Minule jsme si představovali hvězdu českého adventure race Romana Šinkovského. Našel si na nás čas i podruhé, aby nám pověděl něco o ME AR v Ekvádoru a dalších záležitostech týkajících se tohoto náročného „novodobého“ sportu. Víte třeba, že je Roman Šinkovský „týmový prudič“?
Perspektivní tým
Poslední roky se Ti daří s týmem Salomon-Suunto/Nutrend dostávat do hlubšího podvědomí outdoorové a adrenalinové veřejnosti díky skvělým výkonům na světovém poli adventure race. Jak tento tým vznikl a kdo je jeho součástí? Změnilo se někdy v historii jeho osazení?
Specifika AR jsou ta, že týmy se poměrně často mění a prakticky nejsou delší dobu identické. Důvodem je časová náročnost, zdravotní komplikace, případné neshody v týmu. Poslední dva roky jsem velmi často závodil především s Radkou Brožkovou, Markem Navrátilem a Pavlem Štrynclem. Tato sestava byla velmi úspěšná na českém AR, ale i na evropském a světovém šampionátu v Kostarice. Poslední velký závod jsme v Ekvádoru kvůli zranění nedokončili. Pár závodů jsem absolvoval také s Tomášem Petrečkem, Jardou Krajníkem. V této sestavě jsme velmi úspěšně absolvovali tři závody v Číně, kde jsme se dostali již do úzké světové špičky.
Jak často spolu trénujete? Nebo máte individuální plány a společně se vídáte jen při závodech?
Vzhledem k tomu, že každý z nás bydlí úplně někde jinde, tak společné tréninky jsou téměř výjimečné. Každý z nás je ovšem natolik zodpovědný a zkušený, že se dokážeme kvalitně sami připravit. Nejdůležitější je sehranost během závodu, takže úspěšný tým musí absolvovat co nejvíce závodních akcí společně. Snažíme se během roku závodit společně i na menších akcích, měníme partnery, kategorie.
Teď s rukou na srdci – jakou máš podle sebe v týmu roli? Považuješ se za třeba za tahouna, motivátora v těžkých chvílích? Nebo pracuješ pro tým spolehlivě „na pozadí“ a nejsi tolik vidět? Čím jsi pro tým přínosem a v čem naopak trochu „plaveš“?
Z mého pohledu jsme týmový prudič, který se neustále snaží hnát tým dopředu, ať již verbálně nebo vlastním výkonem. Většinou jsem zodpovědný za mapování na kole a jsem připraven tahat na gumě ostatní členy týmu, kteří v danou chvíli např. nestíhají tempo nebo mají nějaké problémy. Mám také asi největší zkušenosti s divokou vodou, takže v těchto etapách řeším zásadní rozhodnutí. Naopak někdy mám v krizových momentech tendenci ke zbrklejším rozhodnutím, hlavně na začátku závodu, kdy mám pocit, že rozhodují minuty. Naštěstí jsem si toho vědom a tým také, takže v takovou chvíli je potřeba mě eliminovat.
Bedlivě jsme sledovali vaše počínání na mistrovství adventure race v Ekvádoru, zemi tisíce tváří přírody, která všechny závodníky neskutečně potrápila a vy jste nakonec museli bohužel velmi brzy odstoupit ze závodu kvůli zranění v týmu. Mrzí Tě to s odstupem času, nebo naopak myslíš, že to bylo z jisté části ku prospěchu a o to více se budete prát v dalších závodech, abyste dokázali své kvality; že vás to na příště trochu nakoplo?
Popravdě to bylo velké zklamání, které je ovšem v našem sportu velmi časté. Každý si tím projde a nejhůře to vždy nese ten závodník, kvůli kterému tým musí skončit. Je důležité, aby zbytek týmu situaci „zkousnul“ a zraněného kolegu podpořil a nedával mu žádnou vinu. Nám se to myslím podařilo, navíc jsme vzniklou situaci využili k procestování Ekvádoru na kole na vlastní pěst a možná si ten pobyt užili daleko více než při samotném závodu.
Pomineme-li účast na závodě v Kostarice a Ekvádoru, které dva závody se asi nedají nějak objektivně srovnat vzhledem k různému ukončení, kde se Ti líbilo „cestovatelsky“ více? Která se zemí Tě více okouzlila?
Právě jsem se teď vrátil (na konci dubna – pozn. redakce) ze závodů v jižní Číně poblíž vietnamských hranic a byl jsem naprosto unešený krasovou oblastí s obrovskými jeskyněmi, kaňony, ostrými horami. Velmi mě to zde překvapilo, protože znám jinou, moderní Čínu a po té zde není naštěstí ještě ani památka. Mému naturelu ovšem nejvíce sedla argentinská Patagonie. Obrovské otevřené prostory v horách bez známek civilizace. Pro AR ideální ovšem extrémně náročný terén. Krásný závod byl v loňském roce v Turecku na pobřeží Středozemního moře, ale mám rád i český AR.
Na přátelství je čas jen někdy
Prozraď nám, jaká je zákulisní atmosféra na mistrovstvích v adventure race? Baví se jednotlivé týmy mezi sebou, vznikají přátelství, nebo jde o velkou rivalitu a soupeření na nejvyšší úrovni?
Velký rozdíl dělají závody, kde jde již o prize money. Zde je cítit rivalita mezi těmi top týmy, protože se tím spousta týmů živí a je na nich vidět profesionalita se vším všudy. Stav před závodem je velmi hektický kvůli logistice a přípravě na jednotlivé etapy, celá atmosféra povolí po závodě, kdy jsou ovšem týmy zase velmi vyčerpané. Celkově však vládne mezi týmy solidárnost a přátelskost, protože všichni jsou si vědomi, jak těžké závody je čekají nebo již absolvovali.
Jak moc musí člověk trénovat, aby byl schopný podobný extrémní vytrvalostní závod absolvovat od začátku do cíle? Nebo se na takové podniky nedá stoprocentně připravit? Máš nějakou radu pro začínající sportovce v tomto směru?
Příprava je v podstatě celoroční a závodník se postupně během let vyvíjí. Důležitější než fyzická připravenost je psychická odolnost a na tu se nelze připravit jinak, než vlastními závody. Proto je nutné vstup do AR neodkládat a prostě to zkusit a postupně na sobě pracovat a vyvíjet se. Ideálním začátkem jsou kratší závody, která jednotlivce prověří fyzicky a technicky, ovšem nenasimulují potřebnou psychickou odolnost. Obecně opět platí, že nejúspěšnější týmy jsou složeny spíše ze závodníků ve věku 35-45 let, kteří jsou již vytrvalostně vyzrálí a mají spoustu zkušeností.
Co vůbec říkáš na mladé české adventure race závodníky – mají do budoucna potenciál promlouvat do světových závodů, nebo by v silné konkurenci neobstáli a vy jste spíše výjimky? Jak je vnímáš?
Bohužel momentálně nevnímám žádné mladé AR závodníky. V podstatě věkově nejmladší je Jarda Krajník, který ovšem zkušenostmi a výkony patří k těm nejlepším u nás. Mám pocit, že v posledních pár letech stagnuje celkově dění kolem survivalů a AR, hlavně co se týká počtu závodníků. Nová vlna trailových a ultra závodů odvedla pozornost k čistě běžeckým závodům. Hlavním důvodem je chybějící všestrannost u široké populace a tím pádem logicky i u zájemců o AR. Adventure race je prostě vrcholem všestrannosti a vytrvalosti a bolí. Na rozdíl od ostatních zmiňovaných závodů bolí ovšem hodně dlouho. A trpět se dnes moc nenosí….
Říkáš o sobě, že rád hledáš limity, a proto podstupuješ různé extrémní výzvy. Jakou výzvu máš nyní nejblíže v plánu podstoupit?
Tento postoj jsem už dávno přehodnotil (úsměv) . Největší výzvou je sladit závodění, trénink, zdraví a práci s rodinou a třemi syny. Pokud se ale budeme bavit o závodech, tak jsme se právě teď vrátili z etapového závodu v Číně (Baise Outdoor Quest), kde jsme s Jardou Krajníkem, Tomášem Petrečkem a Zuzkou Wernerovou obsadili 7. místo. Ve světové konkurenci mnoha mistrů světa a nejlepších závodníků se jedná o skvělý úspěch. Závod byl opravdu extrémně náročný terénem, počasím, stavbou trati i distancemi. Závodili jsme na hranicích s Vietnamem a pro mě to byl asi krajinářsky nejhezčí AR v životě. V létě nás potom čeká ME v Irsku a na konci srpna český AR.
Chceš něco našim čtenářům a určitě zároveň i Tvým (vašim týmovým) fanouškům něco vzkázat? Nebo i někomu jinému? Máš prostor …
Rád bych je podpořil v rozhodnutí zkusit nějaký survivalový závod, aby zjistili, co to vše obnáší. A pokud se jim tento typ sportu zalíbí, aby se nebáli vyzkoušet postupně AR. Nemusíte hned jet na hraně nonstop 70 hodin, ale vyzkoušejte si své limity a posouvejte je. Adventure racing, like no other sport, you are out there fighting a war. You go through the same emotions, the same state.
