Zajímavosti

Hodslavice, velká ves nedaleko Nového Jičína, je známá jako rodiště českého politika a historika, autora proslulého díla Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě Františka Palackého (1798–1876). Jeho rodný dům dosud stojí, stejně jako některé další zajímavé hodslavické stavby. Palackého jméno nese v r. 1996 otevřená naučná vlastivědná stezka, vedoucí z Nového Jičína k žel. st. Hostašovice. Výlet kolem Hodslavic je poměrně náročný, zejména ve druhé části, kde nás čeká několik výstupů. Místy půjdeme i po neznačených cestách, což vyžaduje dobrou orientaci v terénu.

Malebná je krajina v okolí Nového Jičína na úpatí Štramberské vrchoviny, na dohled od majestátní hradby beskydských hor. Ten, kdo sem přichází poprvé, bude překvapen rozmanitostí zdejší přírody a citlivostí, s jakou do ní po staletí zasahoval člověk. Naše okružní trasa není extrémně náročná, i když nás čekají dvě výrazná stoupání; za zrychlený tep budeme bohatě odměněni, především dalekými výhledy, jejichž tvář se bude s každým novým kilometrem měnit. O žaludky si starosti dělat nemusíme – možností osvěžit se budeme mít během výletu dost a dost.

Průmyslové město Kopřivnice se prostírá v pěkné poloze při potoku Kopřivničce mezi vrchy Bílá hora a Červený kámen. Je ideálním východiskem pro výlety do Štramberské vrchoviny, na hrad Šostýn, do Štramberka i do dalších zajímavých obcí v okolí. Náš výlet nepatří mezi nej­delší, je však charakteristický značnými výškovými rozdíly. Zadýcháme se zejména při výstupu na Bílou horu a do Janíkova sedla, odměnou nám však budou krásné výhledy, zajímavé přírodní partie i turisticky atraktivní historické objekty. O jídlo a pití si starosti dělat nemusíme, na trase je několik dobrých možností k občerstvení.

Před dávnými lety obléhali město Štramberk Tataři, nelítostní bojovníci, kteří zajatým nebo zabitým protivníkům uřezávali uši i ruce. Místní obyvatelé utekli před Tatary na horu Kotouč. Tataři už už na nešťastníky zaútočili, ale v tom se strhnul hustý lijavec, voda stoupala a nájezdníci se utopili. Od těch dob se den před Nanebevzetím Páně koná velká slavnost, připomínající onu událost, a po celý rok se zde peče moc dobré pečivo s neobvyklými názvy „štramberské uši“ a „štramberské ruce“. Následující vycházka bude spojena nejen s ochutnávkou této pochoutky, ale i s návštěvou nejhezčích a nejzajímavějších míst v katastru města, které je od roku 1969 městskou památkovou rezervací a pro svoji malebnost je nazýváno „Moravský Betlém“.

Dvě významná města podbeskydské oblasti – Příbor a Frenštát pod Radhoštěm, spojuje tato nepříliš náročná trasa bez výrazných stoupání, jejíž osu tvoří říčka Lubina. Vede vesměs po silničkách nebo solidních polních cestách, které však za deštivého počasí mohou být blátivé. Z několika míst si budeme moci vychutnat pěkné pohledy na panorama Beskyd, zejména z úpatí vrchu Kazničova. Kromě výchozího a cílového místa prakticky nenarazíme na hostinec a tak doporučujeme přibalit nějaké to jídlo a pití.

Představovat Hukvaldy, půvabnou obec s mohutnou zříceninou hradu, rodiště hudebního skladatele Leoše Janáčka, by bylo zřejmě nošením dříví do lesa. Méně známá, i když turisticky velice vděčná je cesta, která míří do Hukvald z Frýdku-Místku přes Palkovické hůrky. Než vystoupíme na nejvyšší vrchol Kubánkov, asi se poněkud zapotíme, ale okolní příroda si trochu té námahy zaslouží. Na výlet si raději rezervujeme celý den, abychom se mohli seznámit se všemi pozoruhodnostmi, které Hukvaldy návštěvníkům nabízejí

Ostravica granica – říkalo se po léta na moravsko-slezském pomezí. O Frýdku-Místku, jednom z mála našich dvojměstí, to platí dvojnásob. Může se totiž pochlubit tím, že každá jeho část leží v jiné historické zemi – Místek na Moravě a Frýdek ve Slezsku. Zemskou hranici tu od pradávna tvořila právě řeka Ostravice. Již v minulosti se několikrát uvažovalo o spojení obou měst, radní na obou březích se k tomu však neměli. Za 2. světové války v r. 1943 to za ně vyřešili Němci – prostě rozhodli a hotovo. I když v dnešní zástavbě už převažují moderní objekty, památek tu přesto zůstalo dost. Ty nejzajímavější spojuje náš okruh. Nevede pouze po ulicích, ale zahrne i odbočku na vrch Štandl se zbytky gotického hrádku.

Malebná podorlická krajina s téměř vodorovnou linkou hraničních hor na obzoru okouzlila na přelomu 19. a 20. stol. významné české krajináře a mnohá jejich vrcholná díla vznikla právě zde, v okolí několika vesnic, někdy nazývaných českým Barbizonem. Překvapí nás, jak cenné sbírky shromáždili místní nadšenci a mecenáši. Zvláště, jsme-li obdivovateli krásných obrazů ze začátku starého dobrého 20. stol., tak ani jednu ze tří vesnických galerií, které se nám cestou představují, nevynecháme. Naskytne se nám vzácná příležitost, porovnat skutečnost s obrazem, např. důvěrně známý javornický kostel ze Sedláčkových obrazů je pěkně vidět od Jahodové hory. A někteří z nás možná uvidí v dálce bryčku se zapřaženým jedním koníkem, jak tenkrát Mistr jezdíval hledat nové náměty… Závěr výletu je příjemná cesta divoce romantickým údolím horských bystřin Říčky a Zdobnice.

Nepříliš dlouhá, ale velmi malebná je tato „liberská“ trasa, která nás povede jak po táhlých horských hřbetech s dalekými výhledy, tak i hlubokým skalnatým údolím Liberského potoka. Poznáme pozoruhodné památky, zejména z kategorie církevní a lidové architektury, místa známá z literatury i z četných pověstí. Určitě bychom neměli zapomenout na vlastní zásoby jídla a pití, protože na hostince s rozumnou otvírací dobou po celou cestu prakticky nenarazíme

Svatoivanská tradice je většinou spojována s obcí Svatý Jan pod Skalou na Berounsku, ale i poblíž Rychnova nad Kněžnou najdeme místa, která údajně s tímto zbožným poustevníkem souvisejí. I když jde s velkou pravděpodobností jen o smyšlenky, dávají kolorit překrásnému údolí Javornického potoka a okolnímu lesu Včelný. Tam také míří tato trasa, na které se však seznámíme i se samotným Rychnovem a jeho pamětihodnostmi, navštívíme bývalé lázeňské a výletní místo Studánku, rázovitou podhorskou ves Javornici aj. Putování není dlouhé ani příliš náročné, většinou půjdeme po dobrých cestách, místy po silnici. V případě dobrého spojení si můžeme i několik silničních kilometrů (v úseku Bělá – Liberk – Jaroslav) ušetřit jízdou autobusem.

V Novoměstské ulici, za bývalou Vodní branou, pár kroků z náměstí v Dobrušce, objevíme rodný domek Františka Vladislava Heka (1769–1847), kupce a horlivého vlastence, propagátora českých knih a českého divadla, přítele básníků, vědců i herců. O to, že je Hek nejznámějším z dobrušských rodáků, se zasloužil především Alois Jirásek svým románem F. L. Věk. Hekovy osudy jsme mohli sledovat i v mimořádném televizním ztvárnění s R. Brzobohatým v hlavní roli. Jestli se dnes František na nás odněkud dívá, určitě bude mít radost – Dobruška ukazuje návštěvníkům vlídnou tvář. Opravené památky, příjemná pohostinská zařízení a především spousta informací (v městském muzeu získáme řadu materiálů včetně brožury Procházky Dobruškou, tří sešitů Příběhů od Zlatého potoka, nádherné jsou Pověsti z Orlických hor a Podorlicka). Seznámení s Dobruškou můžeme rozšířit i o výlet za některými zajímavostmi v okolí.

Nevíme, jak přišel Zlatý potok ke svému honosnému názvu, na jeho březích se nikdy zlato nerýžovalo ani netěžilo.Od prameniště na Sedloňovském vrchu se stáčí k jihu hlubokým zalesněným údolím s četnými kaskádami, peřejemi a zákruty, místy dokonce prudký potok vyhloubil do balvanů prohlubně tzv. obří hrnce. Půjdeme romantickým údolím nazvaným V dolech, voda má značný spád a je díky srážkám a přítokům vydatná, v minulosti se zde uživilo několik mlýnů. Úzké kaňonovité údolí mezi Kounovem a Žákovcem místní pro jeho malebnost nazývají Švýcarskem. Bohužel katastrofální záplavy v r. 1998 poškodily cestu údolím natolik, že musela být dočasně uzavřena. Vyhlídková cesta po návrší nad údolím potoka je ale také pěkná. Dolní tok potoka od Českého Meziříčí k ústí do Orlice v Třebechovicích pod Orebem se nazývá Dědina, o tom ale budeme psát v jiné knížce.

Dochované objekty lidové architektury, především roubená stavení, patří neodmyslitelně ke koloritu Orlických hor. Je s podivem, že v této oblasti se stovkami, možná i tisíci překrásných venkovských chalup a usedlostí nenajdeme prakticky jedinou památkovou rezervaci ani zónu. Třešničkami na dortu jsou pak půvabné dřevěné kostely, z nichž nejstarší a zřejmě i nekrásnější najdeme ve vsi Slavoňov. K němu také míří naše trasa. Není to však rozhodně jediný atraktivní cíl, s nímž se během putování seznámíme. Čeká nás i známé poutní místo Rokole, malebné vsi a samoty, hluboká romantická údolí potoků s četnými skalami, kam slunce dohlédne jen občas a na krátkou dobu. Budeme putovat příjemnou členitou podhorskou krajinou, přes louky i lesy, ale bez větších výškových rozdílů. „Občerstvoven“ cestou mnoho nepotkáme, proto vlastní zásoby mohou přijít vhod.

Malebné je okolí Deštného, jednoho z center Orlických hor. Pestrá členitá krajina, v níž se horské vrcholy střídají s hlubokými údolími potoků a lesy s horskými loukami musí jistě oslovit každou romantickou duši. Jako balzám působí pohled na půvabné stavby lidové architektury, především na roubené či poloroubené chalupy, lemující cesty, ale často i „rozházené“ vysoko do lučinatých strání. Na tom, že se jich tu zachovalo tolik, mají zásluhu především chalupáři, kteří často chátrající domy s větším či menším citem obnovili a upravili pro rekreační pobyt. Trasa, která nám takovýchto roubenek představí hned několik desítek, není příliš dlouhá, ale bohatá na výškové rozdíly. Doporučujeme přibalit do batohu něco jídla a pití, protože jediný hostinec, který cestou potkáme, otevírá až v pozdějším odpoledni.

Trasa je dost náročná, výškový rozdíl mezi Olešnicí a Vrchmezím je více než pět set metrů. Tudy asi chodíval Krakonoš na námluvy za Kačenkou do její líbezné horské zahrádky na Bukačce, jak čteme v orlické pohádce. I dnes je to putování jako z pohádky. Cestou potkáme staré pokroucené buky na hřebeni hor, překvapí nás důkladnost mohutného hraničního opevnění, a budeme obdivovat mistrnou práci jednoho přemýšlivého tkadláka, jeho betlém z třicátých let minulého století.