na úpatí Araratu. Jdeme nahoru jižní cestou – normálkou. Na Ararat se dá jít ještě ze západu, sever leží již v Íránu a východní cesta je na hranicích. Ještě to samé odpoledne za tmy dorážíme do výšky 3200m, kde hrabeme první záhrab. Cesta do tohoto místa je zřetelná, v létě sem vede široká stezka a je zde první bivak při výstupu na Ararat. Šimon s Motlíkem doráží téměř k hotovému – Motlík si zapomněl v džípu hůlky, takže to trvalo, než jsme je zavolali nazpět. Jediné štěstí je, že Turecko je snad kompletně pokryto GSM signálem. Včetně Araratu. Silný mráz vládne opět ihned po západu.
Pokus o výstup na bájný Ararat
Ráno je stále hezké počasí, i když fouká silný vít. Stoupáme širokým žlabem, který vede přímo od místa bivaku. Výška začíná být znát. Ve 4100m uhýbáme do výrazného kotle, kde hledáme místo na bivak. Dostatek sněhu pro záhrab nacházíme ve svahu, který vede přímo na vrchol ve výšce 4300m. Děláme záhrab, vaříme a ukládáme se ke spánku. Budíček je stanoven na 3 hodiny ráno.
Ráno vstávám první, seznamuji ostatní s realitou. Venku je totální sajgon, nulová viditelnost, sněhová bouře. Voláme si pro předpověď a potvrzují se nám naše předpoklady. Do hor dorazila studená fronta. V 8 hodin se balíme a začínáme sestupovat. Sestup je náročný, nulová viditelnost, silný vlhký vítr, husté sněžení a podmínky pro sjezd mizerné. Nakonec pro návrat musíme využít GPS, bez ní nelze cestu nalézt.
Na úpatí Araratu potkáváme Parašuta se skupinou asi dalších 20 horolezců. Lezou na horu jako formu nějakého protestu proti zabitým dvoum učitelům. Incident se stal před 2 lety a evidentně má nacionální podtext. Skupinu vyprovází dalších asi 100 lidí, je to takový happening. Fotí se s námi, dostáváme občerstvení a nakonec nám přidělují minibus, který nás odváží nazpátek do Dogubayazit.
Návrat domů
Druhý den máme relax. Navštěvujeme pevnost Ishakpasa a jámu po meteoru na íránské hranici. Další den se oklikou ve vánici dostáváme do Vanu. Celý region postihla sněhová kalamita. To se nám stává osudným i na letišti ve Vanu. Je pondělí a letadlo kvůli počasí neletí. Další letí až ve čtvrtek, pozemní personál nám dává radu, ať si zatím uděláme prázdniny. Bereme tedy osud do vlastních rukou a během dalších 26 hodin se dostáváme autobusem přes celé Turecko do Istanbulu, zde přespáváme a druhý den ráno se konečně vracíme do Prahy.
Na Araratu máme sice pytel, nevím ale, jestli se sem ještě někdy vypravíme. Otrava s povoleními je dostatečně odpudivá a v zimě je parta jako my velmi viditelná.
Praktické informace
- v Turecku se téměř všude dostanete „dolmušema“ – hustá síť mikrobusů
- mobilem se dovoláte téměř všude – i uprostřed hor
- Kurdistán je horká půda, k cizincům jsou Kurdové však velmi pohostinní. Nesmíte narazit na nějaké angažovance!
- procedury pod Araratem jsou v zimě celkem dost ostré, podlé jiných se tomu lze v létě vyhnout
- laviny kupodivu žádné
- metodu záhrabů lze jen doporučit
Převzato ze stránek horolezeckého oddílu Tigi-Shu Praha.
