ROZHOVOR: S Lucií Výbornou o horách

Čekám na vrátnici v budově Českého rozhlasu na adrese Vinohradská 12 a z dálky slyším blížící se kroky doprovázené ozvěnou prostoru mramorové haly. V tom zahlédnu postavu menšího vzrůstu, zvedám se ze sedačky a jdu se představit. „Dobrý den Lucie, jsem Jakub ze Světa outdooru,“ potřeseme si rukama a s klíčem od galerie, kde povedeme rozhovor, sestupujeme do suterénu budovy.

Než dorazíme na pohodlné sedačky, Lucie se s radostí svěřuje, že jí její operovaná achilovka dovolila lézt na skalách, pak předvede historické exempláře, které sloužily pro šíření rozhlasového vysílání v dobách minulých. Pozastavujeme se i u střihačky magnetofonových pásků, na které Lucie umí stříhat. Usedáme ke konferenčnímu stolku a začínáme hovořit.

Četl jsem vaši knížku Mezi světy… 

Tak to jste odvážnej…

… a s manželkou, která je rodinně založena, jsme k ní měli diskusi o tom, jak se tak často dokážete zabalit a odjet od rodiny a třeba jim to dát vědět i na poslední chvíli.

To bude tím, že mé dceři je 18. Poprvé jsem odjela, když bylo Beruně (Vanesse) 10. To jsem s Radkem Jarošem odjela na K2ku a tam mi došlo, že bych ráda pokračovala v tom, co jsem před porodem dělala. Takže jsem vlastně 10 let nikde nebyla. Ale nebyla to oběť, byla to radost. Dítě bylo to nejlepší, co se mi v životě stalo a neměla jsem potřebu od ní ulítnout.

Když jsem po návratu z K2ky viděla, jak to velmi krásně s babičkou a tatínkem dali, říkala jsem si, že bych se k tomu mohla pozvolna zkusit vrátit. A tak jsem to začala dělat.

Takže vaši lásku k horám máte už od dětství?

Jo, jo, jo. Měli jsme krásnou chalupu v Lužických horách, kde jsem se učila lyžovat na Jedlové. Když jdete po zasněžené pláni, je úplně jedno, jestli je extrémní mráz nebo fouká vítr a to nepohodlí má nějakou míru. Mám takový šťastný dětský pocit, že jdete za mámou, sníh se třpytí a v něm vidíte tu prostou hru diamantů a světla, zatímco obzor se otevírá, otevírá a otevírá a vy nakonec vstoupíte na linku horizontu a zmizíte v tom obrovském prostoru. Tak to je jedna z mých prvních dětských vzpomínek, kdy mi bylo okolo čtyř, pěti let, a pořád to tak mám.

Jak to máte s lezením? Podle toho, co máte vylezeno, bych vás považoval za horolezkyni…

Já se vůbec nepovažuju za horolezkyni a odmítám, aby mě kdokoliv do této kategorie strkal, protože je to takový to: „Lucie Výborná napsala jednu knihu, takže Lucie Výborná je spisovatelka, cestovatelka, horolezkyně, dobrodružka… Já jsem Lucie Výborná, která pracuje v Rozhlase, to je jediná věc, kterou doopravdy umím a to ostatní jsou takový zbytečný krabice, do kterých vás někdo potřebujete nastrkat jen proto, aby si vás nějakým způsobem ujasnil. A pak se může stát, že lidi, kteří jsou v tý krabici taky, jsou opravdoví horolezci nebo se za opravdové horolezce považují a mají pocit, že jste tu „jejich“ skupinu znesvětil.

Mně už z principu přijde hloupý se vůbec vymezovat. Svět je aktuálně tam, kde je taky proto, že se jedna skupina čím dál tím víc vymezovala proti druhé: já jsem Křesťan a on Žid nebo Muslim, já jsem horolezec a on turista… já nedám dopustit na Canon a on má Nikon… je to úplně padlý na hlavu. Takže jestli vás můžu poprosit, tohle mi vůbec nedělejte.

Dobře. Takže pouze Lucie Výborná… Ve vaší knížce jste krásně popisovala to, jak se v horách cítíte a píšete Lucka z Hodkoviček. To je místo, kde jste prožila dětství?

Narodila jsem se v Hradci Králové, odkud jsme se potom přestěhovali do Prahy a tatínek v Hodkovičkách, což je městská část Prahy 4, kdysi to bývalo ještě za městem, koupil dům se zahradou. Takže jsem Lucka Výborná z Hodkoviček. 

Zmiňovala jste to nepohodlí. Dá se říct, že vás nepohodlí nějakým způsobem přitahuje?

Nevím, jestli přitahuje, ale rozhodně vás utváří. A vlastně ve věku, kdy by člověk měl čím dál tím víc tendence si to dělat jednodušší a říkat si: „Tak tohle už nepotřebuju,“ a tak dál, tak já mám naopak pocit, že to čím dál tím víc potřebuju a narůstá, až mě to kolikrát samotnou leká, má obrovská potřeba být venku. Od dubna, dejme tomu do září, spím na zahradě. Mám tam takovou venkovní postel a je mi tam dobře.

A často přemýšlím, jak dostat do terénu rozhlasové studio, abych, když to dává smysl, nemusela sedět v tomhle domě a mohla prostě sedět někde jinde. Když to obrátíme, a já se rozhodnu udělat rozhovor s vámi, tak jsem schopná, když budeme v místě, kde bude normální 4G signál, s hračkami, které mám k dispozici, se připojit do vysílání v hodinu, ve kterou mi řeknou, a budeme spolu sedět na nějakým hezkým vrcholu a odvysíláme krásný rozhovor. A bude tam vítr, já budu moct klást relevantní otázky, které v klasickém studiu nevyzní tak dobře, a posluchači způsobím ještě větší zážitek, než kdybychom ve studiu seděli jen dva a nic se nedělo.

To mě taky zaujalo na vaší knížce Mezi světy. Jeden svět je studio, jak ho popisujete a druhý svět je ten, kam, dalo by se říct, utíkáte anebo se tam ráda vracíte? 

Ne, já nikam neutíkám, já tam potřebuju být, a když tam potřebuju, tak tam prostě jedu. Třeba teď jsem v nelehké situaci, protože letošní květen vypadá, že bude takovej, jako bývaly ty před 20 lety, což znamená, že tady bude asi hodně pršet, na některý typ skalek nebudu moct, v Alpách sněží tak brutálně, že ty vrcholky, na které bych aktuálně chtěla, nejsou ještě k mání a horko těžko vymýšlím varianty kam se vlastně zašít, ale nikde neutíkám.

To utíkání ale fenomén je, protože jsem mezi horolezci viděla dost takových, který jakýsi nepřijetí stavu věcí řeší útěkem, ale na ty hory si to s sebou odnesete a v horším případě tam na to v nějakou chvíli zakalíte. 

Ještě bych se rád zeptal, který z těch světů máte raději?

Nezlobte se, nechci rozdělovat, jak jsem naznačila už dříve, a za tím si stojím. Jakákoliv polarizace dělá polarizaci i ve vás. Já to v sobě ani trhat nechci, protože tenhle dům (budova ČRo) má mnoho do sebe, některé věci se dají dělat už jen tady, protože komerčním médiím se nevyplatí. Veřejnoprávní rádio umí do dneška dělat krásný věci. A je to svět, ve kterém jsem jako ryba ve vodě, protože to dělám 30 let a mám tady lidi, u kterých přesně vím, že jsou rádio, můžu za nimi jít a můžeme spolu něco vytvářet. A tamten svět je zase jinej a já jen mezi nimi proplouvám a nesnažím se říkat: „Jéžišmarjá, už abych byla pryč,“ nebo „Kdyby to na 10 minut vzal čert.“ (směje se)

Takže svět Lucky Výborné není černobílý, ale různobarevný v rozmanitých odstínech…

Je pestrý. Procházím různými dveřmi a nakukuju do různých údolí, a tak no… 

Kamarádství na laně. Zajímalo by mě, jak ho vnímáte? Váš parťák je horský vůdce a domnívám se, že jste spolu začali lézt jako pár vůdce–klient.

Máte pravdu a já si té profese velmi cením. Vůbec nechápu, proč mají někteří lidé potřebu ukazovat, jak jsou na vrcholu sami… Často by se tam bez horského vůdce nedostali! Tuším, že jsme spolu poprvé vyjeli na skialpy. Jako dítě jsem jezdila na lyžích v oddíle, tak jsem je hrozně chtěla zkusit, ale umírala mi maminka a já od ní nemohla odejít. Tak jsem to oddalovala, a když máma odešla, tak jsme vyrazili poprvé. Pak přišla nabídka na ledy v Labském dole, a pak další… Tak se to pozvolna vyvinulo. Ale k tomu přátelství na laně, na jednu stranu to někdo může brát jako obrovský klišé, ale já si myslím, když s tím člověkem lezete a lezete s ním dlouho, tak to pouto je silnější než jiné. Na laně jste spolu, žijete tam a umíráte, zejména na krátkém laně… Ten člověk se stane vaší součástí, ať chcete, nebo ne. Určitě se to ale nestane dvěma nebo pěti výlety. 

A pak, když lezete do nějakých obtížností, tak je to skvělý, protože když vám parťák ve tři hodiny ráno na Jorassech na Pointe Youngu zaleze s čelovkou do nějakýho vertikálního nástupu a ještě do traverzu doleva za roh, tak vy, i kdyby tam musel improvizovat a vy ho nevidíte ani neslyšíte, přesně víte, co se bude dít, a jste vlastně ve velkým klidu. 

Jorasses mi přijdou jako alpská maturita, něco, na co si netroufne každý. Jak si vybíráte věci, které chcete lézt? Je to tím, že jste s Dawem (horský vůdce David Knill) už tak sehraný tým, nebo to je tak, že Daw vám zavolá a řekne: „Hele Lucko, nechceš jet tamhle na kopec?“

Ono to vzniká různě. Částečně to vzniká jeho nabídkou a částečně mým výběrem. Jak jsem se vrátila do hor, tak si neustále pořizuji knížky. A doma ve vaně, což je jediné místo v domácnosti, kde vydržím ležet, tak si je třeba hodinu a půl prohlížím a vybírám si místa, po kterých toužím.

Nebo třeba něco vylezeme, pak se podívám z vrcholu do vedlejšího údolí a říkám si: „Tyjo, co to tamhle je?“ A vidíte neskutečnej vrchol, tak si to zafixujete, pak se díváte, co to je a zjišťujete, jaký cesty na to vedou. No a v tom úplně nejhorším případě pod tím za rok stojíte, úplně dole, díváte se nahoru a říkáte si: „UPS!“ To se nám stalo třeba v Chamonix. Chtěli jsme lézt Pointe Lachenal. Před plánovaným výstupem jsem neměla úplně dobrou noc, došli jsme na nástup a já koukala na spáru, kde bojovali dva Španěláci, od pohledu zkušení horolezci, ne jako já. Když tam měli docela těžký chvíle, říkala jsem si: „Tohle jsi Lucko asi fakt přehnala.“ Jinak jsem nikdy nic nezabalila, ale zrovna pod tou stěnou jsem se sklopenýma očima říkala Dawovi: „Můžeme jít jinam? Protože já se na to fakt necejtim.“ 

Co vás táhne zrovna na Grandes Jorasses?

Mám ráda exponované hrany a zrovna Jorassy jsou tak nádhernej hřeben. Ale je úplně jedno, jestli to je žula nebo jdete ve firnu. V těchhle místech si připadám jako orel. Pro mě to je nádherný pocit, když vás ten vzdušný prostor objímá. Kdybych se zasnila, tak vám takhle vytáhnu list 20 věcí, které bych moc chtěla lézt a zároveň vím, že čas se krátí, protože mi bylo pade.

Když popisujete vaši vášeň pro exponovaná místa, tím mi připomínáte cit, jakým popisujete místa ve vaší knize…

A to si myslím, že jsem ještě nedosáhla té úrovně, co mám hluboko v duši. Jsou fakt chvíle, kdy mě to dožene, většinou na vrcholu nebo v nějakým místě, kde vím, že si můžeme sednout a o nic nejde, a do očí vám vlítnou slzy a úplně vás ten moment existence nebo koexistence v tom obrovským prostoru pohltí.

Inspirují vás v tom, jak popisujete hory, knížky nebo básně?

Nevím, jestli knížky, protože pokud jde o horolezení, čtu spíš průvodce. Díky přípravě na svou práci mám doma permanentně obrovskou hromadu knih, kterou bych potřebovala přečíst, a tak je aspoň pozvolna odebírám z toho vršku. Poezie je skutečně nádherná věc, stejně jako texty některých písniček. Zkráceně řečeno se vám v nějakou chvíli vybavěj a doplní ten obraz. A někdo zase dokáže v horách slyšet hudbu, protože někdy zaslechne něco krásnýho, má to naposlouchané a má to v sobě. Na mě občas vykouknou nějaké texty nebo věty z nějakých knih, které jsou pro mě důležité. 

Doporučila byste nějakou báseň nebo knížku, kterou by si kdokoliv, kdo má rád přírodu nebo hory, měl přečíst? 

Nedávno vyšel Deník Henryho Thoreaua, autora známé knihy Walden, muže, který uměl dokonale žít i popisovat přírodní obrazy. Některé jeho postřehy jsou inspirující… Ale nedoporučovala bych asi nikomu nic, protože to, co máte rád, si většinou nosíte s sebou, vaše vlastní imaginace je vždycky víc než cizí obraz. Ráda dělám v rozhlase, protože je ve vytváření obrazu lepší než televize. Když vám řeknu, že jsem seděla v nádherný krajině a dívala se ze skalnatého žulového hřebene ve výšce 4 200 m na to, jak nad zbytkem západních Alp zapadá slunce, a jak se celá krajina měnila a skála se barvila dooranžova a vedle mě byl malý kousíček mechu, na kterém jako dvě hvězdičky byly dvě malinkatý bílý kvítka, tak vy vidíte svoje slunce, to nejhezčí jaký máte, svoji horu, svoji oranžovou barvu a svoje kvítka. Stejně jako když řeknu krásná princezna, vidíte tu nejkrásnější princeznu, ale když vám ji ukážou v televizi, tak při troše štěstí bude docela hezká, ale ne tak jako ta vaše.

Proto mám ráda rádio, protože vám dává obrovský prostor pro představivost. A proto bych nechtěla nikdy doporučovat někomu třeba knížky nebo poezii, protože si myslím, že je dobré si ten prostor definovat v rámci svého vnitřku. V horách, když člověk není otupělej nebo je nemá jako bradla, si tu krásu kalibrujete podle sebe. 

S vašim vyjasněním, jak rádio obecně rozšiřuje obrazovou představivost, jsem si vybavil scénu z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, kde Tomáš Holý poslouchá rádio…

… a mimochodem ta hra, kterou poslouchá, u nás v rozhlase N-E-E-X-I-S-T-U-J-E. To byl úryvek vytvořený speciálně Marií Poledňákovou pro tuto věc, protože v Rozhlase nic takovýho nemáme. Ale máme tady spoustu jiných zajímavých rozhlasových her a četeb na pokračování.

A právě jsem si říkal, jestli je ta hra opravdová.

Ne.

Není… Tak jsem přišel o jeden bod, po čem se pídit.

(smějeme se společně)

Jak se díváte na dnešní horolezectví, protože ve vaší knížce jste vyjádřila to, že už nechcete jezdit na expedice a reportovat z výškových táborů. Chcete už jen lézt a nebýt na expedicích jen okrajovou součástí?

Byla jsem na dvou expedicích, podívala jsem se tam, a protože vysílat každý den není úplně jednoduchý, ještě když do toho nějakou chvíli lezete, řekla jsem si: „Tak jo, udělala jsem nějakou solidní práci, ale už se mi nechce.“ Nevadí mi být okrajovou součástí. Ale chci lézt, ne pracovat.

Vím, že toho času nemám moc, nechci otálet, protože si myslím, že v životě dospělého člověka přijde chvíle, kdy si řekne: „A teď já.“ Věci v životě máte ošetřený, dítě je 18letý a může si kdykoliv vyletět z hnízda, kam potřebuje, taky máte na poličce nějaké svoje metály a se svým egem jste se po všech bitvách už nějak spřátelili. (směje se) To už si můžete jít trochu po svém. 

Já vlastně o současným horolezectví nemůžu nic říct, protože to setrvale nesleduju a jenom se dívám na to, co bych ráda já a za ten pohyb v horách jsem vděčná.

Třeba budete někde jednou dělat chatařku…

Tyjo, a víte, že mě to taky napadlo, a dokonce vím přesně, na kterých chatách by to mělo bejt.

V Alpách?

Jo, jo, jo, jo… Já vím přesně a kdybych si mohla vybrat, tak by to byl Couvercle. Na Montenvers se vláčkem dostane každej, potom přístup ledovcem je dobrej, ale abyste se dostal na ty vyšší chodníky, tak musíte jít po žebříkách, ty už jsou takový pěkný, kolmý, nedostane se tam běžný turista. Ta chata je prostě nádherná a má výhled na celý to horský hřiště. Tak tu si představuju. A pak bych chtěla být chatařka, to není chata, ale velmi hezkej bivak, ve Švýcarsku, když se jde z Grimsel-Hospiz na Lauteraarhorn, na Aarbiwaku.

Když se ještě bavíme o tom, jak chcete lézt a motáme se kolem rodiny, tak by mě zajímalo, jak vaše lezení vnímá váš manžel. Neříká vám: „Lucko, měla bys…“

Ne, vůbec ne. Já jsem mu taky neříkala, ať toho nechá, když byl v nejlepším. (poukazuje na manželovu kariéru zápasníka sumó)

Takže se navzájem respektujete?

Myslím, že on se na mě spíše dívá s takovou shovívavostí jako na nějaké zvířátko, které odněkud někam přisviští, strašně nadšeně tam poskakuje, je chvíli ušmudlaný a rozcuchaný a pak se zase umyje a vypadá jako žena.

Mám tady ještě jednu otázku, na kterou jsem po přečtení vaší knihy nedostal odpověď. Kdo jsou lidé vašeho kmene?

Lidé mého kmene… Lidé, se kterýma jste schopnej sedět na terase Adamek Hütte, Breslauer Hütte nebo někde na nějakým skalním ostruhu, dívat se na zapadající slunce a víte, že si nemusíte vůbec nic říkat. Jen se tam spolu vpíjíte do toho momentu a jste. Lidé mého kmene jsou lidé, co se nevyhraňují, co nerozdělují, snaží se harmonizovat, jde jim o napojení na přírodu. Jsou to ti, co nemají hory jako bradla a cvičební nástroj, aby přesvědčili zbytek světa, že i v 50 maj úžasný tělo, a že jsou schopný dělat úžasné věci, protože to je běh na strašně krátkou trať. Lidé mého kmene jsou lidé, co se umí usmát, mají soucit, umí poslouchat, je s nima sranda, nabídnou vám pomoc, když jste se někde ztratil a nevíte si rady, nebo když chcete lézt a jste ve skalách sám, tak vám řeknou: „Pojď s náma.“ To jsou všechno lidé mého kmene…