Petr Hirsch sám sebe nazývá poutníkem a má na to plné právo. V letech 2010 až 2012 si dal 16 000 kilometrů dlouhý „výšlap“ Evropou, v němž pěšky spojil rodný Dvůr Králové nad Labem se Santiagem de Compostela, Římem i Jeruzalémem. Po návratu si uvědomil, že putování vnímá jako své poslání a nyní se chystá na pěší cestu kolem světa, kterou rozfázuje do celých dvaceti let. Jestli se mu to podaří, bude prvním Čechem, který pěšky obešel svět.
Co se musí stát v životě člověka, aby si sbalil batoh, obul pohorky a vydal se na tři roky pěšky putovat světem?
Musí se stát mnoho věcí. Podobná rozhodnutí přicházejí plíživě. Řekl bych, že v naší společnosti není příliš běžné opouštět domovy na delší dobu než klasickou 14 denní dovolenou. A tak získat odhodlání, že je něco takového možné podniknout chvilku trvá. Člověk se musí něčeho vzdát, aby mohl získat. Já jsem osobně vyhořel, probudila se ve mně touha po změně. Vzdal jsem se zaměstnání, pohodlí rodinného domu, hypotéky, služebního auta, setkávání se s přáteli, rodinou a vyrazil jsem.
Je to víceméně spontánní rozhodnutí nebo je výsledkem dlouhých úvah?
Většinou nepropadám spontánním rozhodnutím. Tohle byl proces, taková skládačka, kamínek ke kamínku. Zhruba tři roky vzrůstající nespokojenost se směrováním mého života, osobní krize, rozvod. Touha po aktivitě, pohybu. K chůzi jsem se dostal v roce 2007 s prvním 3 denním pochodem po pobřeží Normandie, cca 50 km, pak rok 2009 a přechod Kréty, během měsíce 350 km. Poté už to byl jen krůček k dozrání rozhodnutí a odhodlání vyrazit do Santiaga, o kterém jsem se prvně dozvěděl právě na Krétě.
Co pro tebe znamená pojem „putování“ v kontextu dnešního světa?
Putování vnímám jako vystoupení z komfortní zóny, z bezpečně zajetých kolejí. Je to možnost odpoutat se od zvyků či zlozvyků a šáhnout si do hlubin své duše. Putování přináší možnost ochutnat způsob přepravy a dopravy lidí století či dvě zpátky. Z pohledu vývoje civilizace to je zlomek, ale je děsivé, že si mnozí z dnešní generace nedovedou představit život bez auta či dopravních prostředků. Putování pro mě otevírá šanci zpomalit a vrátit se k přirozené rychlosti našeho bytí.
- 30. května 2014 od 9:15 – zasazení stromu míru se žáky ZŠ Podharť ve Dvoře Králové nad Labem
- 31. května 2014 celý den – pěšky na Sněžku pro Péťu, podpora projektu Cesty za snem
- 1. června 2014 od 8:00 – vykročení na pěší pouť kolem světa – první etapa cesta na sever – podrobný program na plakátu
- 2. června 2014 od 19:00 – setkání s P o U t N í Kem a mísntími obyvateli ve Vysoké nad Labem u Hradce Králové, promítání fotografií a beseda, sázení stromu se zvažuje
- 21. června 2014 od 14:00 – pěší pouť ze Žlutic do Skoků (Mariánské poutní místo), kostel Navštívení Panny Marie, prohlídka kostela, promítání, zasazení stromu míru (www.skoky.eu)
Ještě než se Petr Hirsch vydá na cestu, můžete jej potkat:- 30. května 2014 od 9:15 – zasazení stromu míru se žáky ZŠ Podharť ve Dvoře Králové nad Labem
- 31. května 2014 celý den – pěšky na Sněžku pro Péťu, podpora projektu Cesty za snem
- 1. června 2014 od 8:00 – vykročení na pěší pouť kolem světa – první etapa cesta na sever – podrobný program na plakátu
- 2. června 2014 od 19:00 – setkání s P o U t N í Kem a mísntími obyvateli ve Vysoké nad Labem u Hradce Králové, promítání fotografií a beseda, sázení stromu se zvažuje
- 21. června 2014 od 14:00 – pěší pouť ze Žlutic do Skoků (Mariánské poutní místo), kostel Navštívení Panny Marie, prohlídka kostela, promítání, zasazení stromu míru (www.skoky.eu)
Více na www.pout.eu. |
Kudy přesně vedla tvoje první dlouhá cesta?
Z Čech přes Rakousko, Švýcarsko, Francii a sever Španělska do Santiaga. Odtud jsem se vydal přes Portugalsko s odskokem na dovolenou na Madeiru a poté zpět z Lisabonu na Gibraltar a odtud dále celým Španělskem, přes Andorru, opět Francii a Monako až do italského Janova, kde jsem cestu po 17 měsících a 10300 km přerušil. Odjel jsem navštívit přátele ve Švýcarsku, nakonec z toho byla 4 měsíční přestávka a v další cestě jsem pokračoval s přítelkyní ze Švýcarska, přes Itálii po Via Francigeně (další významná Evropská poutní cesta) do Říma. Po krátkém odpočinku jsme došli do Bari a trajektem se přeplavili do Albánie. Po pár dnech jsem naše společné putování ukončil a přes Makedonii a Řecko jsem došel do Atén. Trajekt mě převezl na turecké pobřeží, odkud jsem další dva měsíce šel Tureckem až do Tasucu, odkud trajektem na Kypr a poslední přeplavbou do Haify v Izraeli. Celkem 21 států.
Měl si občas krizi nebo si byl celou dobu přesvědčený, že se plány povedou?
Takové přesvědčení by bylo dost bláhové. Krize přicházely v různých intervalech a různě zamaskované. Je pravdou, že na cestě do Santiaga jsem nezapochyboval nebo si nepamatuji den, že bych řekl: „balím to a jdu nebo jedu domů“. Při pokračování dál tam byly náročné okamžiky, mnohdy to byl ráno boj jenom vstát a zase jít, dalších 25 km. Jak se říká, jednou jsi dole, jednou nahoře a tak je to i s energií a elánem. Snažil jsem se to moc neřešit a jít prostě dál a dál…
Nyní je před tebou další velký projekt. Chceš obejít svět. Motivovala tě tvá předchozí cesta nebo máš jiný důvod?
Při prvním putování jsem samozřejmě často nebo někdy přemýšlel o budoucnosti, co chci dál dělat, kde se uplatnit. A na nic jiného, než že mám putovat, jsem nepřišel. Když jsem se 12. prosince 2009 v Praze probudil s pocitem „JDI!“, netušil jsem, že to bude tak dlouhá cesta. Ovšem jít jenom proto, že se mi chce jít, mi přijde takové prázdné. A tak jsem hledal myšlenku, vzkaz, který chůzí sdělit. A ne nadarmo je chůze, putování zakomponováno jako meditativní prvek snad v každém z rozšířených náboženství. Ověřil jsem si, že v chůzi se mimo jiné ukrývá vnitřní pokoj či mír. A tak jsem se rozhodl, že své etapovité putování kolem světa věnuji poselství míru. Mimoděk věřím, že je nezbytné vytvářet protipól neustálému zrychlování a inspirovat další lidé kolem sebe, aby se vydávali na své kratší či delší cesty.
Kudy trasa povede?
Mám vyjmenovat všechny státy? Jednoduše povede po rotaci země. Povede snad přes všechny dostupné světadíly a skrze co nejvíce států. Jako vodítko jsem zvolil hlavní města, poutní místa všech náboženství, která se pokusím krok za krokem chůzí spojit. Letošní etapa mě povede z domoviny přes Prahu na Německo, Lucembursko, Brusel, Amsterodam a následně do Kodaně, Osla s cílem dojít do Trondheimu, kde je též jedno z významných křesťanských poutních míst.
V jaké časovém horizontu ji zvládneš?
Letos 6 měsíců, ale celému projektu předpokládám věnovat 20 let života.
Kolik lidí už něco podobného dokázalo? Nepletu-li se, není mezi nimi žádný Čech.
O žádném Čechovi skutečně nevím. Ve světě už pár lidí je, kteří naši zemičku po svých obkroužili. Z těch posledních to je Kanaďan Jean Béliveau (Více na wwwalk.org), který putoval v letech 2000 až 2011 a ušel celkem 75000 km. Navíc, co vím, nikdy cestu nepřerušil. Dokonce v roce 2009 procházel část České republiky.
Cestuješ hodně nízkonákladově. Za kolik peněz si byl v Evropě schopen vyžít?
Záleží na úhlu pohledu, zda 10 EUR je považováno za nízkonákladové žití. To je tak odhadovaný rozpočet. Z předchozí zkušenosti vím, že bych se do 300 EUR na měsíc měl vejít. Ovšem slyšel jsem, že severské země jsou drahé.
Kdyby se někdo chtěl pustit do podobného plánu, co by nemělo chybět v jeho batohu?
Odhodlání.
