ROZHOVOR: Tomáš Petreček s Márou Holečkem se chystají výzvu v Rupálské stěně

Zatím se podíval na vrcholy Gasherbrumu I. a II. a s Márou Holečkem se neúspěšně pokoušel o prvovýstup v jihozápadní stěně Gasherbrumu I. Letos se spolu chystají na neméně velkou výzvu – pokusit se chtějí o prvovýstup Rupálskou stěnou Nanga Parbat (8125 m).

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Čím vás láká právě Nanga Parbat?

Mára už se o tuhle cestu v minulosti pokoušel, je to jeden z jeho nedokončených projektů. Takže se chceme pokusit ji dolézt. Parťáků, se kterými se dá vyrazit na osmitisícovky jinými cestami než klasickými, není tolik. Mára je pro mě super parťák, se kterým si v tomhle sedneme. Přijde mi, že o nové cesty se pokouší mnohem méně lidí než dřív. Z českých lezců kromě Máry téměř nikdo. Každý tam chce přijet a zdolat vrchol tou nejjednodušší cestou. V žádném případě ani výstup normálkou není nic jednoduchého, ale samozřejmě je to snazší než lézt úplně novou trasou.

Máte v plánu vytyčení nové linie v jižní Rupálské stěně, která je s převýšením 4600 m nejvyšší stěnou světa. Jaká jsou úskalí cesty?

Už jen tím, že se jedná o prvovýstup, tak tam na 99 % nikdo nebude. Je skoro jisté, že z Rupálské strany nepoleze ani žádná jiná expedice. Tahle stěna je daleko strmější, lezecké úseky jsou náročnější, a tím pádem i pomoc od někoho jiného je téměř nemožná. Pokud se tam něco stane, musíme si pomoct sami. Nahoru polezeme alpským stylem, což znamená absolutní minimalismus, co se týče vybavení, protože si všechno poneseme s sebou. Navíc je to těžší v tom, že si sami prošlapáváme stopu a nejsou tam žádná fixní lana.

S kolika kily v báglu lezete?

Je to kolem dvaceti kilo.

Sestup pak plánujete normálkou?

Ano, Diamírskou stěnou, kde se chceme předtím i aklimatizovat.

Jak se stavíš k riziku? Shodnete se na tom s Márou?

Záleží, co je to riziko… Na osmitisícovkách je mnoho faktorů, které lezení ovlivňují. Například tam může spadnout lavina, někdy je ta pravděpodobnost větší, někdy menší, někdy je to dokonce nepravděpodobné, a přece spadne. To ale platí i v Tatrách a všude jinde na horách. Záleží, jak to člověk vyhodnotí, důležitou roli zde hrají zkušenosti. Společně se snažíme neriskovat, někdy to však prostě dodržet nejde.

Na vrcholové úrovni se věnuješ závodům adventure race. Pomáhá ti všestranná průprava i v horolezectví?

Určitě. Nejen v přípravě, ale pak i při samotné expedici mi to pomáhá jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Nedá se říct, že by závody byly obzvlášť nebezpečné, ale když delší závody trvají sedm osm dnů v kuse, je to podle mě psychicky podobné jako expedice na osmitisícovku.

Jak na expedici trénuješ?

Důležité je vlastní lezení, aby byly ruce připravené lézt několik dnů v kuse. Druhá a stejně důležitá část přípravy je obecná vytrvalost, aby tělo vydrželo fungovat v zátěži. V našich podmínkách má člověk třetinový výdej energie než při stejné rychlosti na osmitisícovce. Nejvíc tedy trénuju běh, kombinuju ho ještě s kolem, a lezení v Alpách nebo Tatrách. Lezení na osmitisícovce není až tak technicky náročné, ale jiný rozměr tomu dodává nadmořská výška. Člověk se neustále zadýchává, musí odpočívat.

Už dlouho spolupracuješ se značkou Salomon. Které věci od nich se ti osvědčili na horách?

Kromě pár specifických částí horolezecké výbavy, které nevyrábí, si vystačím s vybavením od Salomonu jak při tréninku, tak na expedicích. Mám od nich nepromokavé Gore-texové bundy a kalhoty, veškeré péřové oblečení… Testuju výrobky kolekce S-LAB, což je top kolekce těch nejpropracovanějších a nejlehčích výrobků pro běh, ale i na běžky nebo outdoor. Jsem velmi spokojený se Salomon botami, ať už s těmi na běhání nebo těmi více turistickými. Také jejich běžecké batohy a vesty nemají z toho, co jsem viděl na závodech, téměř konkurenci.

Při výstupu jihozápadní stěnou Gasherbrumu I. v roce 2015 vás s Márou počasí zamklo na šest dní v zóně smrti nad 7300 m. Během nebezpečného sestupu kolem vás lítaly laviny… Neodradila tě tahle zkušenost?

Ani ne. Konkrétně z té cesty jsem neměl pocit, že by nešla vylézt, že bychom nějak šíleně riskovali, prostě došlo k náhlé změně počasí. A to nás tam uvěznilo. Nakonec jsme ve stěně byli asi čtrnáct dní. Problém v téhle výšce je, že člověk rychle slábne, říká se, že ztrácí až půl kila svalové hmoty za den. Když jsme slezli, měl jsem asi 13 kilo dole. Zažili jsme tam krušné chvilky, to je jasné, ale všechno dobře dopadlo.

Jak jste si sedli jako parťáci v takových chvílích?

V takových situacích se asi nejvíc ukáže, jak se dva snesou. Myslím, že u nás je to v pohodě. Mára je občas trošku vznětlivý, ač na to nevypadá. Já jsem zase spíše pohodář. Jsme povahově odlišní a možná právě proto si sedíme. Nikdy jsme se vlastně ani nepohádali.