Na výšinách nedaleko majestátního kopce Jedlová stávaly ve středověku dva hrady stejného jména – Žeberk, označované jako Starý a Nový. Z obou do dnešních dnů nezůstalo mnoho, cesty, po kterých se za jejich zašlou slávou vypravíme, však patří k nejkrásnějším a nejromantičtějším v celé popisované oblasti. Provedou nás místy, která si ještě uchovala mnohé z bývalé velebnosti a nezkrotné divokosti Krušných hor. Nahlédneme však i do doby ryze současné, reprezentované velkolomem Čs. armády, jehož chapadla dosáhla až na samé úpatí strmých vrchů. Je to daň za veškeré vymoženosti moderního života, který se bez severočeského uhlí jednoduše nedokáže obejít. Zkušenosti z míst, kde těžba již před lety skončila a dnes se na místě bývalých lomů, výsypek a odkališť znovu zelenají louky a lesy, dávají tušit, že i současné jizvy se časem zacelí a příroda opět získá původní příjemnou tvář.
Vysoká Pec, autobus – Kundratická myslivna 1 km – Pod Novým Žeberkem 3,5 km – Nový Žeberk a zpět 4,5 km – pod Medvědí skálou 6 km – Pod Jedlovou 6,5 km – Jedlová a zpět 8,5 km – Červená jáma, háj. 9,5 km – Jezeř (Starý Žeberk) 11,5 km – Jezeří, zámek 13,5 km – Žeberská lípa, odb. 16 km – Kundratická myslivna 18 km – Vysoká Pec, autobus 19 km
Na cestu se vydáme od zastávky autobusů na jižní okraji obce Vysoká Pec*, ležící severovýchodně od Jirkova při březích Kundratického potoka. Přestože se jí těžba hnědouhelná těžba přiblížila takřka na dosah, neztratila nic ze své malebnosti. Patří ke vsím mladým, první zmínka o ní pochází až z r. 1812. Jméno dostala podle vysoké pece, která tu kdysi stávala a zpracovávala rudu, získávanou ve starých dolech v údolí Vesnického potoka. Na katastru obce se již před koncem 18. stol. dobývalo uhlí v šachtách provozovaných Lobkovici a to poblíž dnes již těžbou zlikvidované vesnice Podhůří (Šimperk). V 19. stol. byl na okraji obce v činnosti důl Karel. Zmiňovaná vysoká pec stávala zřejmě na místě dnešního domu čp. 7, zatímco u sousedního čp. 5 bývala ubytovna pro dělníky. V letech 1864–84 byla ve vsi (v pozdějším čp. 42) v činnosti továrna na zápalky J. Pietschmanna, v níž 12 dělníků vyrábělo týdně 700 krabic po 50 balíčcích. Historické památky obec nemá – můžeme uvést jen kapličku se zvoničkou z r. 1904. K obci dnes patří i osady Drmaly a Pyšná.
Od turistické orientace jdeme po modré a žluté značce zvolna vzhůru přes ves. Modrá asi po 350 m zahýbá vlevo, my se přidržíme žluté. Na konci obce u koupaliště jdeme vpravo silničkou, přejdeme přes potok a stoupáme lesem k rozcestí, z něj vlevo zvolna vzhůru loukou ke Kundratické myslivně. Její název připomíná bývalou ves Kundratice, ležící severně od Vysoké Pece na úpatí zalesněných svahů, která zcela zanikla při rozšiřující se těžbě uhlí. U myslivny zahýbá žlutá značka spolu se silničkou vpravo. My ji v těchto místech opustíme a půjdeme vlevo kolem hájovny po panelové cestě dál údolím. Vede nás hezkým bukovým lesem. Držíme se stále hlavního směru, mineme cestu odbočující doprava, na dalším rozcestí půjdeme mírně vpravo. Vlevo za potokem se zvedá vrch Dubina (656 m), vzdor názvu pokrytý starým bukovým porostem.
Držíme se stále „panelovky“, nedáme se zlákat cestou mířící vlevo dolů. Po chvíli spatříme pod námi na potoce betonovou hráz, vybudovanou r. 1992 k ochraně proti velké vodě a zachycování nečistot. Panelová vozovka tu končí, dál půjdeme v původním směru po zpevněné vozové cestě. Po novém mostě přejdeme přes potok a zvolna stoupáme při jeho pravém břehu. Údolí* nabývá na romantičnosti, po obou stranách rostou bukové lesy, koryto potoka je plné kamenů. Asi 500 m za mostkem se cesta stáčí vlevo podél menšího potůčku, mine rozcestí a o 80 m dál nás dovede na další křižovatku pod vysokými buky, kde doleva odbočuje vedlejším údolím lesní vozovka do Pyšné. V těchto místech se pustíme mírně vlevo zarůstající travnatou cestou do svahu Zámeckého vrchu (684 m). Cesta se po chvíli ztratí, my stále stoupáme, teď již prakticky volně lesem na skalnatý hřebínek a po něm vlevo zvolna vzhůru k zalesněnému vrcholu, ke zbytkům středověkého hradu.
Hradiště je poměrně rozlehlé, ohraničené výraznými destrukcemi zřícených zdí, na severní a západní straně i dosud hlubokými, do skály vytesanými příkopy. Na nejvyšším, ne příliš prostorném místě někdejšího hradu, objevíme zarůstající zbytky kamenných zdí, z nichž největší je asi 80 cm vysoký. Jde o pozůstatek bývalého podélného, podle nalezených architektonických článků zřejmě i výstavného paláce. Na níže položeném předhradí, kterým jsme prošli, je značné množství kamenů, prohlubní a terénních nerovností po hospodářských budovách. Celý prostor je dobře přehledný, porostlý jen řídkým vysokým bukovým lesem. Identifikaci hradiště na Zámeckém vrchu provázely četné nejasnosti. Někteří historikové jej považovali za pozůstatek tvrze Pyšná, čemuž však odporovala jak značná vzdálenost od vsi a tím i chybějící hospodářské zázemí, ale i značná rozloha zastavěné plochy. Ve skutečnosti tu stával hrad Nový Žeberk*, dříve mylně považovaný jen za starší název hradu, dnešního zámku Červený hrádek (Borek) u Jirkova. Nový Žeberk se stal kolem r. 1340 nástupcem nedalekého Starého Žeberka. Patřil pánům z Bergova, kteří jej r. 1383 prodali Těmovi z Koldic; v r. 1418 jej získal Vít ze Šumburka a připojil k červenohrádeckému panství. Naposledy se připomíná r. 1454, pak byl zřejmě pro značnou odlehlost opuštěn a zanikl. Přístup do hradu byl od severu, po úzké šíji, proťaté třemi příkopy, z nich první nebyl nikdy zcela dokončen.
Stejnou cestou se vrátíme dolů na rozcestí u potoka a půjdeme dál širokou cestou údolím. Asi po 600 m se cesta stáčí ostře vlevo zpět k Zámeckému vrchu a dál do vsi Pyšná, my z ní v zatáčce odbočíme vpravo na méně výraznou cestu. Po chvíli přejdeme potok, stočíme se vpravo přes další potok, asi 50 m za ním na okraji paseky se dáme vlevo vzhůru březovým hájem k asfaltové silničce. Po ní jdeme vlevo. Asi po 120 m silnička velkým obloukem protíná boční údolí. V těchto místech ji opustíme a zahneme doprava na travnatou cestou, stoupající březovým lesem podél menšího potoka. Zhruba po 700 m v levotočivé zatáčce se cesta dělí – pustíme se vlevo k potoku, přejdeme ho a nevýraznou pěšinou pokračujeme těsně nad jeho levým břehem. Asi po 250 m se cesta znovu objeví, stočí se doprava a výrazně stoupá ve svahu nad potokem. Po čase se napojíme na lesní vozovou cestu, po dalších 40 m při kótě 828 m vyústíme na asfaltovou silničku, po které prochází modrá turistická značka. Po ní pak půjdeme dál vpravo. Teď již naprosto pohodlně bez výškových rozdílů dojdeme asi po půl kilometru na rozcestí Pod Jedlovou, odkud odbočuje doprava jiná asfaltová silnička na blízkou Jedlovou*, doprovázená významovou turistickou značkou. Asi kilometrová odbočka nás dovede na čedičový vrchol této hory (853 m), dříve zvané i Jedlan či Jedlák, německy Tannich, kde od r. 1991 stojí 78 m vysoká televizní a rozhlasový vysílač, výrazná dominanta krajiny. Od vysílače je daleký výhled.
Naše hlavní trasa pak pokračuje stále po silničce, z níž se nám otvírá pěkný pohled na vrch Homolka (844 m) a rozlehlou louku s myslivnou Červená jáma na jeho úpatí. Procházíme nádhernou krajinou, připomínající přírodní park. Mineme vypuštěný rybníček se zbytkem kamenné ohradní zdi, za ním další, a pak nás už přivítá myslivna Červená jáma v hezké poloze na svažité louce mezi lesy, s úchvatnou kulisou Jedlové v pozadí. Kdesi vlevo nad námi za lesem je vrchol Medvědí skály (924 m), nejvyššího bodu Rudolické hornatiny s žulovými a ortorulovými skalisky a skalními sutěmi (mimo značené cesty, asi 1 km severně). Asfaltová silnička pokračuje po jejích svazích dál směrem na Novou Ves, naše modrá značka z ní však na rozcestí u myslivny odbočuje vpravo. Travnatá cesta mírně, ale vytrvale klesá mladým převážně listnatým lesem; postupně se nám z ní nabízejí pěkné pohledy na Jedlovou, od níž nás dělí hluboké údolí Vesnického (také Lesního) potoka*, pramenícího pod Medvědí skálou.
Údolí patří k nejstrmějším v Krušných horách vůbec – průměrný spád činí asi 14,8 %. Vzadu na úpatí kopců se leskne hladina rozlehlé přehrady Kyjice u Jirkova, přímo před námi vystupuje zalesněný Starý Žeberk. V pěkném bukovém lese míjíme vlevo nad cestou romantické uskupení skal. Po chvíli sestoupíme na lesní silničku a jdeme po ní vpravo dolů. Asi po 200 m v pravotočivé zatáčce ji zase opustíme a pokračujeme v přímém směru po široké vozové cestě. (Silnička vede krásnými lesy nad přehradou Jezeří a přes Terezinu vyhlídku ke Kundratické myslivně; je možné ji použít jako zkratky v případě, že by nás opouštěly fyzické síly.) Procházíme po strmém svahu plném balvanů, s nádhernými porosty starých buků. Hluboko pod námi v údolí Vesnického potoka je malebná horská přehrada Jezeří**, kterou dal v letech 1902–04 postavit majitel zdejšího panství kníže Mořic z Lobkovic jako zdroj pitné vody pro okolní obce. Původně se po něm nazývala Mořicova přehrada (Moritz Talspere). Hráz, vysoká 16 m a dlouhá 86,4 ha, vytváří jezero o rozloze 0,65 ha, dlouhé 110 m. Přehrada je chráněná jako technická památka.
Cesta po chvíli mine výraznou špičatou skálu, za ní pak projde malebným miniaturním skalním městem a nakonec sestoupí do sedla k turistickému orientačnímu místu Jezeř při okraji národní přírodní rezervace Jezerka***(130 ha). Jde o jednu z nejcennějších přírodních lokalit v Krušných horách, rozloženou na skalnatých svazích, jejichž podloží tvoří horniny krušnohorského krystalinika (ortoruly). Mrazovým zvětráváním skalních výchozů během čtvrtohor zde vznikly vrcholové skály, mrazové sruby, viklany, rozsedlinová jeskyně a na stráních balvanitá suť. Místy se dochovaly i pozůstatky po středověké těžbě stříbrné a železné rudy. Rostou tu některé zvlášť chráněné druhy rostlin, jako bělozářka liliová, lilie zlatohlavá, okrotice bílá, medovník meduňka, měsíčnice vytrvalá, vikev košubská a křovištní, oměj vlčí mor či lýkovec jedovatý. Velmi bohaté je i druhové zastoupení hmyzu. Ze vzácných druhů ptáků se tu vyskytují např. lejsek malý, z ohrožených druhů jestřáb lesní a strakapoud prostřední, u Vesnického potoka hnízdí korec vodní a konipas horský. Žijí tady i chránění plazi a obojživelníci jako užovka obojková, ještěrka živorodá či ropucha obecná. Zajímavými, i když nepůvodními druhy jsou daněk evropský a muflon, vysazení tu do někdejší lobkovické obory na přelomu 19. a 20. stol. Rezervaci poznamenala těžba uhlí, která ohrozila stabilitu svahů; případně další změny zaznamenávají každoroční rozsáhlá měření při úpatí.
Od turistické orientace vede významová značka na vrchol Žeberku (706 m) kolem mohutných skalních kup až k vyhlídce na konci vrcholového bradla (300 m a zpět); dřívější okružní cesta je z důvodu ochrany rezervace zrušena. Na rozeklaných vrcholových skalách stával hrad Starý Žeberk*(Seeberg), jeden z nejvýše položených v severních Čechách. Byl založen kolem poloviny 13. stol., poprvé se po něm píše Albrecht ze Seeberku r. 1277. Protože hrad nebyl příliš pohodlný, postavil si některý z dalších majitelů hrad Nový Žeberk; původní sídlo se pak nazývalo Starým Žeberkem. Později patřilo pánům z Bergova. Po nějaké době pak byl Starý Žeberk zřejmě opuštěn anebo sloužil pouze jako pevnost, protože r. 1385 je uváděna jenom hora. Získané archeologické nálezy potvrzují, že hrad byl obýván od poloviny 13. do poloviny 14. stol. Dochovalo se z něj jen málo – část kamenné ohradní zdi nad sedlem, polozasypaná cisterna a hluboký, do skály vytesaný příkop při přístupové cestě, z dalších staveb, z nichž některé, zejména na vrcholcích skal, byly dřevěné, pouze terénní nerovnosti.
Od Jezeře sestupujeme dál po modré značce širokou cestou strmým skalnatým svahem Jánského vrchu. Asi 300 m od turistické orientace na okraji úžlabiny před pravotočivou zatáčkou je vlevo u cesty rozsedlinová, asi 2 m dlouhá jeskyně. Vysokým bukovým lesem sestoupíme až do údolí Šramnického potoka. Při poměrně malé délce tu potok překonává převýšení 544 m, což znamená, že sklonem 16 % patří toto údolí k nejstrmějším v celých Krušných horách. Původní přirozené ústí potoka zlikvidoval hnědouhelný lom; proto jsou jeho vody odváděny 1015 m dlouhou štolou Jezeří odváděny do Albrechtického potoka a ty pak 255 m dlouhou Albrechtickou štolou do umělého koryta, vedoucího při úpatí hor do říčky Loupnice. Potok překonáme po kamenném můstku a pokračujeme protilehlým svahem. Po 250 m na vidlicovitém rozcestí jdeme vpravo, dost výrazně dolů ke křižovatce lesních silniček nad zámkem Jezeří***.
Od zámku, vzdáleného asi 0,5 km, přichází žlutá značka. Pustíme se po ní opačným směrem, vpravo po asfaltové silničce. Znovu přejdeme potok a sestupujeme zalesněným úbočím, po 300 m zahneme ze silničky vpravo na lesní cestu, z níž se nám otvírají hezké pohledy na zámek. Na dalším rozcestí půjdeme vpravo vzhůru. Asi 200 m výrazně stoupáme, pak následuje klesání. Cesta nás přivede nad horní okraj velkolomu Čs. armády, jednoho z největších v severních Čechách. Nad ním, převážně vrstevnicovou cestou při kraji lesa, pokračujeme stále v přímém směru až k silničce, stoupající vpravo údolím Vesnického potoka k přehradě Jezeří. Stojí tu pseudoklasicistní úpravna vody a objekt podniku Povodí Ohře, na křižovatce je turistické orientační místo. Kdybychom se pustili po silničce vpravo, přišli bychom po 300 m k Žeberské lípě*. Je to mohutný, rozložitý strom, se seříznutou vrchní částí koruny a velmi objemným kmenem, plným boulí a nárůstů, jehož větve se vzájemně dotýkají a na některých místech i docela srostly. Stáří lípy se odhaduje na 750 let; je tak nejstarším stromem na Mostecku. Pověst tvrdí, že do její dutiny se kdysi ukryla půvabná dívka, kterou prý unesl pán hradu Žeberka a když mu nechtěla být po vůli, svrhnul ji z hradeb. Dívka však přežila, zraněnou ji v keřích pod hradem našel mladý sedlák a ukryl právě do lípy. Když se uzdravila, odešla se svým zachráncem daleko do kraje.
Z rozcestí pokračujeme rovně lesní cestou, zprvu po rovině, pak zvolna vzhůru listnatým lesem až ke křižovatce asfaltových silniček. Po jedné z nich sestoupí žlutá značka ke Kundratické myslivně, odkud se již známou cestou vrátíme do Vysoké Pece.
(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – střed ze Zelené edice.)
