Romantické putování překrásným údolím Divoké Orlice mezi Potštejnem a Liticemi nemůže vynechat nikdo, kdo chce poznat krásy Podorlicka, stejně jako návštěvu litického hradu. Trasa není příliš namáhavá, i když výstup pod vrchol Chlumu určitě zrychlí naši tepovou frekvenci. Budeme střídat silničky s polními cestami i s úzkými lesními pěšinami; za deštivého počasí mohou být některé úseky kluzké. Cestu je možné rozdělit a z Litic se vrátit vlakem do výchozího místa.
Od železniční stanice Potštejn půjdeme po zelené značce ke křižovatce turistických cest na potštejnském náměstí, odkud nás povede červená značka vlevo. První domek po naší pravé ruce přímo u silnice je zajímavý tím, že v něm při svých potštejnských pobytech bydlel hudební skladatel Karel Bendl. Silnicí dojdeme až k rozcestí u bývalé Mestekovy vily, která od konce 19. stol. hostila v letní sezóně mnohé významné návštěvníky. Odtud odbočuje vpravo třešňovou alejí cesta značená červenou významovou značkou k potštejnskému hradu (0,5 km). Pokud chceme spojit jeho prohlídku s tímto výletem, je to ideální přístupové cesta.Od rozcestí pokračujeme po červené značce vlevo a po necelém kilometru dojdeme do vsi Brná. V písemných pramenech se připomíná poprvé v r. 1356.
Stojí tu zděná kaple se zvonicí na pilířích z druhé poloviny 19. stol. a kamenný krucifix z r. 1793. Na samém konci vsi je pak rozlehlý hospodářský dvůr , raně barokní z doby kolem r. 1685. Má pěknou vstupní bránu, zdobenou znakem Dobřenských z Dobřenic. Součástí dvora je i okrouhlá stavba mlékárny, podle pověsti původně modlitebna českých bratří.Za Brnou jdeme polní cestou k lesu, kterým postupně klesáme do údolí Divoké Orlice. (Asi 0,5 km od začátku lesa odbočuje vpravo jiná méně výrazná cesta, sledující okraj mladé smrčiny. Mohli bychom po ní sestoupit k řece a po lávce přejít na druhý břeh k chatě Kamarád. Před ní je ve skalní stěně úzké koryto, kterým do Divoké Orlice spadá voda jednoho z potoků. Zejména při deštivém počasí tu vzniká mohutný, asi 8 m vysoký romantický vodopád. Cestou vpravo podél řeky bychom po 0,5 km přišli k železniční zastávce Sopotnice.)
Řeka si tu v délce několika kilometrů vyhloubila úzké skalnaté koryto se strmými zalesněnými svahy. V řečišti leží četné balvany, vytvářející místy peřeje a zvyšující romantický půvab tohoto místa. Cesta klesne až do těsné blízkosti břehu. Postupně se změní v pěšinu, která nás vede půvabnými partiemi. Místy je vyhloubená ve skalním podloží, protože skály zejména v závěru kaňonovitého úseku spadají téměř přímo do vody. Stezka nakonec znovu přejde v širší cestu, později v silničku, která mine litický hřbitov a po mostě přejde na levý břeh Divoké Orlice. To už naše kroky dávno sleduje výrazná věž litického hradu. Za mostem odbočíme ze silničky vpravo a zkrátíme si její zákrut cestou mezi domky, z nich některé jsou pěknou ukázkou místní lidové architektury. Na rozcestí u hostince (v době přípravy tohoto průvodce mimo provoz) půjdeme vpravo po červené významové značce, která nás dovede k hradu (0,3 km a zpět).
Cestou mineme půvabnou lidovou dřevěnou zvoničku.Hrad Litice založili příslušníci rodu Drslaviců již koncem 13. stol. v souvislosti s kolonizací zdejšího kraje. Drslavici pocházeli ze západních Čech a na nově založený hrad přenesli jméno svého rodového sídla u Plzně. Místo pro založení Litic bylo vybráno velice vhodně. Stojí na vrcholu mohutného skalnatého návrší, ze tří stran obtékaného Divokou Orlicí, která kolem něj vytváří smyčku (v nejužším místě jsou břehy vzdáleny jen několik desítek metrů). Nejstarší podobu hradu neznáme – jeho rozsah byl snad totožný s dnešním horním hradem a obklopoval jej elipsovitý příkop a val. První písemná zmínka o Liticích je z r. 1304, kdy je Drslavic Půta z Potštejna vyměnil s králem Václavem II. V královském držení zůstaly až do 40. let 14. stol., kdy hrad získali páni z Lichtemburka a před r. 1371 páni z Kunštátu. Významným členem tohoto rodu byl Viktorín, který byl v držení hradu v letech 1416–27. Byl stoupencem husitů a přítelem Jana Žižky z Trocnova; proto v r. 1421 oblehlo Litice slezské vojsko, bojující na straně císaře Zikmunda. V letech 1427–71 patřil hrad Jiřímu z Poděbrad, od r. 1458 českému králi. Ten zahájil rozsáhlou přestavbu celého areálu, dokončenou v r. 1468. Nově bylo postaveno zejména předhradí neboli dolní hrad, obklopující téměř celý hrad horní, v severní části brána, do které se vcházelo po mostě přes příkop. Další dvě brány byly umístěny v prosté zdi, čtvrtá procházela přízemím hlavního paláce.
Jádro horního hradu tvořily dva protilehlé paláce, spojené hradbami, uzavírajícími prostorné nádvoří. Dodatečně byla k jižnímu paláci přistavěna čtyřhranná pětipatrová věž. Za Jiřího z Poděbrad byl na Liticích v letech 1452–55 vězněn táborský kněz Václav Koranda. Jiříkův syn Jindřich Minsterberský prodal v r. 1495 hrad Vilémovi z Pernštejna, který současně získal i blízký Potštejn. A to byl konec litické slávy. Potštejn se stal hlavním centrem pernštejnské državy, Litice sloužily již jen jako sídlo úředníků. Na čas se situace změnila po r. 1562, kdy Litice koupili páni z Bubna. Ale i oni dali po čase přednost pohodlnějším zámkům v okolí. V r. 1657 se hrad uvádí jako polozbořený, nějaký čas ještě sloužil jako skladiště, rychle však podléhal zkáze. V r. 1776 Bubnové opravili jižní palác a věž, severní palác byl ponechán ve zříceninách. Rekonstrukci hlavních budov provedl až v letech 1933–35 Karel Parish, sídlící v blízkém Žamberku. Při stavebních úpravách však byly zničeny některé architektonické prvky v paláci, věž byla necitlivě doplněna betonovou lávkou, schodištěm a betonovým šestým patrem s ochozem, čímž byl charakter věže narušen.
V r. 1959 bylo betonové nejvyšší patro zakryto dřevěným obložením. Hrad byl v posledních desetiletích postupně opravován a nedávno znovu zpřístupněn veřejnosti. V jižním paláci byla instalována malá expozice, přístupná je i vyhlídková věž, odkud je překrásný výhled do údolí řeky i na blízké okolí. – Z dochovaných staveb patří mezi nejzajímavější zejména první brána s brankou pro pěší, nad níž je v úrovni prvního patra bohatá sochařská výzdoba: deska s erby pánů z Kunštátu, Čech, Moravy a Horní Lužice, deska s neznámým erbem a tři kamenné reliéfy s lidskými postavami. Prostřední zachycuje podle názoru některých historiků krále Jiřího. Jsou tu i dvě desky s nápisy, českým a latinským. Česky oznamuje, že „Tato věž dělána za nejjasnějšieho krále Jiřího, českého krále, markrabí Moravského“. V horním hradě si prohlédneme jižní palác, původně přístupný brankou v úrovni prvního patra, s řadou pozdně gotických oken a dveří, a mohutnou věž se dvěma klenutými místnostmi. Z protilehlého severního paláce jsou jenom trosky obvodových zdí. (Otevřeno: duben, říjen SO, NE 10–16 h, květen–srpen ÚT–NE 9–17 h, září ÚT–NE 9–16 h.)
Z hradu se vrátíme zpět na rozcestí a pokračujeme po červené značce. Silnice nás dovede k mostu; dříve, než přes něj přejdeme na protější břeh řeky, stojí za to udělat odbočku po pěšině, která pokračuje v přímém směru podél Divoké Orlice pod hradním návrším. Po chvíli nás přivede do míst, kde je šíje, spolující hradní vrch se sousedním kopcem, nejužší. Tady narazíme na zajímavou technickou památku, tzv. Myší díru . Úzký skalnatý hřeben tu byl prokopán umělým tunelem, který odvádí část vody z řeky a potrubím ji žene na malou hydroelektrárnu, pod níž se opět do řečiště vrací, ovšem na druhé straně ostrohu. Průkop vznikl již v letech 1688–99 a podle lidové tradice jej zhotovili zajatí Turci k napájení rybníků v dolní části vsi. Pravděpodobnější se však zdá, že tato ojedinělá technická památka měla za úkol odvádět v době povodní přebytečnou vodu z řeky. Až do vybudování elektrárny, která využívá spád 24 m, spadala voda na druhou stranu údolí mohutným vodopádem, který byl zejména v 19. stol. oblíbenou atrakcí výletníků.
Tunelem můžeme projít na druhou stranu a pokochat se pohledem do údolí Divoké Orlice.Vrch, na kterém stojí litický hrad, je národní přírodní rezervací. Na ploše 6,4 ha se tu chrání starý bukojedlový porost s charakteristickou květenou. Celkem tady bylo zjištěno přes 170 druhů vyšších rostlin.Vrátíme se k mostu, přejdeme na druhou stranu a od turistického rozcestí pokračujeme vlevo po zelené značce (červená jde silnicí vpravo k železniční stanici, 0,5 km). Stoupáme asfaltovou silničkou, místy dost strmě, po svahu Chlumu. Vpravo je výhled do rozlehlého průmyslového areálu, vlevo do údolí řeky. Asi v polovině stoupání odbočuje doleva cesta, která by nás po 650 m přivedla k bývalému loveckému zámečku , empírové stavbě z r. 1820, kterou si dal postavit snad podle návrhu arch. J. Kocha majitel zdejšího panství Jan Parish. Ve druhé polovině 19. stol. byl upraven na myslivnu, později na byty. Je to přízemní obdélníková budova s valbovou střechou, před jižním průčelím je sloupový portikus.Pokračujeme ve stoupání, na dalším rozcestí zahýbáme vlevo.
Silnička vpravo míří do velkého žulového lomu, jednoho z největších u nás. Kvalitní, velmi tvrdá litická žula se těží již od 70. let 19. stol. Padly jí za oběť skalnaté svahy za nádražím, nyní se těžba soustřeďuje na vrch Chlum (603 m), jehož jižní strana je už téměř celá odlámána. Kámen se zčásti zpracovává na místě v továrně na betonové prefabrikáty. V Liticích jsou i bohatá naleziště barytu. – Na krátký čas vyjdeme z lesa na plošinku, vzniklou násypem, z jejíhož okraje se otevírá pěkný pohled na litický hrad i celý meandr řeky . O kus dál je rozcestí pod Chlumem. Vpravo odbočuje žlutá značka, která nás provázela cestou z údolí. Naše zelená pokračuje po široké cestě ještě asi 200 m, v zatáčce však cestu opouští a míří vlevo na nepříliš výraznou pěšinu, která kličkuje lesem (pozor na značení!) až k další široké cestě a po ní krátce k rozcestí Liščí doly . Tady vyměníme značku za červenou a pokračujeme přímo velkou pasekou, na jejím konci cestou vlevo.
Po 150 m však značka cestu znovu opouští a jde pěšinou doleva zalesněným svahem. Mine oplocený okraj Cabalkova lomu, o kus dál přetne širokou cestu a sestoupí až na dno Kněžkova dolu. Je to tmavé, úzké údolí, kterým protéká nevelký potok. Dáme se podle něj cestou vpravo, mineme studánku , jejíž voda byla považována za zázračnou a okolní stromy zdobeny z vděčnosti svatými obrázky. Zanedlouho vyjdeme z lesa a kolem několika stavení zvaných V Dolech se dostaneme k železniční trati. Podejdeme ji a pěšinou vlevo míříme k silnici na kraji Potštejna. Od autobusové zastávky pokračujeme vlevo k železniční stanici.
(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)
