S Vítem Schlesingerem o vyváženém pracovním a osobním životě

Sporthacking jako takový před tím, než jste založil institut, neexistoval nebo se mu nikdo nevěnoval?

Řeknu to nadneseně, protože vím, že to tak úplně není, ale jsem zakladatelem celostního přístupu ke sportu u nás. Zabývám se tím asi osm let a i přede mnou tu byli skvělí koučové, mentoři či trenéři, kteří říkali, že strava, regenerace a práce s myslí je důležitá. Nicméně až poslední dva roky se s tímto přístupem roztrhl pytel a nejde si toho nevšimnout. Takže bych řekl, že jsme první, kdo tomu u nás dal ucelenou formu a nějakou logiku. Nakonec jsme se s kamarádem rozhodli tento celostní přístup nazvat Sporthacking a protože jsem pracoval převážně s vrcholovými sportovci, aplikovali jsme ho právě zde.

Jak moc ovlivňuje psychika fyzické tělo nebo naše bytí?

Hmm… (hluboce vydechuje a směje se). Musím se teď naladit… Mnohem víc než si v dnešní době myslíme. Samozřejmě víme, že psychika ovlivňuje tělo, ale my si musíme uvědomit, že i tělo ovlivňuje psychiku. Všechno spolu souvisí. Vezměme si obyčejné držení těla. Když jsem ve stresu z práce nebo mám depku, ramena visí dolů, hrbím se a dýchám pouze povrchně. Je to automatika, podvědomý, řekněme hormonálně-nervový biochemický reflex, který ovlivňuje naše tělo. A teď si vezměme, že mám tuhle depku a z toho stavu se na křeč narovnám, zvednu bradu nahoru, začnu zhluboka dýchat a okamžitě tím měním psychiku. Mám možnost fyziologicky měnit biochemické procesy v těle jenom tím, že trošku změním, klidně i na křeč, postavení těla nebo začnu zhluboka dýchat.

Na Harvardu byla provedena studie o efektu power position, kde zjistili, že adaptací postoje a dýchání (ukazuje pozici s vypnutým hrudníkem se založenýma rukama do podpaží a přísným výrazem ve tváři za hlubokého dýchání nosem) na dvě minuty se v těle vyplavuje o 20 % více testosteronu a méně kortizolu, což je hormon stresu. Ale jen o dýchání bychom se mohli klidně bavit celou hodinu. 

Jsou lidé, kteří si kvůli pandemii odpracovali rok na home office. Mohou se cítit špatně, když třeba nemají odpovídající pracovní prostředí?

No určitě se cítí blbě, a je to přirozené. Podobnou věc jsem řešil s curlingovým týmem, se kterým pracuji. Holky byly v Kanadě na turnaji s kvalifikací na olympiádu a my řešili, že byly týden zavřené na hotelu. Aby se z toho člověk nezbláznil, musí být mistrem svého mozku.

Většina lidí po probuzení bude myslet na to, co je stresuje, co je na prd, co ten COVID… To je přirozený pud přežití, který je zakódován v našem 400 000 let starém mozku. Jenže dnes si mozek musí vymyslet zástupné problémy, jako jsou třeba pracovní schůzky, a ne že nám může zhasnout oheň nebo nás napadne jiná tlupa. Pokud si uvědomím, že po probuzení musím dát mozku nějakou myšlenku, kterou já chci, nedám mu prostor mi vnuknout jinou, které se bojím. Pokud každý den ráno věnuji hodinu, půlhodinu nebo jen 20 minut běhu nebo otužování, pozitivně ovlivním svůj mozek.

Když toto dělat nebudu, myšlení mi po probuzení automaticky skočí do starých programů a tyhle myšlenky a emoce mi po ránu vyplaví do těla adrenalin, katecholaminy a kortizol, hormony stresu, které mě podvědomě startují na celý den.

Co když má někdo pocit, že pro samou práci nemá dost času na sebe?

To je největší blbost, protože co je v životě důležitějšího, než si nastavit svou psychiku a mysl na další den? Pokud si na sebe a na tohle neudělám čas, nemám čas na svůj vlastní život. 

Jaký vliv na mé denní nastavení může mít mobilní telefon?

To úplně nejhorší po ránu je, když si do ruky jen tak vezmu mobil. Když ho zvednu z důvodu, abych se podíval, jestli mi psal Kuba ze Světa outdooru a já mu odpověděl, protože máme domluvenou schůzku, tak ho mám pod kontrolou. Ale když ho zvednu, abych se podíval na mail od šéfa nebo si projel zprávy, jako to dělá asi 95 % lidí, tak má ta technologie vlastně pod kontrolou mě, a outsourcuje můj mozek namísto toho, abych si určil, na co chci myslet. V historii jsme začali vymýšlet stroje a zlepšovat technologie, abychom si ulehčili práci, ale ve výsledku nás začínají mít pod kontrolou. Nechci říct, že technologickým pokrokem došlo ke zrychlení času, ale my chceme zažít více životů ve stejném čase.

Jak souvisí sebehodnota s tím, co jsem dokázal nebo co dělám?

V poslední době je hodně lidí nastaveno tak, že máme svou sebehodnotu spojovat s výkonem, což je ale špatně. Výkon je samozřejmě důležitý, ale já jsem já. To, že jsem něco vyhrál v tenise nebo dokázal v práci, mě samozřejmě ovlivní a podvědomě můžu cítit, že jsem dobrý, hodnotný a je v pořádku se pochválit, ale my často až moc propojujeme svou sebehodnotu s našimi výsledky a výkonem.

Ti nejlepší sportovci, se kterými jsem se mohl setkat a popovídat si, jsou ti nejvíc v pohodě. A to je právě ono. Třeba Djoković nebo Federer – i když jsou nejlepší, tak tolik nespojují svou osobní hodnotu, čili to kým jsou, s tenisem. Oni ví, že jsou nejlepší, ale když nejsou na kurtu, tak jsou třeba v roli táty nebo někoho jiného. Naopak většina průměrných sportovců to má nastaveno tak, že: „Já jsem tenista, to je můj sport, to jsem já.“

Podobně to mají průměrní manažeři, kteří nejsou na vrcholu. Taky mají tendenci si to kompenzovat tím, že si skrz oblékání nebo chování budou hrát na top manažery, ale to z nich okamžitě vycítíš. Většinou jsou to lidi, kteří si vlastně strašně nevěří.

Probrali jsme propojení psychické a fyzické stránky člověka, výkon i sebehodnotu. Jak se dostanu k vyváženému pracovnímu a osobnímu životu? 

Ve work-life balance je nejdůležitější jedna věc, a to je uvědomění si, že práci věnuji minimálně třetinu svého života. A o co v tuhle chvíli jde? Jde hlavně o smysl. Dříve bych se narodil do nějakého stavu – buď do šlechtického, nebo do rodiny rolníka a hotovo. A pokud bych se snažil, byl bych rád, že budu dělat někde u pana krále. Ale dnes žijeme v blahobytu a všemi možnostmi se vystavujeme opportunity stressu (stres z příležitostí) a to nás paralyzuje. Na zítra si můžu koupit letenku do NY nebo taky do Dubaje, ale stejně tak nemusím nic a to je hrozně těžké.

S tím vznikl i termín Reward–Addiction–Error (odměna–závislost–chyba), který popisuje biochemické souvislosti těla a dopaminu (hormon štěstí). Reward–Addiction–Error také popisuje, že člověk neustále potřebuje podněty z vnějšku: dát si kafe, koupit si nové auto, novou kabelku, udělat sportovní výkon… Za to jsem zaplaven hormony štěstí, které způsobují závislost. Na dopaminu taky vznikají zrcadlící reakce, které ve mně vyvolávají strach z toho, že příště za výkon nedostanu pochvalu či odměnu. A to mě dostane do křeče a mám potřebu si to kompenzovat něčím zvenčí namísto toho, abych si uvědomil: „No tak jsem nevyhrál turnaj v tenise. Sere mě to? Sere, ale je to jen turnaj.“ To taky souvisí se sebeúctou a sebehodnotou. Každý by měl mít schopnost vystoupit ze smyčky výkonu, když není v práci, a propojit se se sebou samým – třeba skrz outdoor nebo jinou fyzickou činnost.

Dneska to je nutnost!

Řekl byste, že máte vyrovnaný život, co se práce a osobního času týče?

Rozhodně mám, ale mám i výkyvy. Rozdělil bych život na čtyři oblasti – oblast kariéry a mise, oblast vztahů, oblast energie a zdraví a oblast osobního rozvoje. V oblasti kariéry jsem například úplně naplněný a svobodný. Pak jsou to vztahy, a pokud mám doma nebo v práci vztahy na nic, tak si život vlastně neužívám, a mně jde hlavně o kvalitu života. Proto by vztahy a štěstí na žebříčku hodnot měly být nejvýše. Kvalita našich emocí je kvalita našeho života. Energie a zdraví jsou jasné a poslední je oblast osobního rozvoje.