Roman Vehovský: Cestou osudu a náhody

Dočetl jsem knihu o podivuhodné cestovatelské vytrvalosti a je mi jasné, že napsat recenzi nebude tentokrát vůbec jednoduché. Kniha Romana Vehovského popisuje putování převážně asijským ale také australským světem, které celkem trvalo 7 let. Přitom se forma knihy vymyká obvyklým cestopisům a ani zdálky nepřipomíná nic, s čím bych ji mohl srovnat.

Vím poměrně jasně, čím velkoformátová reprezentativní knížka plná barevných fotografií není. Nejde o klasický cestopis, nenajdete tu mapy ani popis navštívených památek, nejsou tu charakteristiky měst a zemí, není tu ani mnoho lyrických pasáží o přírodě. Jak tedy vlastně knihu popsat?

Napadá mě impresionismus. Vzpomínejte, Monet, Manet, Gaugin, van Gogh,… Impresionisté nerespektovali tehdejší pravidla výtvarného umění a tvořili krátkými tahy štětce pomocí nemíchaných jasných barev. Kladli důraz na celkový efekt strukturovaného díla, které je možno vnímat až s určitým odstupem. Řekl bych, že Roman je zakladatelem impresionismu v cestopisné literatuře. Ač to je samozřejmě nadsázka, docela názorně vyjadřuje to, co bezprostředně po dočtení knihy cítím.

Předem je třeba říci, že vydaná kniha je první díl popisující zhruba polovinu sedmiletého putování světem a zahrnuje např. Indii, Thajsko, Laos, Indonésii, Austrálii, Japonsko, Čínu, Mongolsko a mnoho dalších zemí. Hlavní devizou a hodnotou jsou setkání s lidmi. Úžasná je autorova možnost ale i schopnost nespěchat, počkat na vhodný okamžik, chodit mimo tlupy turistů a seznamovat se s obyčejnými lidmi. Je to nepochybně i umění. Stejným dojmem o nespěchání a o setkávání s obyčejnými lidmi působí i bohatý fotografický doprovod, který troufám si říci vyčnívá mezi běžnými cestopisy současné produkce (vyjma snad cestopisů profesionálních fotografů).

Je neuvěřitelné, kolik domácností může takový cestovatel, možná lépe by se hodilo říci putovatel, navštívit, poznat a nasát atmosféru té které země. Tomu vydatně napomáhají i zásady, které si Roman Vehovský pro svou cestu stanovil. Autostop, jako jediná přijatelná forma cestování, a spaní mimo placené hotely, hostely i kempy a dokonce i bez stanu. Obojí napomáhá setkávání a poznávání. A obě tyto podmínky jsou pro většinu obyvatel navštívených míst tak nepochopitelné, že zákonitě vzniká kontakt, často samozřejmě i konflikt, který ale nakonec zase vyústí v kontakt.

Před čtenářem defiluje jedna země za druhou, přičemž základní komunikační devizou je spaní pod širákem. Je až překvapující, jak často dostává takový tulák pozvání k přespání. K tomu musí být ještě i jiný důvod, než jen vnější podmínky. Roman je zkrátka komunikativní člověk, ač v osobním setkání působí spíše váhavě. Na druhou stranu se sympaticky brání využívat a zneužívat důvěru lidí. Podezření z možného příživničení se sice nabízí, ale podle mého přesvědčení je neopodstatněně. Svědčí o tom i skutečnost, že, mnoho jednorázových kontaktů se mění v dlouhodobější přátelství.

Autor se ale ke škodě věci nevyhnul jedné nectnosti. Svoje zážitky v knize až příliš často popisuje jen jako kratičký příběh bez pointy důležité k zapamatování. Je jasné, že vtěsnat tolik zážitků do jedné knihy není legrace (spíš noční můra), ale někdy méně je více. Jednotlivé epizody tak trochu splývají a stávají se sledem setkání, noclehů, měst, vesniček, zajímavých míst (ke cti nutno dodat, že pokud možno nepřecpaných turisty) a nedobrovolných návštěv policejních stanic. Vzpomínám na cestopisy Richarda Haliburtona, kterého v trochu jiné rovině zajímaly především zážitky a dojmy. Ale pointy jeho příběhů byly nezapomenutelné.

Když už jsme u policejních stanic a celnic, tyto „destinace“ autor navštěvuje velmi často. A nejen ve zlém. Postřehy a ukázky, jak se v takovém případě chovat, jsou pro podobně zapálené putovatele nedocenitelné (podmínkou je ovšem právě dostatek času). A nejen pro ně, vynalézavost způsobů jak dosáhnout toho, na co má člověk právo, a vyhnout se přitom nekřesťansky (v tomto případě spíše nemuslimsky, nehinduisticky, atd.) drzému stahování turisty o peníze, je další „přidanou hodnotou“ této knihy. Cenné jsou i občasné postřehy o zdrojích finančních prostředků, o vybavení, zákonitostech a také nástrahách plynoucích z tohoto typu cestování.

Autor si vzal náročný úkol. Vysvětlit svoje pojetí cestování. Přitom toto pojetí od počátku nejspíš přesně neznal, cesta k němu mu trvala sedm let. Cestování, či jak jsem naznačil spíše správněji putování, chápe něco jako stav mysli či snahu o pochopení místa a lidí, k nimž přichází. Cílem je samo putování, hledání, cesta a nikoliv cílová destinace. Kam potom doputuješ je vlastně tak trochu vedlejší. V knize je stejně jako na obrazech impresionistů tisíce tahů štětcem. Fotky a zážitky. Jeden vedle druhého. Bez komentáře, někdy i bez souvislostí. Nikde žádné mapky, chybějí i popisky fotografií. Je na čtenáři, aby chtěl vidět propojení mezi jednotlivými body. Aby tuto hru obrazů přijal. Kdo to dokáže, kdo s dostatečným odstupem uvidí Romanův vnitřní obraz složený z krátkých tahů štětcem, ten na závěr knihy musí smeknout klobouk. A nejspíš si nenechá ujít druhý díl tohoto neobvyklého cestopisu.

© Svět outdooru 2010, recenzi připravil Jiří Červinka, foto Roman Vehovský

Placené odkazy k tomuto článku:

Zde může být váš odkaz!Napište nám.