Ačkoliv o horolezeckém vybavení se na svetoutdooru.cz zmiňujeme spíše informativně, následující článek patří právě do kategorie varovných pro všechny, kdo k lezení teprve hledají svoji cestu. Až si ho přečtete, pochopíte, proč autor náš občasný seriál Příběhy věcí a lidí tentokrát aktuálně přejmenoval na “Příběhy lidí a mrtvol” …
Ačkoliv o horolezeckém vybavení se na svetoutdooru.cz zmiňujeme spíše informativně, následující článek patří právě do kategorie varovných pro všechny, kdo k lezení teprve hledají svoji cestu. Až si ho přečtete, pochopíte, proč Honza Šťovíček náš občasný seriál Příběhy věcí a lidí tentokrát přejmenoval na velmi srozumitelné Příběhy lidí a mrtvol:
„Horolezci neriskují!“ hájil jsem vášnivě na závěr jednoho psychotestu lezoucí lid před zjevně zaujatou psycholožkou.
„Horolezectví je iracionální hra se smrtí,“ trvala na svém doktorka. „Na úrovni ruské rulety.“
„Horolezectví je riskantní sport,“ připustil jsem, „ale horolezci neriskují. Protoč by jinak s sebou tahali všechny ty skoby, karabiny a lana?!“
Stačilo jedno nedělní odpoledne na Černolických skalách nedaleko Prahy, abych zjistil, že právě horolezecké vybavení může být v rukou samotných horolezců nabitým revolverem, časovanou bombou.
O sedáku
Jako první mě zaujal improvizovaný sedák z kulaté smyce. Inu, proč ne, i když už jsem to dlouho neviděl a je to jen o trochu lepší než jištění přes kšandičky z dračí smyčky s „uzlem na srdci“. Tomu chlapovi muselo být už aspoň padesát let a starého psa novým kouskům nenaučíš. Nakonec, možná lepší dobře upevněná smyce, než špatně zapnutý sedák. Při letmém pohledu na jeho mladičkou parťačku se mi v hlavě rozsvítilo varovné světlo, že něco není v pořádku. Podíval jsem se pozorněji. Zatímco se dívka navazovala zjevně správně na protisměrný osmičkový uzel, bederní popruh čněl na nezvyklou stranu. Zářila na něm obnažená kovová spona s nápisem „danger“.
Neudělal jsem nic.
„Zatím se navazuje a není důvod k panice,“ říkal jsem si, „a před startem si nejspíš ještě všechno zkontroluje.“
Zrovna nedávno jsem totiž s Schubertem polemizoval nad stránkami jeho „Bezpečnosti a rizika“, zda má člověk právo upozorňovat ostatní na jejich chyby, nebo se nekoukat doprava doleva, a striktně se soustředit na svou bezpečnost. A tak jsem pod skálou řešil morální dilema vměšovat se či nechat být. Když ji na to upozorním, nejspíš mě odbyde s tím, že si vždycky všechno zkontroluje a ať se starám o sebe. Rozhodl jsem se proto počkat, až jestli si dívka nebo její jistič sedák zkontroluje. Když zasáhnu až v nejzazší chvíli, bude to jednoznačné a určitě i pro ně poučnější. Jenomže já prostě nesnáším nezapnuté sedáky. Když už si člověk jednou navlékne sedák, má si ho zapnout hned celý a ne zůstávat na půl cesty. Během navazování dívky jsem byl nervózní a nedokázal se pořádně soustředit ani na své vlastní jištění. A něco vám řeknu: měl jsem úplně normální, hluboký, paralyzující strach. Jistil jsem při tom svého partnera na vedlejší cestě a mohlo se stát, že v rozhodujícím okamžiku nebudu na dívku dávat pozor… to rozhodlo. Nestál jsem o to, aby mi dívka připlachtila k nohám a já věděl, že se tomu dalo zabránit.
„Nic mi do toho není,“ ozval jsem se, „ale zkontroluj si ještě sedák, ano?“
Dívka přejela pohledem úvaz, pohmatem zkontrolovala, zda nemá překroucené nohavičky a tázavě se na mne podívala.
„Přezku,“ napověděl jsem.
„No jó, nemáš to protažené zpátky,“ řekl klidně její jistič. „Tak si to uprav a lez.“
O kamenech
Ačkoli jsou Černolické skály hojně navštěvované a pod hlavní věží tvoří lezci často výřad jako na umělých stěnách, krystalický ordovický křemenec se i ve frekventovaných cestách občas uvolňuje a vylamuje.
„Tady je volný kámen,“ zavolal bezradně mladý muž asi v deseti metrech nad zemí. „Pozor!“
Než stačil kdokoli zareagovat, pustil horolezec kámen volným pádem pěkně podél stěny dolů. Nebyl to žádný oblázek, ale kámen velký asi jako pštrosí vejce, jen s ostrými hranami. Odrazil se od skály, kde změnil směr a nabral větší rychlost, pak ještě jednou aby získal rotaci a jen náhodou – protože předvídat křivolakou dráhu letu bylo vyloučené – minul hlavy všech jistících na úpatí. Nikdo z nich neměl helmu, to je taky fakt.
Na hlavu nešťastníka, který kámen hodil a helmu měl, se snesla vlna nadávek.
„Tak ho máš vrátit zpátky, nebo si ho dej do kapsy!“ Návrhy jeho přátel byly asi stejně pitomé, jako nápad poslat kámen po stěně dolů. Volný kámen takové velikosti uprostřed stěny je problém a najít správné řešení není lehké. Když nic jiného, znovu mi to připomělo, že pro lidi pod skálou je helma podstatně důležitější, než pro lidi na skále. Obzvláště lezec „na prvním“, je většinou zcela mimo ohrožení. Zvláštní, že používání přilby při lezení se ujalo celkem rychle, ale při jištění ji nepoužívá prakticky nikdo. Když už o tom mluvíme, paní doktorko, ne že já bych ji používal…
O odsedce
„Zruš!“
Horolezec dolezl ke kruhu, zašmátral u pasu, zacvakl karabinu odsedky a postavil se na širokou římsu. To mu zachránilo život.
„Čistě pro formu,“ usmál se a pohodil hlavou k prověšené odsedávačce. To ano. Kdyby nahoře nebyla římsa a on se musel do odsedávačky opravdu pověsit, čekal by ho dvacetimetrový pád. Druhý konec odsedávačky měl navázaný k materiálovému poutku.
O slanění
„Jak moc se do toho mám opřít?!“ hulákal z vrcholku skály horolezec na své kamarády dolů. „Vůbec to nejede!“
„Možná kdyby sis nejdřív odcvaknul odsedávačku, tak to pojede,“ upozornil jsem ho z vedlejší cesty se shovívavým úsměvem, jak se zmítal na ploché smyčce v kruhu. Tentokrát byla upevněna správně.
„Co?! Jo tohle…“
Odcvakl odsedávačku a začal se zaklánět. Nejspíš jen tak ze zvyku než cíleně jsem se na něj ještě letmo podíval, než zmizí za hranou. Všechno jak má být: dvojité lano vedlo k osmě u boku, správně se propletlo skrz a pokračovalo dolů. Jenom ta osma… u boku???
„Ani – se – nehni!“ Mluvil jsem pomalu a přísně, abych skryl emoce a paniku. Měl jsem přitom co dělat, abych hystericky neječel hrůzou. „Ani se nehni! A tu odsedku zase hezky klidně zacvakni zpátky.“
„Cože mám zacvaknout?“¨
„To zelenorůžové, cos teď odcvak‘.“ Polévalo mě horko. „Ale moc sebou nemrskej… tak, pomalu…“
Trvalo to věčnost. Konečně odsedávačka zacvakla zpátky do kruhu.
„Co je?“ zeptal se lezec zvědavě.
„Kolik vážíš?“
„Nevím…asi osmdesát.“
„A proč máš osmu cvaknutou do poutka, které unese osm?!“
Nešťastné materiálové poutko! Společnými silami jsme dali vše do pořádku. Zadoufal jsem, že teď už tam žádné překvapení není a poslal ho dolů.
„Až budeš dole, zajdi do nejbližšího kostela zapálit svíčku.“
A teprve z půlky stěny se ozvalo nesmělé: „Jo… díky.“
O karabinách
Od té chvíle už paranoidně kontroluji všechno všem. Dole narazím na dalšího výtečníka, jak jistí systémem top rope. Sedák má zapnutý dobře. Osma je cvaknutá, kam patří. Karabinou Walter.
Já proti waltrovkám nic nemám… když mají pojistku. Je pravda, že to už není tak fatální záležitost, ale zejména začátečníkům se osma šmrdlá u sedáku, často se v karabině různě posunuje a přeskakuje. Za zkušené lezce jsem je při vší vůli považovat nemohl, a jestli chtějí pokračovat tímto stylem, nejspíš ani nestihnou žádné zkušenosti nasbírat. Nechtěné otevření nezašroubované karabiny přitom zase tak výjimečné není a zrovna waltrovkám občas vypadne rovnou celý zámek.
O bezpečnosti
Není žádný důvod, aby vás do základů nějakého sportu nemohl zasvětit zkušenější kamarád. Problém je v tom, že čím zkušenější člověk, tím víc činností považuje za samozřejmost, o které se netřeba zmiňovat. Zatímco lidé v západní Evropě jsou na sebe opatrní a najímají si instruktory už i na běžnou chůzi, vztah k Čechů k instruktorům je přinejmenším vlažný, ne-li přímo odmítavý. Do jisté míry mají pravdu. On nakonec žádný instruktor za vás skálu nevyleze. Jenomže bezpečnost, to není jenom helma. Instruktor zná totiž dokonale nejčastější chyby, kritická místa výstupu i nebezpečné úkony. Nepřipustí, aby v těchto místech byl jeho svěřenec sám a při všem, co dělá, byl přinejmenším pod kontrolou.
O horolezcích
Lidé, o kterých vyprávím, odešli odpoledne spokojeně domů s pocitem pěkně prožitého dne ve skalách. A přitom si nejspíš ani neuvědomili, že už byli mrtví. Paní s kosou byla dost neodbytná, ale nakonec odešla s prázdnou.
Někdy nám chyba projde a nestane se vůbec nic, jindy stejná chyba skončí v jediné vteřině tragédií. Pouze když si chybu uvědomíme a analyzujeme, můžeme se jí příště vyvarovat. Jinak je jen otázkou času, kdy se sedák vyvlíkne, odsedávačka bude zatížená, materiálové poutko se utrhne.
V horolezectví se málokdy objeví nějaká skutečně nová chyba a chyb dokonce není ani tak moc. Ono úplně stačí, že se donekonečna opakuje těch několik známých a tisíckrát popsaných.
Co tím chci říct? Všímejte si lezců okolo sebe a přestože se občas nesetkáte s pochopením, upozorňujte na chyby. Nikdy nevíte, kdy si někdo všimne vaší chyby. Horolezectví samo o sobě vlastně ani tak riskantní není. Největším nebezpečím je totiž pro horolezce – sám horolezec.
Horolezci neriskují!Poté, co sluníčko vytáhlo ze zimních děr hady, štíry a horolezce na skály, už si tím nejsem tak jistý.
© Svět outdooru, květen 2011, text i foto Jan Šťovíček
Velmi čtivě a pěkně napsáno 🙂 Mám pocit, že minimálně část ze jmenovaných byli „nehorolezci“. Přece by dobrovolně nehazardovali se životem… Navic proč vlastně čeština (na rozdíl od jiných jazyků) neodlišuje horolezce a skálolezce…