S kajakem na Velká jezera v Kanadě, jede se dál

2. den

Ráno vyplouváme směr Swede Island, kde má být stařičká sauna. Máme před sebou 25 kilometrů s celou řadou přeplaveb, ale je krásné počasí a klidno, tak je všechno v pohodě. Brzo odpoledne dorážíme na Swede Island. Je tu malá chatka jako nouzový úkryt. Je na ní nápis od Ministerstva přírodních zdrojů, ve kterém se píše, že pokud se tu budou hromadit odpadky, chatku zbourají. Hned vedle chatky je malý srub s komínem, což značí jediné – sauna!

Kolem Hořejšího jezera v minulých dobách žili Skandinávc, kteří tu těžili dřevo a lovili ryby. Proto se tu po nich najdou zbylé sauny, které jsou přístupné jen z vody. May hned nařezala dřevo a v sauně zatopila. Krásně jsme se „vysaunili“ a následně se ochlazovali v ledové vodě jezera. Poté jsme uvařili večeři a popíjeli k ní červené víno. Pohodu trochu vyrušil motorový člun, který zakotvil nedaleko nás. Posádka nám zamávala, ale do sauny nepřišli. Jinak jsme ten den nikoho neviděli.

3. den

Zase časné vstávání v šest hodin, ovesné vločky a rychlé sbalení se. Vyrážíme v osm hodin. Nemáme přesný cíl, kam dojet. Kde se nám zalíbí, tam se utáboříme. Se Samem jsme vepředu a vidíme krásnou vysokou, na jih orientovanou, kamenitou pláž s mnoha terasami. To si nemůžeme nechat ujít. Ostatní se nechtějí zdržovat a pádlují dál. Na jedné terase nacházíme, co jsme hledali, tzv. Pukaskwa pit. Jde o kruhovitou stavbu z kamenů o průměru asi dva metry s dírou uprostřed.

Údajně jsou 1000 až 6000 let staré a není úplně jasné, k čemu je indiáni používali. Obyčejně se uvádí, že k náboženským a spirituálním úkonům. Za chvíli doháníme skupinu a plujeme mezi ostrůvky. Směřujeme k Shesheeb point, kde mám na mapě poznámku: ametysty. Před touhle výpravou jsem četla tři reportáže kajakářů a dělala si při tom do mapy poznámky v souvislosti s tím, co mě zaujalo. Je čas na oběd, tak zastavujeme. A skutečně, v černé skále jsou oválné duté pecky s krystaly uvnitř, otevřené a obmyté vodou. Některé bílé, jiné růžové a fialové.

Hledáme je a fotíme. Kromě toho tam je červený rybíz. My Evropani se na něj hned vrháme. Má trochu divnou chuť, trochu jako černý rybíz s trochou skunkové pachutě, ale každé čerstvé ovoce je dobré. S May si jdeme zaplavat. My dvě si ze studené vody moc neděláme. Napádlovali jsme deset kilometrů a teď nás čeká šest kilometrů přes kanál Roche Debout a pak podél pobřeží k Agate Cove (Achátové zátoce), kde mám na mapě vykřičník, protože se má jednat o dobré tábořiště. Nijak nás nenadchlo a tak pádlujeme dál kolem Achátového poloostrova. Hned za ním je to nejkrásnější místo v podobě zátoky se skálou uprostřed a dvěma oblázkovými plážemi po stranách. Pro čluny by to nebylo bezpečné kotviště. Se Samem se shodujeme, že tohle tábořiště má u nás 9 z 10 bodů.

Na skále uprostřed bude kuchyně, dva stany na pláži vlevo, dva vpravo, May si staví svůj stan přímo na hladké skále, jak jsme zvyklí z Georgian Bay. Další perfektní den. Za celou dobu jsme nikoho neviděli. Z pohledu na mapu je zřejmé, že jsme za ty tři dny ujeli dost a není kam spěchat. K naší radosti Sam vyhlašuje, že zítra se vstává o hodinu později.

4. den

Ráno poslouchám předpověď počasí na VHF rádiu, nevypadá to dobře, déšť a bouřky, odpoledne vlny nad jeden metr. Ale i přesto vyplouváme. Máme namířeno do proslulého CPR spit (Canadian Pacific Railway). Proslulý je proto, že tu jachtaři udržují přístav, saunu a nouzový úkryt.

Bylo to jen 20 kilometrů podél impozantního ostrova Fluor s několika vysokými hrby. Začíná ale pršet a zvedá se vítr. Rozhodujeme se schovat za ostrovy, bude to sice o dost delší, ale bezpečnější. Lije jak z konve a ochladilo se.

Ani nezastavujeme na oběd, jen při čůrací zastávce zhltneme co je po ruce. Když se dostaneme do otevřeného, méně chráněného kanálu, opře se do nás silný protivítr. Je to makačka. Konstatuji, že by se tu dalo tábořit. Je jasné, že až se vynoříme ze stínu ostrovů, čekají nás velké vlny. Nejhorší to bude kolem ostrovu Newash, který je nechráněný. Ale Sam rozhoduje, že do toho půjdeme. Pádlujeme kolem pobřeží ve vzdálenosti aspoň půl kilometru, abychom se nedostali do surfu. Je silný vítr, občas se spustí silný liják. Vlny jsou stále větší. Je těžké se ohlížet, kamarádi mizejí ve vlnách. Sam je vzadu, aby měl o všech přehled. Je mi jasné, že Laura ani Sonja v takových vlnách nikdy nepádlovaly. Lituju, že jsem si nepřipnula kolem pasu tažné lano. Když si někdo něco udělá, jeden člověk mu bude muset pomáhat a druhý je oba bude muset táhnout pryč od lámajících se vln.

Vlny se na malý kajak valí jako hory, naštěstí jsou dlouhé a nelámou se. Blíží se Newash point. Nevypadá to dobře. Vlny se lámou na celé plejádě mělkých útesů táhnoucích se daleko do jezera. Chvíli se snažíme najít skulinu, ale nic bezpečného tam není. Obeplouváme tedy celé místo daleko od břehu. Zvládli jsme to! Teď už jsou vlny trochu menší a vesele jedeme k CPR spit. Těšíme se na saunu a zítřejší den volna, budeme tu dvě noci. U mola kotví velká plachetnice a tři čluny. Všichni se diví, že jsme v tom pádlovali. V sauně už se pořádně topí. Pádlujeme kousek zpátky a utáboříme se na pěkném štěrkovém pobřeží.

Rychle stavíme stany, převlékáme se do suchého oblečení a vaříme polívku a čaj. Někteří odcházejí do sauny. Já mám radost, že jsem konečně v suchu a radši si chvíli dáchnu. Laura se svěřuje, že měla v těch vlnách úplně bílé klouby na rukou, jak svírala pádlo smrtelným stiskem. Ne nadarmo se v angličtině říká nebezpečným situacím „white knuckle“, což znamená bílé klouby. Zvládla to však dobře, člověk by sice měl omezit riskantní situace na minimum, na druhé straně se v každé takové situaci učí a zlepšuje. K večeru Bill vytahuje svoje rybářské nádobíčko. Hází udici do vody a v několika minutách vytahuje krásného pstruha. Sam se nechce dát zahanbit a taky rychle nahazuje. Oba si cestou koupili rybářský lístek za 25 dolarů. I Sam má brzo pstruha. Obě ryby jsou překrásné a asi 40 cm dlouhé. Bill je expertně filetuje a balí do alobalu se sezamovým olejem a semínky. Já přispívám citronovou šťávou, a obě ryby putují na oheň. Je to senzace.

Dneska to byl obtížný den, déšť, chladno, adrenalin ve vlnách, ale teď máme vynikající večeři a zítra se nemusí vstávat. Budeme jen lenošit v sauně a chytat ryby, co může být lepšího.

5. den

Sauna je tentokrát přepychová. Po sauně se dá dlouho plavat i v téhle vodě. Většina z nás se vydává na túru na útesy nad námi, bude odtamtud pěkný rozhled. Sonju chytla rybářská horečka a celé dopoledne hází udici, ale nic. Asi jsou v tom nějaké další fígle.

6. den

Dneska to máme jen 16 kilometrů do McNab zátoky. Pádlujeme kolem Bowmanova ostrova s krásnými oblázkovými plážemi a spoustou potencionálních tábořišť. Potom podél jižního pobřeží ostrova St.Ignace do McNab. Jsme tu brzo, je sotva čas na oběd a není to nic moc. Rozhodujeme se jet dál přes úžinu Moffat na Simpsonův ostrov do zátoky Woodbine, o které nám básnili člunaři v CPR spit. Ale Woodbine je dost ošklivé místo. Dobře chráněné kotviště pro velké lodě ještě nemusí být dobré tábořiště pro kajaky. Les tu jde až skoro k vodě. Teď už je pozdě jet někam dál a tak tu zůstáváme. Nějak jsem zaváhala a zbývá na mne „zakomářené“ místo v hustém lese. Jsem otrávená a nahlas si stěžuju, že tohle hrozné místo má skóre nula na naší stupnici. Trochu přeháním, ale je mi líto, že nejsme na nějaké senzační velké pláži tak typické pro Hořejší jezero. Ale dá se tu plavat a Bill chytil velkého pstruha, kterého později pečeme na ohni.

7. den

Ráno vyrážíme v devět hodin. Výlet se pomalu chýlí ke konci. Dnes to máme opět jen 16 kilometrů k Battle Island, kde chceme zůstat dvě noci. A pak už je to jen deset kilometrů do Rossportu k našim autům. Měli jsme dva dny navíc, kdyby nevycházelo počasí. Ale máme neuvěřitelné štěstí. Všechny reportáže, které jsem o tomhle pobřeží četla, mluvily o mlze a bouřkách aspoň polovinu cesty.

Pobřeží Simpsonova ostrova, kolem kterého pádlujeme, je úžasné.

Necelých šest kilometrů od našeho ošklivého tábořiště je najednou velká kulatá zátoka s útesy u vjezdu a obrovskými oblázkovými plážemi s velkým množstvím teras. Působí to velkolepým dojmem. V duchu si říkám „tady bychom měli zůstat na noc“. Sam ke mně přijel a říká: „co kdybychom tu zůstali?“. Nadšeně přikyvuji. Ovšem některým ve skupině se to nelíbilo. Asi jim to připadalo příliš impozantní, veliké a syrové. Pro mě je to naopak ztělesnění Hořejšího jezera. Ještě chvíli naléhám na Sama, aby využil své autority, ale marně. Sonja tu nechce zůstat a Bill řekl, že jestli tu zůstaneme, tak si najde jiné tábořiště. Je zvláštní, jak takové místo vyvolá opačné reakce.

A tak jsme jeli o pár kilometrů dál. Tam jsme našli zátoku, která sice nebyla tak impozantní, ale měla pro každého něco. Pro mě vysokou kamenitou terasu, pro ostatní drobný štěrk nebo písek. Bylo brzy a tak jsme si užívali plavání a vydali se každý zvlášť na dlouhé výpravy podél pobřeží. Bylo tam nekonečné množství krásných zátok a pláží s oblázky nebo velkými valouny všech velikostí a barev.

8. den

Máme to jen sedm kilometrů k Battle Island. Na jeho západním cípu je veliký maják. Doufáme, že se nám podaří přesvědčit bývalého strážce majáku, který tu bydlí na penzi (maják je dnes automatizován), aby nás majákem provedl. K tomu účelu s sebou celou cestu vezeme flašku whisky. Obeplouváme ostrov a zastavujeme v chráněné zátoce na severu. Je tu molo a dva kajaky vytažené na břeh. Jejich majitelé se brzy vracejí, jsou tu na denním výletě z Rossportu. Strážce je prý ve špatné náladě a na maják je nevzal, uvidíme. Jdeme k majáku po staré cestě, podél jsou dva vraky starých aut celé obrostlé lišejníky.

Strážce sedí před domem, je nevrlý, na naše pozdravy sotva odpovídá. Na majáku je cedule, že se tam z bezpečnostních důvodů nemůže. Odcházíme pomalu k pobřeží, Sonja zůstává, s flaškou za zády. Nějak se jí podařilo starého pána rozmluvit a flaška dobré dílo dokončila, Sonja nás přivolává zpátky. Lezeme na maják, který září čerstvou barvou. Starý pán asi tráví své dny natíráním. Nahoře si prohlížíme překvapivě malé žárovky a veliká zrcadla, která se otáčejí. Je odtud krásný výhled a starý pán vykládá o proslulé bouři z roku 1976, kdy tu byl uvězněn, protože se k němu nikdo nemohl dostat a 15 metrové vlny vyrazily okna v domě i na majáku.

9. den

No a je konec. Ráno časně vstáváme a vyplouváme už v 7 hodin do Rossportu, kde musíme všechno naložit do aut. Čeká nás dlouhá cesta domů. Konec krásného výletu. Už přemýšlím, že se tam zase jednou vrátím.

Placený odkaz: Osvědčené nafukovací čluny pro sjezd v českých i zahraničních řek od firmy Gumotex.