Titul „Roztavte led v srdcích!“ se soustředí na duchovní odkaz Eskymáků. Nabízí podněty pro zlepšení našeho života a inspiruje nás k hledání našich kořenů. Povzbuzuje nás k odvážnějšímu životu, v harmonii se sebou sama, s druhými i s přírodou.
Titul „Roztavte led v srdcích!“ vychází v nakladatelství Práh v řadě Poselství jiných kultur. Navazuje na úspěšné knihy „Poselství protinožců“ a zejména „Poselství šamanů“, kde 17 šamanů z celého světa vypráví o tradicích svých národů. Kniha vzbudila velký ohlas. Čtenáře nejvíce zaujaly myšlenky grónského šamana Angaangaqa.
Proto nyní vychází pokračování, které se soustředí na duchovní odkaz Eskymáků. Vypráví o jejich učení, zvycích, tradicích a mýtech. Z jeho knihy vyzařuje hluboká síla a moudrost. Je to kniha o dávání a braní, o tichu, modlitbě, léčení, o rostlinách a zvířatech, o budoucnosti i o minulosti, o rodině, partnerství, sexualitě, ročních obdobích, ceremoniích a mnoha dalších věcech. Oslavme život a uctívejme ho.
Motto knihy:
„Musíte roztavit led ve svých srdcích, abyste se změnili a naučili se moudře nakládat se svým věděním.“
„Probuď své vědomí a udělej něco, co pro tebe bude důležité.
Udělej to srdcem, ale hlavně to udělej!
Odhodláš-li se k tomu, rozvineš svou krásu. Budeš kráčet po Zemi silný, vzpřímený a krásný. Jsi k tomu předurčen – teď a navěky.“
Autor: Angaangaq – šaman z Grónska
Autor knihy Angaangaq (*1949), nositel titulu „Angakkorsuaq“ (Velký šaman), je léčitel a eskymácký stařešina národa Kalaallitů ze západního Grónska. Léčitelské a šamanské schopnosti se u něj objevily už v útlém dětství. Matka a babička jej proto začaly na oba tyto úkoly systematicky připravovat. Ve své práci kombinuje poznatky západní vědy a tradiční eskymácké učení. V této knize poprvé odkrývá tisíciletou moudrost svého národa i západnímu čtenáři. Angaangaq patří k čelným zástupcům domorodých kultur, mimo jiné působí jako delegát při Organizaci spojených národů a UNESCO. Jeho pedagogická a léčitelská činnost ho zavedla do všech koutů světa. Pořádá přednášky, vede semináře, léčitelské kroužky a kurzy dalšího vzdělávání.
Nechť tato kniha pozvedne tvého ducha!
Nechť pozvedne tvého ducha, jako to učinila moudrost našich předků, která po celá tisíciletí oduševňovala můj národ!
Nechť pozvedne tvého ducha, abys pochopil, kdo jsi a kým bys být měl. Nechť přivede tvůj život k rozkvětu!
Nechť ti ukáže cestu domů, aby ses naučil milovat sám sebe a přetvářet svět!
Nechť roztaví led v tvém srdci!
Ukázky:
„Moje babička Aanakasaa říkávala: „Poslouchej, poslouchej, poslouchej!“ Chtěla tím vyjádřit, jak důležité je naslouchat příběhům. Jakýmkoli příběhům. Ve vesnici, kde jsem vyrůstal, neměl nikdo televizi. Ani rádio a telefon tam nebyly, dokonce ani obyčejné noviny. Nezbývalo tedy než poslouchat vyprávění. Dnes vím, že mě to velmi obohatilo. Naučil jsem se naslouchat a jen díky tomu dokážu dnes příběhy sám vyprávět. Příběhy z mládí se do mě nesmazatelně zapsaly, staly se součástí mého já a žijí ve mně dál. Chceš-li tedy, aby v tobě příběhy ožily, dám ti radu: poslouchej, poslouchej, poslouchej!“
„Dýmka míru patří mezi naše nejdůležitější ceremonie. Díky ní v mé vlasti nikdy nevypukla válka. Ptáš se proč? Protože při ní sedíme v kruhu. Díváme se na sebe a víme, že nemusíme mít jeden z druhého strach. Všichni jsme si rovni…“
„Jednu věc měj však stále na paměti: moje medicína ti může pomoci, největší práci ale musíš vykonat ty sám. Dám ti pírko, křídla však za tebe neroztáhnu. Mohu tě k tomu jen vyzvat…“
„ Existují nemoci ducha a nemoci těla. Tak jako se může z rovnováhy vychýlit tělo, může ztratit rovnováhu i duch. Především však nemoc vypovídá o vzájemném nesouladu mezi tělem a duchem. Každá taková nemoc se dá vyléčit, byť každá odlišným způsobem. Když si zlomíš prst, lékař ti ho narovná, zadlahuje – a je po problému. Když onemocní tvůj duch, dlaha to nespraví. Musíš najít lékaře, který umí obnovovat duševní rovnováhu. Obvykle jsou takovými schopnostmi obdařeni šamani…“
„…Pusť si televizi a chvíli se dívej. Co tam ukazují? Tisíce hezkých věcí, které mohou dospívající dívky a chlapci dělat. Všechny tyto věci se ovšem týkají pouze těla. O duchovní vývoj se nestará nikdo. Ztratili jsme pojem o rovnováze mezi vnitřní a vnější stránkou lidské osobnosti. Do vnější krásy jsme ochotni investovat peníze i čas, vnitřní krása je nám lhostejná. Mladí lidé ovšem tuto rovnováhu potřebují. Jestliže je o ni okrademe, vyrostou z nich neharmonické bytosti. A žádná neharmonická bytost nemůže kráčet životem krásná a silná…“
„V západní civilizaci prý panuje rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Přesto tu ženy za stejnou práci dostávají méně peněz než muži, i když mají stejné vzdělání jako oni. Rovnoprávnost u vás tedy existuje převážně na papíře.
U nás v Grónsku je to jiné. Hlavní slovo tu totiž mají ženy, přesněji řečeno babičky. Když se chtějí poradit, shromáždí se v potní chýši a rokují. Pak k sobě zavolají muže a sdělí jim, na čem se usnesly. Muži si jejich názor vyposlechnou a pak také zasednou k jednání. Snaží se pochopit, proč ženy dospěly zrovna k tomuto závěru, především však řeší otázku, jak jej uskutečnit. Ženy rozhodují, muži jejich rozhodnutí vykonávají – tak to v Grónsku chodí. Kdyby to bylo jinak, naše společnost by se rozpadla.
Ptáš se proč? Odpověď je jednoduchá: babičky mají největší životní zkušenosti. Jsou nejstarší, přivedly na svět děti, vychovaly je a pak se ještě staraly o vnoučata. Nikdo nezná vesnici tak jako ony. Muži tráví většinu času na lovu, dění ve vesnici tedy znají jen rámcově. Babičky ve vesnici skutečně žijí, mají tudíž dokonalý přehled. Komu jinému by tedy měla připadnout rozhodovací pravomoc, když ne jim?“
