ROZHOVOR: Cesta pěšky napříč Novým Zélandem trvala čtyři měsíce a měřila 3000 kilometrů

Sedmadvacetiletý rodák z jihočeské vesnice Sedlo se vypravil na jeden z nejnáročnějších treků Země dlouhého bílého oblaku. Za čtyři měsíce prošel 3000 km dlouhý trek Te Araroa od jihu k severu napříč oběma ostrovy Nového Zélandu, na němž čeká úctyhodné převýšení 100 km.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Jak jsi na trek Te Araroa přišel? Celkem se o dálkové treky zajímám, ale o tomhle jsem prvně slyšela, až když ses na něj chystal…

On je docela nový, značení trasy dokončili v roce 2011. Ví o něm jen málo lidí. Mně o něm řekla ségra, která na Novém Zélandu žije už čtyři roky. Mně to tehdy přišlo jako šílenství, ale tři měsíce nato jsem jí z hospody psal, že do toho jdu.

Zní to trochu jako impulzivní nápad…

No přesně tak to bylo. Ale už rok předem jsem plánoval, že někam na čas vyrazím a nemohl jsem se k ničemu dokopat. Za prvé nejsem vůbec zcestovalý, za druhé jsem neměl skoro žádnou fyzičku. Předtím jsem byl v podstatě kancelářská krysa, pracoval jsem v marketingu, takže jsem celé dny seděl u počítače. Přípravě jsem taky moc nedal. O to víc jsem se první měsíc trápil, bylo to peklo.

Jedna věc je hecnout se v hospodě, ale člověk musí mít hlubší motivaci…

Měl jsem touhu cestovat už delší dobu. Bylo mi 27, pracoval jsem v kanceláři za super plat, ale měl jsem pocit, že jsem nic nezažil. Alternativou byla třeba americká PCT (Pacific Crest Trail), kterou ale chodí hrozně moc lidí. Vidina, že budu někde čekat tři dny na permit, protože tam mají v národních parcích denní kvóty, mě moc nelákala. Naproti tomu na Zélandu chodí Ararou 300 lidí ročně. Tvrdí se, že Zéland je nejkrásnější místo na Zemi, tak proč ne tam?

Měl jsi předchozí zkušenost s nějakým delším trekem?

V roce 2014 jsem šel španělské Camino (Svatojakubská cesta, pozn. red.) asi 11 dní, 350 km, a bavilo mě to. S Caminem je to ale naprosto nesrovnatelné – tam je to rovina, silnice, spousta turistů. Po horách jsem chodil vlastně poprvé.

Většina lidí chodí trek od severu na jih, proč jsi ho šel opačně?

Kvůli práci jsem mohl vyrazit až od ledna, kdy už je léto na jižní polokouli v plném proudu. Všichni mě odrazovali od toho, jít přes Jižní Alpy na podzim, tak jsem trasu otočil. Šel jsem tak vlastně celou dobu v letních teplotách, a navíc obráceně trasu chodí minimum lidí.

Jaká zajímavá místa trail na Jižním ostrově vlastně prochází?

Výhodou a zároveň nevýhodou Araroy je, že neprochází úplně highlighty (top místa, pozn. red.) Zélandu, takže třeba míjí vyhlášený a velmi oblíbený Milford track. Dodnes mě mrzí, že jsem ho vynechal a neudělal si tam odbočku, ale bylo to pro mě hodně na začátku a neměl jsem představu, jak budu stíhat. A takových míst je víc. Trasa vede středem Jižního ostrova od nejjižnějšího cípu Bluff. První tři týdny se jde pastvinami plnými ovcí kolem drobných farem, a pak se začne vstupovat do Jižních Alp. Přes jejich hřebeny se leze nahoru dolů a scenerie jsou úžasné. Přes nádherné odlehlé pohoří Arthur Pass se přejde postupně zase k pobřeží na Queen Chartlotte Trail.

Z tvého blogu jsem pochopila, že Severní ostrov byl po tom Jižním trochu zklamání, není to tak?

Byl nudnější. Pokud bych nešel s cílem projít celý trek, tak bych sever procestoval jiným způsobem, třeba bych ho prostopoval. Jsou tam krásná místa, asi pět opravdu výjimečných, ale dostat se k nim pěšky hrozně dlouho trvá. Jde se hodně po silnicích, což bylo pro mě utrpení. Uhýbat se autům a spát v příkopech mi přijde hrozná ztráta času. Ještě že jsem měl s sebou ukulele a mohl jsem si zahrát, točím dokola pořád čtyři písničky. Řadu míst jsem taky minul, protože nebyla na trase. Trek ale prochází některá z nejkrásnějších míst severního ostrova, jako je Tongario Crossing, pohoří Tararua Range s nádhernými lesy… Překrásný byl také celý sever Severního ostrova, kde trasa vede po nekonečných plážích, které se dají projít jen za odlivu, a užíval jsem si každý den východy a západy slunce nad oceánem.

Jak dlouho jsi trek šel a jaké tě zaplavily pocity, když jsi dorazil na Cape Reinga, což je nejsevernější bod Severního ostrova?

Trek jsem ušel za 131 dní, což patří k průměru, měl jsem ale dost velkou časovou rezervu asi tři týdny, takže jsem to nikam netlačil. K tomu mysu vede upravený červený turistický chodníček. Když jsem se na něj postavil, tak se mi roztřásly nohy. To byl mnohem intenzivnější zážitek než dojít k samotnému mysu. Byl jsem tam úplně sám brzy ráno, tak jsem si dal snídani a recykloval myšlenky z celého putování. Přemýšlel jsem co dál. Tam byl život strašně snadný: ráno se vzbudíš, nasnídáš a jdeš celý den, pak si večer postavíš stan a jdeš spát. Člověk si na tenhle jednoduchý styl fungování zvykne. Neřeší se žádné pitominy, které nejsou důležité. Vrátit se teď zpátky do reality je pro mě strašně těžké, proto plánuji další cesty.

Takže je to droga?

Cestování je hroznou drogou, zvlášť tohle pomalé cestování bez turistické mašinerie.

O své cestě se chystáš vyprávět na listopadovém festivalu Obzory. Na co se můžou diváci těšit?

Zatím mám v sobě pořád to nadšení a chci se podělit o svůj zážitek. Tu přednášku jsem stavěl tak, aby si lidé uvědomili, že jestli něco chtějí udělat, tak jako já, mají do toho jít. Podělím se o řadu svých zážitků i krásné fotky, takže bude možnost se pokochat překrásnou novozélandskou krajinou. Takovéhle cestovatelské festivaly mají smysl jednak jako inspirace, ale zároveň i jako rozšíření obzorů pro lidi, kteří nikam nepojedou, protože ty země vidí z jiného pohledu, než jsou prezentovány ve zprávách. To se netýká zrovna Zélandu, ale řady jiných zemí.

Četla jsem, že jsi po prvním dni podrobil batoh odtučňovací kúře. Čím to?

Po prvním dnu jsem zjistil, že šest kilo zbytečností – spoustu oblečení, malý počítač, velké klubko tejpky apod. – můžu vyhodit. Došel jsem do města, kde byla pošta, a všechno jsem poslal k sestře. Uvědomil jsem si, že každý gram se počítá, pokud ho člověk nese na zádech. Nakonec měl batoh bez jídla a vody 14 kilo. Nejdelší úsek bez zásobování trval devět dní a táhnul jsem na něm na začátku 24 kilo. Dneska už bych si taky nevzal 70 l krosnu, ale v pohodě bych se vešel do 50 l.

Jak funguje spaní na horských chatách?

Po celém Zélandu najdeš síť chat k volnému přespání. Jsou tři kategorie – základní, které nemají skoro ani podlahy a jsou úplně zadarmo, normální chaty, na které už je potřeba hut permit (povolení) za asi 1500 Kč na půl roku a vždycky je tam voda, a pak jsou komerční chaty na tzv. Great Walk trasách (9 vyhlášených, frekventovaných treků, pozn. red.), které už stojí několik desítek novozélandských dolarů a jsou často zarezervované dlouho dopředu. Ty vyhlášené treky bývají obecně přeplněné.

Jižní ostrov je typický nevyzpytatelným počasím. Sluníčko asi nemohlo svítit celé čtyři měsíce, co jsi tedy po cestě zažil?

Na Jižním ostrově mě chytly dva tropické cyklóny, jeden jsem přečkal tři dny ve stanu, před druhým jsem se schoval u své sestry v Christchurch. Počasí tam může být cekem extrémní a často se musí i několik dní čekat, než jsou některé úseky průchozí. Na Severním ostrově vede část treku po řece Whanganui River, jede se 300 km na kánoích naprostou divočinou. Tam se přes nás přehnala fronta, déšť zvedl hladinu řeky, do které ujížděly celé blátivé svahy. Měli jsme obavy, aby nespadl taky nějaký strom na břehu. Cestou zpátky jsme viděli i trosky dvou domů, které odneslo malé tornádo. Něco takového mě potkat v horách, tak nevím, co bych dělal…

Na řadě míst není signál, měl jsi s sebou i nějaký GPS lokátor?

To bylo první, co jsem si na trek kupoval. Pokud jde člověk sám, i pitomý podvrtnutý kotník ho může v horách paralyzovat. Koupil jsem použitý za 3500 Kč, za bezpečnost mi to přišlo jako směšná suma.

Jak dlouho jsi na cestu šetřil a na kolik tě vyšla celkem?

Šetřil jsem skoro dva roky… Celkové náklady – včetně letenek, všech povolení atd. – mě vyšly na 180 tisíc. Ideální samozřejmě je, pokud v Česku nemáš náklady jako hypotéku apod. Co jsem četl, tak PCT jde zvládnout i za půlku. Zéland je hodně drahý, třeba jídlu v restauracích jsem se cíleně vyhýbal a pivo jsem si dal maximálně jedno, ale v přírodě jsou pak náklady minimální.

Hodně času jsi strávil sám se sebou. Co sis z treku odnesl?

Hodně se mi posunulo vnímání problémů a získal jsem životní nadhled. Často se totiž problémy zdají větší, než ve skutečnosti jsou. Dá se říct, že jsem taky zrecykloval osobní vztahy. Řada lidí, které jsem předtím považoval za důležité, mi neměla potřebu psát, ani já jim. Naopak byli jiní, kteří se aktivně zajímali, skypovali jsme si a ukázali se jako opravdoví přátelé, což znamená něco jiného, než jsem si předtím myslel. A doteď jsme si mnohem bližší. Neskutečně mi taky pomohla má rodina, sestra s přítelem… To, že já si plním sen, prožívali naplno se mnou.

Jaké doporučení bys měl pro následovníky?

Nebojte se toho! Ten trek je úžasný a zavede vás do míst, kam se při kratších túrách nemáte šanci dostat, protože jsou tak vzdálené, že dojet někam poblíž autem je téměř nemožné. Potkal jsem řadu Čechů, kteří jsou tam na roční pracovní víza, a kvůli tomu, že hodně pracují a vydělávají, přijdou o přírodu Zélandu. Já v přírodě Zélandu strávil skoro půl roku a spoustu krásných míst jsem vůbec neprošel. Je škoda tam strávit čas jenom prací.

Kam by ses rád vydal příště?

Chtěl bych v budoucnu projít Velký Himálajský trek, dohromady má asi 4000 km, ale chodí se část dlouhá 1700 km. Vede přes base camp Everestu, stoupá až do šesti tisíc… Je tam potřeba i jiné vybavení, zkušenosti… Z hlediska financí to ale bude muset chvilku počkat.