A co tak zničujícího závod, konaný teprve potřetí, svým obětem, tedy dobrovolným natěšeným účastníkům, chcete-li, přináší?
Především linii dlouhou přibližně 430 kilometrů (anglických 268 mil), která kopíruje turistickou trasu The Pennine Way sledující anglicko-skotské pohraničí z vesnice Edale (hledejte nad Manchesterem) až do vzádleného Kirk Yetholm – více o stezce například zde; závod je poté rozdělen na 5 etap (cca 70km). Trasa má nejen úctyhodnou vzdálenost, ale také převýšením okolo 12 kilometrů nezůstává pozadu za alpskými trekingovými velikány. To celé musí účastníci zvládnout v časovém limitu 168 hodin (to jest týden času). A pořád to ještě není všechno – připočtěte nehostinnou anglickou krajinu, lednovou zimu, převládající tmu nad dnem či nevyzpytatelné počasí a rázem je na seznamu několik položek, kterým se v běžném životě cíleně vyhýbáme, natož abychom jim šli dobrovolně naproti v rámci extrémního non-stop závodu!
Česká symfonie aneb časy a rekordy
První ročník, lednový 2012, vyhrál Gary Morrison a Steve Thompson v čase 151 hodin a 2 minuty. Neskutečný výkon předvedl následující rok v arktických podmínkách Eugeni Roselló Sole, který doběhl do cíle v čase 124 hodin a 52 minut byl do letošního roku držitel rekordu, téhož roku došla do cíle první žena, Annabel Gates, v čase 172 hodin a 59 minut. A konečně letošní ročník, v termínu 11. – 18. ledna 2014: Čech Pavel Paloncý sice měl z trasy velký respekt (soudě dle jeho zápisků na vlastním blogu) a startoval s číslem 59, nicméně se do cíle dostal v neskutečném čase 110 hodin a 45 minut!
Gratulace nejen za prvenství, ale stanovení nového traťového rekordu!
- 1. Pavel Paloncý (CZE) – 110 hodin a 45 minut
- 2. Matt Davis (UK) – 119 hodin a 26 minut
- 3. Steve Holoyak (UK) – 119 hodin a 28 minut
Pohled na stupně vítězů Motane Spine Race 2014: - 1. Pavel Paloncý (CZE) – 110 hodin a 45 minut
- 2. Matt Davis (UK) – 119 hodin a 26 minut
- 3. Steve Holoyak (UK) – 119 hodin a 28 minut
Za letošní dobré časy může údajně především fakt, že bylo méně sněhu a obecně lepší podmínky než v uplynulých ročnících. Ani tak to ale nezlehčuje náročnost závodu, natož excelentní výkony všech účastníků! |
Jako osamocené dřívko v oceánu dalších 79 účastníků ze západoevropských (především Britských) zemí plulo na start-listu závodu Montane Spine Race jméno Pavel Paloncý s označením země České republiky. Pavel Paloncý ale není v ohledu startování na tomto typu závodu žádný „zelenáč“ a podobné extrémní závody má již za sebou – účastnil se například Wenger Patagonia Expediton race a mnoha dalších (vizte podrobně v samotném rozhovoru). Je zkrátka správný dobrodruh, extrémní vytrvalec a srdcem určitě „polárník“, možná právě proto se ho rozhodla v několika jeho aktivitách v minulosti sponzorovat firma Warmpeace, která má k podobným aktivitám blízko, dnes je ale jeho hlavním sponzorem a podporovatelem firma Sanasport.
Pojďmě se nyní ale zeptat samotného Pavla na několik otázek:
Pavle, gratulujeme Ti k rekordnímu času a vítězství na extrémním Montane Spine Race – čekal jsi takový úspěch? Jaké bylo Tvé „předsevzetí“ pro umístění v závodu?
Čekal jsem, že bych mohl předvést dobrý výsledek a věřil jsem si, že mám dost zkušeností, abych tady uspěl. Z pohledu umístění (a také času) jsem neměl ale představu, co považovat za úspěch. Nikoho ze startovní listiny jsem neznal, tak jsem netušil, kdo bude favorit. Když jsem koukal na loňský čas vítěze, tak jsem si říkal, že by to mělo jít rychleji. Spíše jsem se ale ptal sám sebe: „400 km za 5 dní, to je docela pomalý, v tom bude nějaký zádrhel. Kde je ten háček?“.
S tím souvisí, že jsem neměl nějaké předsevzetí nebo cíl vzhledem k umístění. Chtěl jsem prostě využít zkušeností s dlouhými závody, chtěl jsem jít soustředěně, vyhnout se zbytečným chybám v navigaci i zbrklým rozhodnutím. Takže jsem byl celkově dost opatrný a snažil jsem se být pořád v klidu.
Kdy/kde jsi v sobě vůbec vášeň pro extrémní vytrvalostní závody odhalil? Čím to všechno začalo?
Mno, šlo to postupně, ale první zlom asi nastal v roce 2003, kdy jsem se poprvé zúčastnil a dokončil extrémní závod jednotlivců Jesenický Tvrďák, který se konal prakticky v mých domácích horách (Jeseníkách). Za druhý zlom by se dal považovat březen 2007, kdy jsem jel první adventure race a hned to stálo za to – 5 dní nonstop v zimě na polské straně Krkonoš. Oba dva tyto závody byly pro mě v dané době zkušenost naprosto z jinýho světa a po tom, co jsem se dal dohromady, jsem zjistil, že mi to jednou nestačilo.
Na start-listu závodu Montane Spine Race jsi byl jako jediný Čech. Proč myslíš, že na tento závod nikdo „od nás“ (ani z okolních zemí, kromě Německa) nejezdí?
No, spíš bych se ptal, proč by tam někdo jel? Je to přes 400 km, je to v zimě, je to sólo a je to daleko. Na tohle musí mít člověk opravdu velkou motivaci, aby se tam vypravil. I u mě tato myšlenka „zrála“ skoro rok, než jsem si řekl, že do toho půjdu. Navíc celkově je v poslední době závodů hodně, takže si i ti nejlepší vybírají. A je to něco dost jiného, než na co jsme zvyklí, takže určitě panuje jistý respekt až obava z tohoto závodu.
Důležitým faktorem je také to, že je to na začátku sezóny, kdy spousta lidí ještě nezávodí a hlavně 400 km v zimě je moc – riziko zranění, přetížení či nějakých dalších problémů je značné a takhle zkraje jsou všichni spíše opatrnější. I já jsem se snažil během závodu hodně opatrný.
Doposavadní informace o závodu prozrazují, že jste měli na trase méně sněhu a celkově lepší podmínky, než byly v předchozích letech, je to pravda?
Na trati bylo výrazně méně sněhu než loni – sníh veškerý žádný (kromě první hodiny). Jestli byly podmínky celkově lepší, těžko říct. Je třeba říci, že loni bylo extrémně hodně sněhu. Také je třeba říci, že letos nebyl skoro žádný sníh, ale celá trasa byla velmi podmáčená. Tři týdny před závodem v Británii vydatně pršelo, na některých místech byly záplavy, nejezdily vlaky… V závodě se to projevovalo tak, že veškeré močály a vřesoviště (a v závodě jich bylo hodně) byly naprosto nasáklé vodou, často jsme se propadali, za jiných podmínek krásné chodníčky ve vřesovišti byly pod vodou, občas nepříjemně namrzaly.
A také všudypřítomné bahno – co bylo loni pod sněhem, bylo letos bahenní. Co bylo loni zmrzlé, bylo letos podmáčené. Vítr a mlhu mají asi v Británii každý rok. Letos nehrozilo riziko omrzlin, naproti tomu neustále mokré prostředí zvyšovalo riziko puchýřů a různých zánětů. Letos nebyly omrzliny, přes to velké množství závodníků skončilo s podchlazením, hlavně během druhé noci. Loni dokončilo 11 ze 30, letos 30 z 80. Zkrátka těžko říct, co je horší, loni jsem tam nebyl, takže nemám srovnání. Celkově bych byl hodně opatrnej při srovnávání podmínek mezi jednotlivými lety.
V čem spočívá Tvá příprava na podobné extrémně vytrvalostní závody? Trénoval jsi nějak jinak přes Vánoce než jiné dny na tento svůj první závod v sezóně?
Přes Vánoce nijak zvlášť, hlavně jsem ale letos změnil trénink oproti minulým letům. Ale naopak opačným směrem vzhledem ke Spine Race. Začal jsem více upřednostňovat rychlostnější tréninky. Místo několikahodinových tréninků jsem měl tréninky typu 16 – 25 km ve svižnějším tempu, převážně v terénu. Také jsem zařadil hodně neběžeckých tréninků. Tu a tam jsem zašel plavat, tu a tam na spinning, na umělou stěnu… To ale vychází z toho, že se ultravytrvalosti věnuju už dlouho, za sezónu toho dost odzávodím, takže jsem si řekl, že není potřeba tolik budovat aerobní základnu, protože objemový trénink mám vlastně stejně v rámci závodů.
Účastnil ses i mnohých jiných extrémních vytrvalostních závodů (Wenger Patagonia Expediton race, Raid in France aj. Pozn: na Fjallraven jsem nakonec nejel.), v čem ti tento přišel extrémnější než ostatní závody?
Nevím jestli extrémnější, ale asi měl dva zásadní rozdíly: Je to „jen“ běžecko/trekový (prostě pěší) závod. V pro mě nejtěžších (a časově nejdelších) závodech se disciplíny střídaly, ale tady ne, takže ta zátěž pro tělo byla hodně jednostranná. A asi nejdůležitější rozdíl byl, že se jedná o závod jednotlivců. Jsem zvyklý závodit hlavně v týmu.
Chystáš se na Montane Spine Race i příští rok, abys obhájil své první místo (a rekord)?
Vůbec jsem o tom zpočátku nepřemýšlel, ale chápu to skoro jako jistou povinnost. Takže s tím postupně začínám počítat.
Vyskytl se Ti při závodu nějaký problém? Čeho se vyvaruješ při příštím ročníku?
Problémů v (v každém) závodě se vyskytuje celá řada a je to o tom, jak se s nimi člověk vypořádá. A často bych už spoustu situací, které běžně nazýváme problémy, ani problémy nenazýval – jako když vám je zima, mrznou ruce nebo mám puchýře, jsou to prostě závodní situace. Asi největší problémem (a v podstatě jediným skutečným problémem) byl zánět holenních svalů, který mě postihl cca 90 km před cílem. O tom jsem věděl, co dokáže (podobný problém jsem měl před 4 roky na závěr běhu do Santiaga de Compostela). Nebál jsem se, že bych kvůli tomu závod nedokončil, ale věděl jsem, že budu muset zvolnit a hlavně to bude problém po závodě, což se také stalo. Ale už je to skoro OK..:)
I přes rekord tratě jsem viděl spousu rezerv. Jako jediný jsem šel podle mapy, a GPS používal jen v nouzi. Ale trasa, co jsme měli v GPS, byla směrodatná, někdy se s mapou lišila a právě tady to občas zaskřípalo. Takže určitě zlepšit tuto spolupráci, konkrétně překreslením GPS záznamu do mapy.
No a pak samozřejmě zkusit nějak předejít tomu zánětu – zkusit nějak naposilovat nebo natrénovat tyto svaly. Prostě už to na ně bylo moc a je to klasickej zánět z přetížení.
Co s sebou obvykle na takové závody bereš za výbavu? Bez čeho by ses vůbec neobešel?
V podstatě se snažím obejít skoro bez všeho a výbavu minimalizovat. Vždy však existuje nějaká povinná výbava a nejinak tomu bylo i zde. A byla poměrně velká – spacák, bivakovací vak, vařič, bunda… Jestli jsou ale nějaké předměty, které považuji za nejdůležitější, tak bych vypíchl dva – buzola a termoizolační fólie. Začínal jsem jako orientační běžec a ten ve mně pořád někde dřímá, takže buzola je jasná volba. Když padne mlha nebo je tma, tak buzola je často jediný prostředek jak se orientovat (GPS bývá obvykle zakázaná). A termoizolační fólie je tak lehký, univerzální i levný kousek výbavy, že ten beru s sebou prakticky všude, i na výlety. Třeba na Spine Race jsem výbavu také minimalizoval a termoizolační folie jsem měl s sebou dvě…
Jaké závody Tě ještě čekají tuto sezónu a o kterém z nich si myslíš, že pro Tebe bude stejně úspěšný?
3. února odjíždíme a 5. února startujeme na adventure race v Polsku (tam nebude takový GPS tracking jak na Spine Race) a tam si myslím, že máme dobré šance. Celkově adventure race se trochu hůře odhaduje, protože je to závod 4členných týmů a když kdokoliv z týmu má problém, tak má problém celý tým, ale věřím našemu týmu a věřím v úspěch na ME v Turecku na konci dubna. Velké šance nám dávám do závodu Zimní výzvy na konci února (extrémní horský trek dvojic – cca 280 km v horách) a chci pak uspět na 100mílovce Ronda del Cims v Andoře, což je velmi technický závod v náročném terénu.
Tyhle závody mám naplánované na pevno, pak ještě některé další a pak mám v kalendáři některé závody, jako např. adventure race ve Walesu, které se odvíjí od toho, jestli se podaří sehnat na to finance.
Pavle, děkujeme Ti mnohokrát za rozhovor a přejeme z redakce spoustu úspěchů na trati, žádné problémy a vždy úspěšné dosáhnutí cíle – nejen závodního!
Video na rozloučenou!
A kdyby vás, milí čtenáři, zajímalo třeba takové „promo video“ o Montane Spine Race, podívejte se přímo zde:
Zdroj: blog Pavla Paloncýho ar2.palonc.org; iancorless.org; sanasport.cz
