COVID-19 a život horského vůdce s tímto prevítem. Stále čekám na nějaký velký novinářský článek, který vyhodnotí tohle zvláštní období v našich životech. Období, kdy jsme se naučili nové pojmy jako „zakleknout“ „další ministr zdravotnictví“, pochopili rozdíl mezi rouškou a respirátorem a rozšířili si zeměpisné znalosti o název jedné čínské provincie. Nikdo se k tomu zatím nemá, tak vykopávám. Jaký byl tedy COVID pro horského vůdce?
Tohle hlava nebere
Nejprve mi zkřížil cestu na mezinárodním veletrhu ISPO v lednu 2020. Vyhýbal jsem se čínským pavilonům. Pak na letišti v Kutaisi v Gruzii, kde jsem potkal kolegu horského vůdce Romana Kozelku a udělali jsme si krásný selfie – mám ho uložené dodnes. Ten mi dva dny po příletu, 13. března 2020, poslal SMS, že je pozitivní, a pak to šlo z kopce. Stejně rychle, jako když jedu na lyžích.
Na lyžích jsem pokračoval i dál. Stát zakázal parkování u sjezdovek, ve skalách a jinde v přírodě, ale povolil nákupy v Hornbachu. Parkovalo se všude jinde a hlavně blbě. Ve Špindlu jsem dostal výzvu k vysvětlení od měšťáků. Parkoval jsem na Dívčích lávkách. Policajt měl roušku vyrobenou sponkovačkou z ubrousku a motouzku. Já měl šátek. Byl to bizár. Řekl mi, že s rozhodnutím nesouhlasí, ale prověřit to musel a lejstro hodil do koše.
Z horského vůdce převaděčem
Stát mi oznámil, že COVID není překážka ve výkonu povolání horského vůdce. A tak jsem se musel zařídit jinak. Převaděčství. Jediná možnost! Lidi chtěli na hory, a tak jezdili na služební cesty. Dával jsem si sraz v jiném okrese, do kterého jsem se dostával na lyžích. Na ledy do Labáku jsem chodil z Dolních Míseček! Tak dobrou fyzičku jsem od té doby už neměl. Zvládli jsme i krkonošskou HAUTE ROUTE. Vytvořili jsme tři výlety ze třech míst v Krkonoších. Spát na boudách tenkrát nebylo možné.
Dodnes mám dobrý pocit z toho, že paní prodavačka po mě chtěla občanku v mých 48 letech, když jsem si kupoval pivo a ledňáčka. Rouška měla svoje kouzlo. Někdo na fb mi pak napsal moc škaredou věc, že ten občanský průkaz chtěla vidět jenom proto, že jsem tam byl v hodinách určených pro nakupování seniorů!
Doba, na kterou by se nemělo zapomenout
Na liduprázdných Suškách jsem s klientem seděl u štandu. Dolezla k nám paní a žádala nás, abychom si nasadili roušky, že pracuje ve zdravotnictví a abychom k ní byli ohleduplní. Dodnes nechápu, proč k nám vlastně lezla.
Když jsem chtěl nakonec i ven, musel jsem se testovat. V Jilemnici testy dělali vojenští doktoři od paragánů z Chrudimi a dost to bolelo. I slzička někdy byla. Hlava opřená o zeď, aby člověk necuknul a štouradlo nezajelo až do mozku! Ten byl chvílemi dost vymytej našimi politiky, ministry nebo odborníky na všechno. Nicméně v přírodě na lyžích nebo na skalách se zase srovnal a život šel dál. Avšak zapomenout by se na tyhle divný časy nemělo. A ono vlastně ani nejde.
