ROZHOVOR: Dušan Stoupa Janák – jak mu úraz změnil život a o jeho dlouhé cestě zpět na skály

Dušane prosím, představ se čtenářům Světa outdooru, kteří tolik nelezou, a třeba o tobě ještě neslyšeli. Jaká je tvá profese?

Lezu asi dvacet pět let a pár cest, které jsem vylezl ve středních velehorách patřilo k velmi těžkým výstupům uznávaným doma i v zahraničí. Nejčastěji lezu na hladkém vápenci v Moravském krasu, baví mě to i v Ádru a na Labských pískovcích. Kromě lezení se věnuji sociálním vědám. Zajímají mne témata na rozhraní sociologie, sociální filosofie a v poslední době i biologie. Zaměstnaný jsem na Slezské univerzitě v Opavě.

Jak bys popsal svou lezeckou kariéru? Co považuješ za své lezecké NEJ?

K lezení jsem se dostal pádem ve Vysokých Tatrách. Z ošetřující lékařky se vyklubala horolezkyně, která mi zajistila zápis do horoškoly, aby se předešlo něčemu vážnějšímu.

Na NEJ otázky odpovídám NEJvíc nerad. Nejkrásnější kopec z dálky, který jsem lezl, je asi Matterhorn nebo Pik 4810 v Pamiro-Altaji. Nejhladší stěnou, kde mám prvovýstup je jižní stěna Marmolady, nejnebezpečnější je asi lezení v zimě, největší sranda je s Bačou (dlouhodobým spolulezcem, pozn. redaktora), nejdéle ve stěně jsem byl 10 dnů, nejčastěji lezu v Krase a nejvíc se bojím v Ádru.

Prohlédněte si celou fotogalerii…

Co máš raději, lezení v zimě nebo v létě?

Hmm, asi v létě. Volné lezení mne baví víc. Zima má zase jinou atmosféru, lezení v ledech a mixech je strašně zajímavé. Ale kdybych si měl vybrat buď-a-nebo zvolím si letní lezení. Volné lezení je takový taneční pohyb po skále. V zimě se pohybuješ spíš jako ledoborec nebo rytíř v brnění. Tančit mne baví víc.

Je lezení podle tebe nebezpečný sport?

V principu asi ano, ale to stejné platí např. i o cyklistice. Míra rizika se v lezení obrovsky liší disciplína od disciplíny. Sportovní lezení bych přirovnal k jízdě na horském kole. Když si dáváš alespoň trochu pozor, nic závažného ti nehrozí. Při sportovním lezení se můžeš tak akorát zapomenout správně navázat na lano. Na kole můžeš zase zapomenout, že se nemá jezdit do křižovatky na červenou, nebo když nejsi na hlavní silnici, musíš dát přednost. Na druhé straně rizikového spektra je zimní sólo lezení bez lana v horách v objektivně nebezpečných stěnách. Tam je těch šancí na smrt mnohonásobně víc. Ti, kteří se tomu věnují, tam ale zase lezou rychle relativně lehké cesty, čímž riziko pádu a objektivního ohrožení snižují. Je to taková ekvilibristika. Když se na to podíváš z jiné strany: Život jako takový je taky děsně nebezpečný, ještě nikdo ho nepřežil.

V roce 2016 jsi měl si těžký pád, u kterého jsi si rozdrtil nohu, páteř a utrpěl mnohočetná drobnější poranění. Jak se to stalo?

Chtěl jsem dát dárek k narozeninám jednomu kamarádovi, cestu v Labáku, kterou se bál lézt na prvním konci, a moc o ni stál. Cesta není těžká, ale není moc jištěná, je to cesta bez kruhu. Těžké místo lze zajistit smyčkou, ale potom je to sólo na vrchol. Při výlezu do položeného terénu jsem ulomil stup, který jsem si předtím sám vybral a očistil, a spadl jsem na zem. Lezl jsem velmi opatrně, protože jsem věděl, že je to nebezpečná cesta. Řekl bych, že jsem nic nepodcenil, lezl jsem koncentrovaně, dával si pozor, a uvážlivě učinil rozhodnutí, které se ukázalo být osudným.

Jak dlouho trvala léčba a samotná rehabilitace? Byly nějaké komplikace?

Měl jsem obrovské štěstí v neštěstí. Vrtulník mě dopravil do nemocnice v Ústí nad Labem, kde jsou dva vynikající specialisté na chirurgii dolní části nohy. Jeden z nich, MUDr. Kopp dělal tu klíčovou operaci a chodidlo mi složil za použití titanových komponentů naprosto excelentně.

Taky jsem se strašně rychle a dobře hojil, nevím jak to. Přisuzuji to tomu, že na mne hodně lidí myslelo, navštěvovalo v nemocnici a pak i doma. Jsem přesvědčený, že ta podpora druhých lidí byla moc důležitá. Jsem jim za to vděčný.

Nicméně po takovém úrazu rehabilitace vlastně nikdy neskončí. Pořád je třeba něco řešit. Teď jsem třeba relativně čerstvě po další operaci kyčle.

Jaké to je, dostávat se zpátky do formy, psychicky i fyzicky?

O formě bych snad ani moc nemluvil. Jaké je to dostávat se zpátky k lezení? Úžasné. Je úžasné, když můžeš dělat to, co miluješ potom, když to chvíli vypadalo, že to dost možná vůbec nepůjde.

Ovlivní tento úraz budoucnost tvého lezení?

Samozřejmě. Já především nikam nedojdu, nemůžu nosit těžký batoh. Nemůžu moc padat, jak kvůli noze, tak kvůli páteři, z lezení v převisech mne bolí  záda, z kolmic zase kyčle. Hybnost kotníku mám 40 %, v kyčli 70 % a záda permanentně zatuhlá. Jak asymetricky zatěžuji kosterní systém, musím pořád něco dělat kvůli kompenzaci a hlavně moc netlačit na pilu, to se to hned vrátí jak bumerang.

Na stranu druhou, paradoxně se můžu pořád docela dobře hýbat v relativně těžkých cestách. Přibližně rok po úraze jsem se šel opatrně projít do Vysokých Tater. Vylezli jsme tam cestu za 9+ díky tomu, že vedla velkou střechou. Nejnáročnější pro mne bylo dojít pod stěnu a od ní. O další rok později jsme byli prostoupit severní stěnu Eigeru. Pod tu jede vláček. Nejnáročnější byl sestup. Celý sestup západní stěnou jsem couval jak rak, protože jsem nemohl jít popředu. Ale všechno se snažím dělat s mírou, tak na třetinu plynu oproti dřívějšku.

Jaké si měl pocity, když jsi po úraze lezl v Macoše?

Naprosto skvělé! Lezli jsme klenbu Macochy, což je obrovský převis. Pády tam jsou do vzduchu, takže jsem se cítil v bezpečí. Byla to pro mne obrovská satisfakce a splněný sen. Z Macochy jsem odcházel šťastný.

Co bys poradil čtenářům, kteří se nějak zranili a čeká je podobně dlouhá cesta regenerace jako tebe?

No, kamaráde, tak tady je každá rada drahá. Já měl obrovské štěstí, že mě to nějak zvlášť psychicky nedrtilo. I někteří kamarádi, co mne navštívili v nemocnici nebo doma, se divili, jak vypadám v pohodě a nezoufám si. Možná to zranění přišlo ve správném věku, chvíli před čtyřicítkou. Většinu lezeckých snů jsem si už splnil. Hlavně jsem s velkým napětím očekával, co mi život přinese. Od prvního dne jsem tušil, že to bude dost jiné než dřív. Že to bude až tak jiné, jak se později ukázalo, to bych si nemyslel ani ve snu.

Asi bych jim poradil ať zkusí vyhlížet co dobrého, nového a zajímavého jim to špatné a bolestivé přinese. Většina věcí má totiž dvě strany, podobně jako mince, i když ta druhá strana nemusí být hned vidět.

Co ten úraz změnil u tebe? Myslíš, že ti změnil priority?

Změnil mi výhybku v lezeckém, rodinném i pracovním životě. Nevím, jestli slovo priority je to správné. To zavání tím, že si člověk najednou uvědomí, že jsou nějaké důležitější, opravdovější hodnoty, než které měl doposud. Věnuji se teď jiným věcem, v lezení i mimo něj. Jeden drobný příklad z každodenního života: Po roce od úrazu jsme se s Kačou přihlásili do tanečních. Vždycky jsem to chtěl zkusit, ale pro lezení na to nebyl čas. Po každé lekci druhý den kulhám, ale beru to jako rehabilitaci, skvělou společnou aktivitu se ženou a obohacení života.