Sanitka v outdooru

Když hoří, voláme hasiče, když někoho srazí automobil, záchrannou službu. Když se stane neštěstí na horách, je to práce pro horskou službu. Když nás vraždí nebo okrádají, bude to nejspíš záležitost policie. Potud je všechno jasné a takzvaně černobílé. Jenomže nežijeme v ideálním světě. Pokud vás skolí infarkt v bytě, v tramvaji nebo na úřadě, zavolá se číslo 155 a záchranná služba je ze zákona na místě do patnácti minut.

Pomoc v divočině

Situace se ale komplikuje, pokud vás infarkt skolí na trampské osadě Černý havran nebo dojde ke zranění vodáka na nepřístupné části řeky (samozřejmě může dojít i ke zranění vodáka u osady Černý havran, možností je nepřeberně). Jednoznačně je to práce pro záchrannou službu – a přitom je záchranka pro tyto případy zoufale nevybavená. Na takové situace je sice pamatováno možnou asistencí hasičů, ale dochází k prodlevám. I v těchto případech je nutné počítat s tím, že pomoc nebude na místě hned a ani nebude rychlá.

Záchranář Jan Šťovíček vybral pro náš seriál Příběhy věcí a lidí několik zásahů, při kterých se záchranáři museli  pohybovat v outdoorovém terénu. Ne vždy je pro takové úkoly vhodná sanitka a také vybavení, jaké mají záchranáří k dispozici.

Pracuju na záchrance ve středočeském kraji a máme v okrsku část řeky Sázavy. Kamenný Přívoz je přesně na dojezdové hranici patnácti minut. Zatímco horská služba je perfektně vybavena pro svůj biotop, stejně jako třeba vodní záchranáři u přehrad a jezer, outdoorová výbava záchranky je nulová. Dost dobře není možné, aby se v sanitce vozil ještě nafukovací člun a batoh s lezením, v zimním období lyže a kanadské sáně se psím spřežením – přestože všechny tyto pomůcky bych už za svou praxi potřeboval.

Následující příběh není typicky outdoorový, ale natolik komplikovaný, že by stálo za to zvážit, kam se vydáme a jestli nás nějaký výlet nebo pobyt v daném věku a zdravotním stavu nebude stát život.

Pod Medníkem

V hlubokém údolí Sázavy pod Medníkem šlo o život starému muži. Záchranka na místě zjistila, že pacienta z těsného srubu nevytáhne. Starého pána, neschopného pohybu, museli ze srubu vyprostit přivolaní hasiči. Venku zjistili, že z údolí k silnici ho nedostanou ani oni. Jediná cesta, při hmotnosti pacienta, vedla vzduchem. Přivolaná helikoptéra párkrát zakroužila nad údolím, ale snahy pilotů o přistání byly marné. Do sevřeného údolí se muselo nalétávat pod určitým úhlem a pilot nebyl schopen reagovat na tolik situací  najednou. Vyžádal si proto druhý vrtulník. Ten létal  nad údolím a naváděl druhého pilota ze vzduchu na přistání. Povedlo se. Jeden zdravotnický a jeden policejní vrtulník, jedna zásahová jednotka hasičů a jeden vůz záchranné služby. Zásah trval přes  čtyři hodiny a účastnilo se ho jen na místě asi patnáct lidí…

Není břeh jako břeh

I když voda v Sázavě už v červnu bývá klidná, může se hladina řeky po deštích někdy výrazně a rychle zvednout. Naši sanitku dispečink poslal do Kamenného Přívozu na úraz páteře šestnáctiletého kluka na školním vodáckém kursu.

Na doplňující dotaz dispečinku, zda je chlapec ve vodě, nebo na břehu, dostala dispečerka uspokojující odpověď, že chlapec je na břehu. V opačném případě by současně se záchrannou službou vyjeli i hasiči s člunem a vyprošťovací technikou.

Po příjezdu na místo se zjistilo, že chlapec je opravdu na břehu. Ležel v trávě, nohama ve vodě… na ostrově! Co teď? Kolem pobíhá houf hysterických dorostenek v plavkách „tak něco dělejte!”. Sázava, která se tu v tomto období dá běžně brodit, je kalná, hnědá a hluboká. Zdravotničtí záchranáři nemají ve výbavě neopreny, lehké bundy ani plovací vesty. Dokonce ani plavky.

Řidič, starší muž, odmítl cokoli dělat, než se k chlapci bezpečně dostane. Jeho postup byl správný, nicméně čekat na hasiče by znamenalo další čtvrthodinu zdržení. Vodácká sezona však byla v plném proudu, na vodě umím a doktor je horolezec, takže se taky jen tak něčeho nelekne. Na kánoi půjčené od účastníků kursu jsme s nejnutnějším vybavením zamířili k ostrovu. Polonahá děvčata jsme vyslali k řece stopovat raft…

To, že šlo o vodácký kurs, znamenalo hned několik výhod: na místě byl instruktor nebo učitel, postižený nebyl pod vlivem alkoholu a měl záchrannou vestu. Pravděpodobnost úrazu, zejména páteře, minimální. Přesto se to stalo. Vlna v jezu chlapce vymrštila a z kánoe vypadl po zádech. Protože měl běžnou jednoduchou vestu, která na těle pořádně nedrží, vysunula se při pádu nahoru a on padl páteří plnou vahou na skrytý kámen pod hladinou. Nepravděpodobné, ale možné…

Prvotní vyšetření nemohlo úraz páteře vyloučit. Přepádlovali jsme proto zpět, vzali si veškeré vybavení na transport člověka s poraněnou páteří, a protože adolescentkám se už podařilo sehnat raft, mohli jsme chlapce do sanitky transportovat s ohromnou pomocí ostatních vodáků sami. Přiznám se, že jsem kormidloval raději sám, protože v případě převrácení by se chlapec, přivázaný ke kovovému rámu, nejspíš utopil a my bychom své jednání neměli jak ospravedlnit…

Vyšetření v nemocnici nakonec ukázalo, že pružná páteř mladíka poškozena nebyla. Ale to o chlapci, který leží napůl ve vodě na ostrově, nemůžete vědět.

Království za loď

Ve srubu na břehu Sázavy, asi dva kilometry pod Žampachem, vzbudily starou paní ve čtyři ráno kruté bolesti břicha. Zavolala záchranku, popsala potíže a cestu. Přesto jsme bloudili lesem kolem Sázavy a hledali mezi milionem srubů ten správný. Nakonec jsme paní nalezli živou, vyšetřili ji a zajistili. Bylo vyloučené, aby do sanitky došla sama.

Bylo letní ráno, právě svítalo. Ve všední den nebyl v okolních srubech vůbec nikdo. Svah je v těch místech příkrý a člověk má co dělat, aby vylezl sám, natož někoho táhl. Paní navíc bylo nutné transportovat vsedě nebo vleže. Toužebně jsem se zadíval na prázdnou řeku. Tentokrát zde žádní vodáci s kánoí ani s raftem nebyli. Rozhlédl jsem se, jestli neleží v okolí nějaká kánoe na břehu, většina chalupářů nějaké plavidlo vlastní a říkám rovnou, že při vyhlídce na transport paní lesem k sanitce bych raději kánoi zcizil a pak to ve vlastním volném čase vysvětlil a napravil (jinými slovy, loď vrátil), ale jak prozradila pacientka, kánoi zcizil už někdo přede mnou z mnohem prozaičtějších důvodů – a nevrátil. Transport po vodě by přitom byl velice elegantním řešením. Pro záchrannou službu to není řešení obvyklé, ale zejména v dolní, nepřístupné části posázavské stezky relativně časté: do míst, kam se dostane sanitka, to z místa zásahu byla po proudu asi hodina. Takhle to znamenalo zavolat hasiče, kteří v lese taky zabloudili, a pak dlouhý a namáhavý transport do strmého kopce lesem. Zabloudili jsme i cestou nahoru a stav pacientky se během čekání a transportu výrazně zhoršil. Na základnu jsme se vrátili v osm hodin ráno… (ve dvě odpoledne jsem tudy proplouval na kánoi se skupinou studentů).

Budeme-li k sobě upřímní, zjistíme, že každá naše nehoda, která skončila zraněním, mohla, a vlastně měla skončit i  hůř. Cyklisté sražení automobilem, lezci klettersteigů zasažení bleskem, pády ze stromů, střech, skal a koní, lyžaři, vodáci… turisté i řidiči.

„To se mi nikdy nestalo…”
„To mám ale smůlu…”
„Zrovna teď jsem to potřeboval…”
„Kdybych to věděl…”

Ruku na srdce: to, že se nám až do určitého momentu nic nestalo, znamená jen to, že jsme dosud měli obrovskou kliku. Smůlu měli ti, kteří už o tom nemluví. Když se pořádně zamyslíme, nenalezneme v našem životě ani jedno období, kdy by se nám hodilo vážně onemocnět nebo být zraněný. A kdyby si každý dával pozor, nic se mu nikdy nestalo a věděl, kde na něj co číhá, aby se mohl vyhnout – byli by záchranáři bez práce.

V samostatném seriálu Příběhy věcí a lidí čas od času zveřejňujeme článek o tom, jak dobře či nedobře sloužilo outdoorové vybavení nebo co vše se také může v přihodit. Přidáte se? Napíšete nám své příhody v hlavní roli s batohem, stanem či spacákem, před jakým problémem ostatní chcete varovat nebo o jaký pěkný zážitek s vybavením se s ostatními chcete podělit? Mohou to být příběhy nostalgické i akční, mohou pojednávat o vybavení moderním či letitém. Můžete varovat před opakováním vlastních chyb nebo vzpomenout příběhy, kdy byla hlavním faktorem bezpečnost, nebo její podcenění.

© Svět outdooru 2010, převzato z MP 10, text a foto  Jan Šťovíček