ROZHOVOR: Pavol Barabáš: V horách si nejvíc uvědomuju, že žiju

Dokumentujete životy lidí žijících na extrémně odlehlých místech. Proč?  

Jsem filmař a když se zpětně podívám, které z mých filmů časem získaly na hodnotě, tak si myslím, že jsou to právě ty o přírodních lidech na naší planetě. Je to pro mě taky určitá forma cestování v čase. Přitom si uvědomuju, že jejich svět, který se formoval stovky tisíc let, z naší planety natrvalo zmizí. Měl jsem to štěstí být mezi lidmi, kteří žili svým kmenovým a přírodním způsobem života mimo naši civilizaci, kteří do té doby možná nikdy neviděli bělocha, a kteří dokonce z naší civilizace nikdy nic neměli a nepotřebovali. Jedna věc si však myslím, že je důležitá: jako bychom měli způsoby kmenového života zakódované v naší DNA. Mám pocit, že každé porušení zásad spolužití v našem „civilizovaném kmeni“ vnímáme i dnes velice negativně.

A co bychom se od těchto lidí my Evropané mohli naučit? 

Pochopit přírodní kmen znamená porozumět tomu, že tito lidé jsou, na rozdíl od nás, součástí přírody. Když je zdravá příroda, jsou zdraví i oni. Důležité je pro ně sdílení. Jsou to většinou rovnostářské skupiny bez vůdců, kde se každý snaží být platným a užitečným členem kmene. Jakékoli nadřazování se, vyhrožování, obohacování se, sobectví, neúcta a nadávky mají negativní vliv na celý kmen, což může mít za následek jeho vyhynutí. Tyto negativní jevy musí společenství v zárodku potlačit, protože jakmile se lidé stanou sobeckými a arogantními, přestanou navzájem sdílet potraviny, nástroje a znalosti, a to je konec života na naší planetě. Izolace znamená zánik. Proto i mladí lidé těžce snášejí, když mají na sociálních sítích málo lajků.

Měly tyto domorodé kmeny, žijící na různých kontinentech, něco společného? 

Měl jsem možnost poznat mnohé kmeny v oblasti Irian Jaya v nedostupných pralesech Nové Guineji, žil jsem s izolovanými Pygmeji v konžském pralese, s kmeny indiánů v amazonské džungli. Tato společenství – rodiny – žily v podstatě stejně. Měly podobné přírodní příbytky, podobné luky, kamenné sekery i organizaci kmene. Přesto však vývoj na každém kontinentě vytvořil různá specifika. Například na Nové Guineji obyvatelé věří, že když přicházíte ke kmeni, spouštíte sled událostí, které se stanou. Když jste špatný člověk, někdo z kmene onemocní nebo zemře. Když jste dobrý… Pygmejové každý večer tančí a zpívají a tímto způsobem řeší všechny konflikty. Právě společná energie kmene, která takto vzniká, dokáže vyřešit všechny problémy. V amazonském pralese jsem se dostal jakoby do ráje mezi komunitu indiánů, ve které existovala neskutečná pohoda. Až mě to překvapilo, protože kmeny v tomto regionu jsou proslulé svou agresivitou.

Změnily tyto expedice váš pohled na domov? 

Spíš jsem si uvědomil, že všechno živé v přírodě potřebuje obhájit svou existenci, ať už jsou to rostliny v pralese, děti indiánů nebo dospělí jedinci. Máme to zakořeněné i v naší společnosti. Tímto pohledem jsem se začal dívat i na lidi kolem sebe, přátele, ale také na lidi ve svých funkcích či na úřadech. Začal jsem lépe rozumět jejich chování, protože každý z nás chce obhájit svou existenci.

Ve filmu ,Salto je král‘ z roku 2020 se vaše skupina prodírá džunglí na nástup k vodopádům s desítkami kil lezeckého vybavení na zádech. Jak obtížná je logistika takové expedice? 

Chtěli jsme na vodopádu Salto Angel vytvořit novou cestu. A protože přístup na hranu vodopádu znamenal sedmidenní probíjení se džunglí okolo stolové hory Auyán Tepuy, bylo třeba dopravit tam i velké množství materiálu: 500 metrů lan, nýty, vrtačku. Rozhodli jsme se jít tam v období dešťů, aby ve vodopádu teklo co nejvíce vody. Logistiku už máme zvládnutou z jiných velkých kaňonů. Ve Venezuele ale nefunguje vůbec nic. Na nic se nedá spolehnout. Takže větší nervy jsme měli při cestě Venezuelou než při samotném výstupu na horu nebo slaňování vodopádu.

Venezuelská vláda po atentátu na prezidenta Nicoláse Maduru v roce 2018 přísně zakázala používání dronů. Ve filmu však záběry z dronu vidíme. Jak se vám ho podařilo do Venezuely propašovat? Neměli jste nějaké oplétačky s místní policií? 

Z toho jsme měli největší strach. Při častých kontrolách a prohlídkách, které jsou ve Venezuele na každém kroku, by pro nás objevení dronu znamenalo vězení. Bez záběrů z dronu by ale film neměl takovou hodnotu. Proto jsme se rozhodli přijet do Venezuely po zemi přes brazilskou hranici. V protisměru davů utečenců. Měli jsme štěstí, ale byly to nervy.

Byli jste v kontaktu s venezuelskými indiány? 

Venezuelští indiáni, konkrétně ti, co žijí pod Auyán Tepuy, nám velice pomohli s přepravou materiálu na druhý konec stolové hory. Dřívější expedice jsme podnikli bez nich, tentokrát bychom to ale sami těžko zvládli. Bohužel, i tento jejich svět se díky venezuelské tragédii rychle mění. Venezuelská měna prakticky zbankrotovala a platí se dolary. Taky jsem viděl indiány platit zlatým práškem. Těžbu v celé Venezuele organizují ozbrojené skupiny, které se neštítí ničeho, a začaly pro ni využívat i indiánské obyvatelstvo.

Divák filmu nejspíš nevymaže z paměti vašeho kamaráda Becka (Peter „Becko“ Ondrejovič, dobrodruh a cestovatel – pozn. red.), jak skáče džunglí o berlích obutý v crocsech. I ostatní členové expedice snášeli útrapy velice statečně. Jak jste si udržovali motivaci? 

Důležitý je kolektiv lidí, se kterými na expedici jedete. Každý má svůj úkol, musí být ztotožněný s cílem a snažit se co nejvíc o to, aby cesta dobře dopadla. Být neustálí optimisti.

Bylo slaňování vodopádu Salto Angel ve venezuelské džungli v něčem jiné než slaňování vodopádů na Réunionu nebo africké Tugely? 

Slaňování vodopádů na Réunionu – tam jsme doma. Tam to známe, víme, co nás tam čeká. Na africké Tugele – podle jistých měření se tvrdí, že je o čtyři metry vyšší než Salto Angel – jsme šli úplně do neznáma, nepodařilo se nám sehnat ani fotografie celého vodopádu. Před námi tento vodopád a roklinu nikdo nepřekonal. Salto Angel je fenomén, jaký nikde jinde na světě neexistuje. Stojíte na hraně vodopádu a díváte se, jak se voda řítí do kilometrové hloubky. Máte pocit, že toto je skutečný král vodopádů. Metodika měření je velmi nejistá. Slanili jsme oba nejvyšší vodopády světa. Bylo by sice příjemné říct, že jsme byli první, kdo slanil nejvyšší vodopád světa Tugelu, ale podle mě to tak není. Pro mě je Salto král!

Jste zastáncem čistého dokumentu. Žádná scéna není nahraná, vše je zachycené přesně tak, jak se to stalo. Jak poznáte, že se blíží nějaký zajímavý okamžik, který je potřeba zachytit? Vyvinul se u vás nějaký filmařský instinkt? 

Jsem zvyklý, že na expedicích máme málo času, šetříme hmotnost, problémy jsou i s dobíjením baterií. Od rána do večera pracujeme na dosažení našeho cíle. Všichni jsou unavení. Neumím si ani představit, že by měl někdo čas a chuť na nějaké hrané scény. Ale za ty roky jsem si už vypěstoval postup, intuici, instinkt, jak donést z expedice materiál, ze kterého se potom dá sestříhat film.

Na vašich expedicích jste se nejednou dostali do extrémní nebo život ohrožující situace. Na řece Omo vás ohrožovalo stádo hrochů, při přechodu Ellsworthova pohoří na Antarktidě jste zase bojovali s extrémním počasím a ztrátou orientace. Jak hledáte hranici, kdy ještě natáčet film a kdy bojovat o holý život?

Takové situace se stávají a člověk hledá řešení, jak je překonat, jak se z nich dostat. Je to stejné jako v naší civilizaci. My jsme jen zvyklí řešit situace v extrémních podmínkách. Možná se to s odstupem času zdá nebezpečné a život ohrožující, ale v tom momentě je to jen překážka, která se před vámi ocitla a kterou je třeba překonat.

Podle čeho si vybíráte témata pro expedice? 

Čas od času mám nutkání vydat se do míst, kde není žádná civilizace ani signál. Kde můžu žít jen v divoké a neporušené přírodě. Mám okruh přátel, kteří mají podobné smýšlení a pohnutky. Ne z každé expedice a cesty vznikne film. V podstatě tam ani nejedu s prvotním záměrem ho vytvořit. Spíš mi jde o to být součástí ještě neporušené přírody na planetě Zemi.

Jaká témata byste v budoucnu rád zdokumentoval? 

Fascinují mě velké a divoké řeky. Takže to bude asi sjetí nějakého velkého kaňonu.

Devět sezón jste pracoval jako nosič ve Vysokých Tatrách. Této profesi, její tradici, samotným nosičům a jejich životní filozofii jste věnoval film ,Sloboda pod nákladom‘. Co vám tato životní zkušenost dala, kromě kvalitní průpravy na expedice? 

Práce nosiče je o překonávání sebe sama. O překonávání bolesti a často i nepohody. Přitom se nestává, že by nosič nevynesl náklad na chatu. To mi dalo do života jednoduchou filozofii: co si člověk naloží na záda, to si taky musí donést do cíle.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že základem dlouhověkosti je kyslík. Že aby člověk dlouho žil, musí pořád okysličovat mozek i tělo. Jakým způsobem se okysličujete vy? 

Točil jsem film o starých horských vůdcích a zjistil jsem, že i přes to, že v té době neměli dostupnou lékařskou pomoc, vodili své klienty po horách a dožívali se vysokého věku. I já se snažím co nejčastěji chodit po horách a dýchat. Tehdy si nejvíce uvědomuju, že žiju.

Jsou podle vás díky současnému vybavení hory lidem dostupnější? 

Když se podívám na staré archivní filmy před 60 lety, tak málokterý turista nosil na tatranské štíty batoh. Měli jen větrovku kolem pasu. Pamatuju si domorodce z Nové Guineje, který nás provázel džunglí. Večer si lehl na banánový list, ráno si natrhal rostlinky, požvýkal je a byl připravený vyrazit. Než my jsme si sbalili stany, moskytiéru, spacáky a karimatky, než jsme si uvařili, oblékli se… Podíval jsem se tomu domorodci do očí a četl v nich otázku – jak můžou tito lidé na Zemi přežít? Ano, díky moderním technologiím je všechno jednodušší. Určitý komfort si s sebou můžeme vzít i do hor. Musíme si ale dát pozor, aby nás to neoddělovalo od přírody a smyslu našeho pobytu v ní.

Změnil se i jejich přístup? Neztrácí lidé k horám pokoru? 

Jeden starý horolezec kdysi řekl: „Odvážných jsou plné hřbitovy.“ To platí i v dnešní době. Hory jsou jako velká kniha, ve které je potřeba umět číst. Ale to se člověk musí naučit. Bohatství hor není jen o zážitcích…

Co byste vzkázal mladým lidem s dobrodružnou povahou, kteří by rádi natáčeli zajímavé a úspěšné expediční filmy jako vy? 

Je třeba si uvědomit, že za tím vším jsou hodiny a hodiny nepohody, práce a odříkání. S nejistým výsledkem. Že tato práce vyžaduje obrovskou vášeň a obětavost. Bez toho to prostě nejde. A k tomu všemu je potřeba ještě něco navíc, co vás nikdo na žádné škole nenaučí. Ten film musí mít jisté vyzařování, něco, co v divákovi otevře určité brány. Je to něco, co do toho dáváte vy jako autor. Co to je? Na to jsem zatím nepřišel.

Pavol Barabáš

Známý slovenský režisér, scénárista a cestovatel má na kontě přes 60 dokumentárních filmů. Jeho snímky se věnují životu a příběhům lidí žijících na extrémně odlehlých místech naší planety, tématice hor, sportu a objevných expedic. Zároveň zůstává věrný svému srdcovému místu – Vysokým Tatrám. Za své filmy získal více než 300 ocenění na domácích i zahraničních festivalech. Jeho snímek Salto je král z roku 2020 můžete shlédnout například na festivalu Expediční kamera. Jeho filmografii a nepřeberné množství fotek a rozhovorů si můžete prostudovat na www.pavolbarabas.sk.