Zdraví

Boj o přežití má své neuvěřitelné příběhy. Jsou známé a zpracované v knihách i ve filmech, přesto stojí za to připomenout si extrémní dobrodružství, jejichž neuvěřitelnost a síla vůle přežít svého času uchvátila svět.

Slýchám to poměrně často — na kurzech první pomoci, od rodiny i přátel, prostě kdykoliv dojde na jakoukoliv zmínku o nutné manipulaci s někým po jakékoliv nehodě, vždy následuje námitka: „Ale co když má něco s páteří?!“.

Dnes tu máme polomýtus jak vyšitý. Dávat diabetikům cukr je určitě správně, leckdy to zachrání i život. Velké nebezpečí se ale skrývá ve formě podání. Vzít cukřenku a rychle začít diabetikovi sypat cukr do pusy — to může mít fatální následky, a to i když to myslíte dobře a chcete jednat co nejrychleji.

Možná se to učí při nekvalitní výuce v autoškolách, možná je to opět další z pozůstatků minulosti, možná prostě proto, že to vypadá logicky. Přesto je to špatně. Ve většině situací necháváme pasažéry uvnitř auta. Existují jediné dva případy, kdy je vyndáváme ven.

Skoro tříletý projekt Mýty o první pomoci letos skončí. Stane se tak v květnu, kdy vyjde poslední mýtus, respektive vznikne článek k mýtu 36. Již nyní je však nachystáno něco nového, mnohem autentičtějšího. Máte se tedy, na co těšit. Teď už se přestaneme dojímat a pustíme se do dalšího nepřítele — mýtu číslo šestnáct.

Těžko říci, kde se vzalo mylné přesvědčení, že se v autoškolách skutečně učí první pomoc tak, jak je potřeba. Nejspíše jde prostě o lenost uchazečů o řidičský průkaz, kteří nejsou schopni dožadovat se kvalitní výuky a chtějí prostě jen „dostat řidičák“. A nejspíš ani netuší, jak kvalitní výuka první pomoci vlastně vypadá.

Lidé mají prostě pocit, že člověku při křečích hrozí veliké nebezpečí, a proto bude dobré, mu v křečích zabránit. Příčinou křečí celého těla je více, dnes se však budeme zabývat pouze epilepsií. Epilepsie má totiž na svědomí velmi rozsáhlé křeče celého těla, které mají, na rozdíl od křečí způsobených jinými příčinami, ten nejvíce explozivní charakter.

Dnešní mýtus opět patří do kategorie historických pozůstatků a navíc je na něm i trocha pravdy. V dobách dřívějších skutečně do postupu první pomoci tonoucím patřilo vylévání vody z plic, pacient byl na boku a ihned poté následovala vtipná resuscitační metoda dle Silvestra-Brosche.

Zavoláním na záchranku máte z krku jen jedinou věc, tedy zákonem danou povinnost poskytnout první pomoc. Nic víc. Sanitka však nepřijede lusknutím prstu, pomoc může zdržet doprava, počasí, anebo závažnější případ.

Tento přežitek, prakticky vzato, nikomu neublíží. Bude jen zdržovat a ničemu (a nikomu) nepomůže… Podobně jako čichání čpavku (přístup ryze „farmaceutický“) — má velmi podobný, tzn. žádný efekt.

Laviny padají, když dlouho sněží, když se oteplí, nebo když začne pršet. Padají, když fouká vítr, když dlouho mrzne, nebo když naopak mrznout přestane. Padají ráno, protože se do svahu opře sluníčko i večer, protože zapadlo…

Toto je jeden z pozůstatků medicíny 2. světové války. Mezi podobné zbytky patří dlahování, transport za každou cenu, pokus o propíchnutí krku trubičkou (koniopunkce, které všichni laikové chybně říkají tracheostomie, aniž by věděli, co ty výrazy znamenají) a mnohé další.

Epilepsie, krásným českým slovem zvaná padoucnice, je vždy první příčinou, která lidi v souvislosti s velkými křečovými záchvaty napadá. Není se čemu divit, epilepsie je poměrně známé onemocnění a i historicky mu byla věnována velká pozornost — je totiž zvláštní.

Může za to mediální masáž, kterou vznik 112 provázel, plakáty v MHD, pořad na ČT 1 a nyní na televizi Barrandov. Národní linky, tedy 150, 155 a 158, jako by se propadly do země. Existují ještě vůbec, nebo už zmizely v propadlišti dějin krizových linek?

Dnešní mýtus je třeba brát s rezervou — jedná se totiž spíše o špatný výklad jednotlivých kompetencí, které se v moderní první pomoc upravily. Někdo dýchat musí, jiný ne, ale všichni mohou…