Loni jsme byli vyhnáni sněhem, letos nedostatkem jídla a přeceněním vlastních sil. Přesto jsme si to ve Velké Studené dolině užili.
Potom, co se náš čtyřčlenný lezecký tým rozsypal jako domeček z karet, jsme museli vyrazit ve dvou. Plán byl dostat se rychlým výpadem přes Polsko do Starého Smokovce a popolézat v okolí Zbojnické chaty. Potom rychlý přesun na Sulov, kde se doničíme. Skoro všechno bylo nakonec jinak.
Plán je jedna věc a cesta přes Polsko do Tater něco úplně jiného
Rychlá cesta přes Polsko se změnila na šestihodinovou agonii. Popolézání kolem Zbojnické nám vyšlo, ale to, že budeme mít chuť a síly lézt na Sulově po několika hodinové jízdě autem, cca 1500 nastoupaných metrech a 500 nalezených, to bylo hrozně naivní. Ale zpět na začátek, tedy do roku 2013.
To jsme stoupali na Zbojnickou chatu (1960 m) a sníh mi musel skrz mrznoucí nohy asi hodinu vysvětlovat, že tentokrát to nevyjde. Další rok padla volba na stejný termín a stejné tenisky, akorát sníh jsem vynechal.
Ostrý je daleko, lezeme Javorový
Spacáky jsme rozbalili někdy kolem půlnoci cca kilometr nad Zbojnickou chatou. Ráno byl vybrán Javorový štít, který byl nejblíž. Ostrý štít byl pro tenhle den příliš daleko.
Ani jeden jsme toho za poslední tři měsíce moc nenalezli, a tak jsme pro naše bídné lezecké schopnosti zvolili cestu „Rebrom na V vrchol“ (V), která nám salátům bohatě stačila. Na Tatry byla i pěkně odjištěná. Po pěkném lezení už jsme jen rychle vyběhli na vrchol a užívali si pěkného počasí. Sestup byl paradoxně náročnější než lezení.
Po Široké veži rychle a zbytečně o dům dál
Vzali jsme věci, které zůstaly pod stěnou, a pokračovali pod Ostrý štít. Večer padlo rozhodnutí, že se posuneme ještě o jeden vrchol a zkusíme Širokou vežu „Klasickou cestou“ (V-). Opět se jednalo o krásné lezení, akorát štandy byly tak trochu dobové a věřit se jim příliš nedalo. Z vrcholu se nám naskytl krásný pohled na jižní stěnu Malého Ľadového štítu a Lomnický štít s jasně viditelnou linií cesty „Hokejka“.
O šest hodin později už jsme popíjeli u ohniště na Sulově a další den ráno, po dvou vylezených cestách, nám najednou chyběla jak motivace, tak síly. V autě jsme se utěšovali tím, že na delší setrvání v Tatrách už stejně nebylo dost jídla.