ROZHOVOR: Adam Ondra: Kvůli olympiádě trénuji nejvíce v životě

Adame, jaký důvod měla výměna tréninkového hřiště z Kotelny na Hangar? Kotelnu měli všichni zafixovanou jako malé lištové peklo a Hangar je naopak moderně pojatá boulderovka…

Pro mě bylo důležité zareagovat, co se děje na závodním poli, kde se nejen styl boulderingu, ale také lezení na obtížnost změnily. Z malých lišt se přešlo na struktury a boule. V poslední době jsem na Kotelnu nakupoval velké chyty, i tam už se dá vytvořit typ moderního boulderu. S Hangarem se kvalita tréninku na moderní pojetí závodního lezení posunula do jiné dimenze, protože můžu trénovat jak silový, tak hravější bouldering , který se staví na světovém poháru.

Příprava na olympiádu

Budeš se nyní před OH v Tokiu zaměřovat na závodní lezení, a podřídíš tomu veškerý trénink?

Olympiáda je za nějakých šestnáct měsíců a už od ledna se zaměřuji na lezení na umělé stěně. V podstatě se soustředím na všechny tři olympijské disciplíny (lezení na rychlost, obtížnost a bouldering – pozn. autora). V posledních týdnech nejvíce času věnuji boulderingu, protože touto disciplínou světový pohár začíná. Řekněme, že vytrvalost si udržuji a zlepšovat se snažím v lezení na rychlost, ale úplný focus na tuhle disciplínu ještě přijde.

Dalo by se říct, že teď kvůli olympiádě trénuješ více než kdy dřív?

Určitě teď tréninkem trávím nejvíce času. Třeba trénink na rychlost není tak těžký, jen zabírá hodně času. Aby ses stal rychlejším, dynamičtějším a silnějším, musíš dělat málo cvičení a opakování s dlouhým odpočinkem. Naopak u vytrvalosti toho musíš „nakolečkovat“ hodně.

Rychlost a bouldering jsou více o kvalitě než o kvantitě. Takže v tuto chvíli je můj trénink více o kvalitě i s ohledem na bouldering, kde se učím nové kroky. Učení ti jde lépe, když jsi čerstvý. Takže přijít třeba na MS nebo OH a mít formu ve všech třech rozdílných disciplínách, to je umění.

Ty disciplíny jsou tak odlišné, že by mě zajímalo, jak k tomu „trojkonceptu“ pro OH došlo?

Tokio chtělo na OH 2020 jako „extra sport“ lezení. Olympijský výbor řekl, ano, mějte ho tam, ale dostanete jednu sadu medailí. A Mezinárodní lezecká federace řekla, my máme tři disciplíny, tak co si vybrat? A tak podle jejich názoru zvolila nejmenší zlo – kombinaci disciplín. Báli se vybrat jen jednu z disciplín, protože by to mohlo rozpoutat vlnu nevole na národních úrovních. Všichni víme, jak to funguje, co je „olympijské“, tam jdou peníze, co není, tam moc nejdou. Má to logiku, ale myslím, že menší zlo by bylo vybrat jednu disciplínu, ale to je asi věc názoru.

Pokud by lezení v Tokiu proběhlo bez problému a mělo kladný ohlas, jaká je šance, že se objeví i na další olympiádě?

Je celkem jisté, že v roce 2024 na OH v Paříži se lezení objeví znovu a že budeme mít dvě sady medailí. A to si pak myslím, že úspěch lezení je zaručen. Šance, že se stane regulérním olympijským sportem a dostane tři nebo čtyři sady medailí, je velká. Jsem pozitivní, možná se to povede už pro OH 2028.

Vzhledem ke tvé všestrannosti, která už je teď unikátní, lákalo by tě lezení na cepínech? Ať už ledy, mixy nebo těžký drytool?

Ani ne. Rád používám ruce a lezečky, protože mi takový pohyb připadá daleko zajímavější a komplexnější. A to i u drytoolového lezení, kde když se do toho člověk opře, pochopí, že většina cest je sekaná a není trvanlivá, protože cepín ten malý chyt časem do určité míry stejně zničí. Lákaly by mě vysoké hory a tamní větší alpinismus. Mohl by tam být i kus ledového lezení, ale gró by mělo být po skále. Úžasná destinace je v tomto směru určitě Grónsko, lákalo by mě, pokud by se to spojilo ještě s prvkem objevování.

Spaní v zimě?

Kromě nároků na lezecký pohyb a sportovní výkon obecně je při takových podnicích nutná vysoká míra  odolnosti vůči vnějším podmínkám. Jak jsi na tom například s vnímáním zimy?

Zimu obecně mám rád a myslím, že jsem schopný lézt v poměrně velkém chladu. Málokdy se vystavuji nějakým extrémním podmínkám, protože do této chvíle jsem se věnoval hlavně sportovnímu lezení, kde to nebyla potřeba. Ale mám chuť to zkusit, protože já sám nevím, jak by mé tělo reagovalo. Spíše mě znejišťuje, že nedokážu delší dobu fungovat bez většího přísunu jídla, to by mohl být problém (smích).

Každý, kdo jezdí spát do hor, má v paměti nějakou tu nekonečnu noc bez spánku, kterou proklepal zimou, a husí kůže mu při té vzpomínce naběhne ještě dnes. Našel bys v paměti nějakou takovou?

Největší dobrodružství bylo, když jsme s tátou vylezli „Nose“ na El Capa. Na vršek jsme se dostali kolem půlnoci, zatáhlo se a začalo pršet. Při sestupu jsme se ztratili a bylo jasné, že po tmě cestu nenajdeme. Byli jsme úplně promočení a měli jednu mikinu a větrovku. Museli jsme noc proklepat až do rána. To mi asi v životě nebyla větší zima. Další den bych toho moc nepředvedl (smích).

Naposledy sis takové spaní užil na podzim při tripu napříč Severní a Jižní Amerikou. Jaké bylo zvykat si na různá prostředí Utahu, Yosemit nebo Chile?

V USA byla už celkově docela zima. V Yosemitech jsme spali v „Camp 4“, což je kvůli poloze v údolí jedno z nejchladnějších míst Yosemit obecně. Být tam dlouho je trochu depresivní a teplý spacák se mi hodil. Další zastávka byla ve Smith Rocku, kde teplota po ránu klesala až k -10 °C, a v Utahu taky přes noc mrzlo. V Chile jsme vzhledem k poloze na jižní polokouli byli v jejich kalendářním jaře, ale v relativně vysoké nadmořské výšce, takže noci byly zase chladné.

Co tě na spacáku Patizon zaujalo?

Krom prodyšnosti a hmotnosti to byl určitě poloautomatický zip od YKK, u kterého se mi kromě jednoduchého rozepínání líbilo, že jsem si ho mohl zamknout v jakékoliv části a nemusel jsem řešit jako u jiných spacáků, že se v půlce noci budím zimou, protože se celý zip rozjede až ke kotníkům. To je geniální řešení.

V Patizonu se snažíme dbát na etické principy a zodpovědný přístup vzhledem k životnímu prostředí (např. čištění peří biodegradací s certifikátem RDS, šetrnější impregnace látky, výroba u nás apod.) Vybíráš si firmy/značky se kterými spolupracuješ také na základě těchto měřítek?

Ano, je to pro mě důležité, jak z hlediska sponzorů, tak produktů, které používám. Obecně je třeba na ekologii dbát, ale rozumně. Je třeba se dívat, kde to má smysl, a kde ne. Narážím například na nákup bio hrušky, která je sice bio, ale je dovezena z Nového Zélandu, tak to smysl moc nedává a raději si koupím „průmyslově“ vyprodukovanou hrušku z Česka.

Celý rozhovor s Adamem Ondrou, třeba i o ekologii, brzy k přečtení na blog.patizon.com