Rozhovor s režisérem Martinem Vrbickým: příběh horských kol očima bikera Michala Marošiho

Kde se zrodil nápad zdokumentovat příběh horských kol očima legendárního bikera Michala Marošiho?

Tady asi hrály roli dva aspekty. Zaprvé ten osobní, kdy s Michalem natáčíme už dobrých 15 let a těch situací, které jsme spolu po celém světě zažili a zaznamenali, je nespočet. A byla by podle mě obrovská škoda se o ně nepodělit, protože asi není těžké představit si, že řada z těchto situací byla naprosto nenapodobitelná. Zkrátka, pokud znám někoho, jehož příběh podle mne stál za filmové převyprávění, je to právě Michal Maroši. 

Druhým aspektem je neoddiskutovatelná pravda, že Michal je jezdec, který svým způsobem definoval mountainbiking v ČR. A to ve všech jeho rovinách od naprostého punku a rebelie v devadesátkách až po jeho současný stav, kdy jsou horská kola dospělým a plně etablovaným sportem srovnatelný například s lyžováním. A u všeho, co se na poli horských kol za těch 30 let událo, Michal byl. 

Extrémní sportovci jsou často velmi svérázné osobnosti. Také Michal Maroši obětoval svému milovanému sportu mnohé, byl ochotný podstupovat velké riziko a nezkazil žádnou party. Jak se pracuje s takovou osobností?

V tomhle ohledu to bylo velmi náročné. Michal totiž z podstaty své dobrosrdečné povahy částečně pojal dokument jako formu poděkování všem, kteří se na jeho osudu nějak podíleli, podpořili ho nebo se zkrátka na nějakou chvíli vyskytli v jeho nejbližším okolí. A tak za mnou v průběhu střihu chodil s tím, že ještě musíme dát prostor tomu a tomu. A jak to tak s podobně silnými osobnostmi bývá, bylo těžké mu vysvětlit, že všechno má svůj limit a že pro diváka je důležitý nějaký spád a pokud je to potřeba, tak i zkratka, nebo zjednodušení reality.

Musí být režisér taky trochu psycholog, aby dokázal v dokumentu zachytit pravou podstatu charakteru?

V našem případě jsme se spíš společně naladili na potřebnou náladu a snažili se Michala vykreslit v určitém duchu. Zviditelnit některé vlastnosti, které se nám hodily právě pro budování této nálady. A naopak potlačit, nebo lehce zamlžit ty aspekty jeho osobnosti, které se nám nehodily. Nebral bych proto film jako objektivní portrét člověka. Dělali jsme zkrátka dokument, který má v první řadě pobavit.

Zveme na filmový festival Expediční kamera

Dokumentární film Ten , co slaví každý den bude ke zhlédnutí v rámci filmového festivalu Expediční kamera. Během února až dubna zavítá festival do více než 150 měst v Česku a na Slovensku. Můžete tak zažít dobrodružnou atmosféru ve velkých kinech, ale i menších kavárnách, klubovnách, nebo i knihovnách. Podívejte se na interaktivní mapu všech promítání (místa stále přibývají). Za redakci vám můžeme doporučit tato promítání: 

• Ostrava – 11. 3. 2025
• Praha – 11. 3. 2025
• Plzeň – 13. 3. 2025
• Jihlava – 18. 3. 2025
• Olomouc – 18. 3. 2025
• Brno – 19. 3. 2025
• Hradec Králové – 20. 3. 2025

Michal Maroši se po mnohých zraněních a 25 zlomeninách blíží závěru své kariéry, ačkoli elán a nadšení pro kola mu rozhodně nechybí. Jak moc se do filmu promítlo téma bilancování?

Projevilo se to například odsouváním termínu natáčení. Když jsem za Michalem poprvé s nápadem přišel, bylo mu, tuším, čerstvých 40 a ještě se vůbec necítil na to, že by měl pomalu začít končit. Trvalo mu třeba tři roky, než mi řekl, že jdeme do toho. 

Jako režisér jste Michala poznal velmi dobře. Co by se od něj mohl každý učit? Kterou jeho vlastnost obdivujete?

Poznal jsem pochopitelně i spoustu jeho slabých stránek, ale pokud bych měl zmínit právě tu jednu vlastnost, která ho dělá tím, kým je, bude to jeho neobvykle pevné sebevědomí. Právě to mu dává určitou jistotu a dovoluje dělat tyhle kousky, které se kolikrát zdají na hraně zdravého rozumu. Zároveň právě z tohoto sebevědomí vychází určité osobní kouzlo nebo charisma. A to člověku kolikrát také dokáže v životě pomoci nebo otevřít dveře.  

Film kromě životního příběhu Michala Marošiho sleduje historickou etapu celého sportovního odvětví. Jaký obrázek si o světě horských kol a freeridu divák odnese?

To asi trochu záleží na konkrétním divákovi a na jeho životních hodnotách a postojích. Někdo bude mít pocit, že se ten sport zprofanoval a už v sobě nemá tu dravost, jako ve svých začátcích. Někdo bude mít radost, že se tomu sportu podařilo takhle dospět a podmínky pro ježdění jsou u nás dnes takové, jaké jsou. Totiž jedny z nejlepších na světě. Faktem je, že se ten sport obrovsky změnil. Ale vyprávíme o 35 letech vývoje, takže je to nejspíš očekávatelné, že se to nějakým způsobem posunulo.

Samotné natáčení trvalo několik let, a proto film přináší záběry z atraktivních lokalit po celém světě. Jak náročná byla v tomto směru logistika a které podmínky nejvíce techniku a samotné filmaře potrápily?

V rámci různých předchozích projektů jsme s Michalem navštívili celou řadu fotogenických lokací, jako je Indonésie, Maroko, nebo Kanada. Natáčení na cestách, v horách nebo outdooru obecně je něco, co já dělám posledních 15 let, přizpůsobil jsem tomu techniku i postupy a celkově se s kamerami naučil v tomhle prostředí nějak pohybovat. Taky byl k dispozici archiv Red Bullu a ČT, takže jsem ve střižně měl dostatek možností, kam sáhnout pro potřebné záběry. Nejtěžší bylo projít všechno a být si jistí, že jsme vždycky vybrali nejlepší možnost. Pro potřeby dotáček pro samotný dokument jsme tak jenom vyrazili na pár dní do Kanady, kde jsme natočili několik aktuálních jezdeckých záběrů, a hlavně rozhovory s kanadskými veterány tohoto sportu, protože ten pohled zvenčí byl pro vyznění celého filmu dost důležitý.

Martin Vrbický

Režisér a dokumentarista a kameraman extrémních sportů, vystudoval Základy filmové a televizní tvorby na SVOŠF v Písku, poté vystudoval bakalářský obor kamera na Filmové Akademii Miroslava Ondříčka. Vedoucím jeho ateliéru byl F.A. Brabec. 

V roce 2006 spolu se Štěpánem Romanovem založili produkční skupinu FULLFACE PRODUCTIONS pod jejíž značkou tvoří většinu svých filmů. V současné době se věnuje zejména natáčení reklamních spotů, promo videí a autorských filmům převážně ze sportovního prostředí.