Rodinný výlet: Z Komáří Hůrky nejzajímavějšími místy Krupky

Komáří hůrka, chata – Komáří hůrka, rozc. 0,5 km – Pod Komáří hůrkou 1 km – rozcestí s modrou zn. u Loupežníka 2,5 km – důl Martin 5 km – Krupka, zř. hradu 6,5 km – Krupka, rozc. 7 km – Bohosudov, kostel 8 km (nebo Proboštov, žel. zast. 10 km)

Z Krupky-Bohosudova vyjedeme sedačkovou lanovkou na vrchol Komáří hůrky***(808 m), někdy označované i jako Komáří vížka, odkud se nám otevře daleký, prakticky kruhový výhled daleko do kraje. Místo bylo již v minulosti proslavené jako významný výhledový bod. Za dobré viditelnosti odtud spatříme nejen okolní vrcholy a hřbety Krušných hor a Českého středohoří, ale dohlédneme až na Děčínský Sněžník, Lužické a Jizerské hory a někdy i na Krkonoše. Na vrcholu stávala původně dřevěné zvonička, pro kterou ulil zvon r. 1554 proslulý zvonař Tomáš Jaroš. Zvonění oznamovalo dělníkům v okolních dolech začátek a konec směny, mnohé z nich pak vyprovázelo i na poslední cestě. V r. 1867 tu dal majitel panství kníže Clary-Aldringen postavit horský hostinec, jedno z prvních zařízení tohoto druhu v Krušnohoří. Součástí stavby se stala i kamenná vyhlídková věž, tvarem napodobující bývalou zvonici, na jejíž vrchol byl zavěšen i původní zvon. Objekt byl v nedávné době rekonstruován na horský hotel; při adaptaci byla však okna ve věži zaslepena a věž tak funkci rozhledny ztratila.

Prakticky všude kolem Komáří hůrky se v minulosti těžila ruda. Při práci horníci rozpalovali horninu ohněm a pak ji polévali vodou, aby prudkým ochlazením popraskala. Tomuto procesu se říkalo krušení a právě toto slovo snad dalo jméno zdejším horám. Dolovalo se na území Krupky, Horní Krupky a Fojtovic, v (dnes již zaniklé) osadě Mohelnice se ruda drtila a dále zpracovávala. Komáří hůrka byla středem veškerého dění; také její svahy jsou dodnes provrtány řadou štol. První důl tu vznikl již r. 1420. Jejich pozůstatkem jsou tzv. pinky – zasypané doly, kterých tu můžeme vidět hned několik. Velká pinka v podobě výrazného kráteru je hned pod hotelem na severní straně vrcholu. Poslední důl v blízkém okolí – v Horní Krupce – byl uveden do činnosti r. 1860. (Ubytování, stravování: hotel Komáří vížka PO–ČT 10–22, PÁ, S0 10–23, NE 10–20 h; restaurace Pražanka ÚT–NE 10–17 h.).

V letech 1999–2000 byla mezi Krupkou (včetně Komáří hůrky) a Dubím zřízena naučná Hornická stezka, s jejímiž informačními panely se na naší trase budeme místy setkávat. – Po silničce sestoupíme od hotelu k rozcestí a parkovišti v Horní Krupce*. Osada, jejíž stavení jsou rozptýlena na svažitých loukách, se poprvé připomíná v r. 1416 a tvořila ji téměř výhradně obydlí horníků. Nad rozcestím stojí zajímavá kaple sv. Wolfganga, v nedávné době opravená městem Krupka v rámci programu PHARE. Kaple pochází z r. 1360 a byla zasvěcena sv. Wolfgangovi, řezenskému biskupu, považovanému za patrona horníků. Podle legendy pobýval tento muž na Komáří hůrce a protože se mu zdejší kraj zalíbil, požehnal zdejším borůvkám a ony pak vyrostly v nebývalé velikosti a hojnosti. Z toho se později odvíjela tradice místních borůvkových poutí. Původní gotická svatyně byla za náboženských bouří začátkem 17. stol. pobořena a obnovena v barokním slohu zednickým mistrem H. G. Prüchelem v letech 1692–1700 na žádost tehdejšího majitele Krupky Vojtěcha Václava Šternberka. Po r. 1710 byl při kapli založen malý hřbitov. Kaple byla částečně udržovaná až do r. 1963, pak výrazně zchátrala. Je to prostá stavba na čtvercovém půdorysu s polokruhovým presbytářem, krytá vysokou střechou, završenou polygonální zvoničkou s cibulovitou bání. V interiéru je hudební kruchta. Původní zařízení se nedochovalo. Dnes je tu instalovaná expozice o vývoji osidlování příhraničních oblastí a rozvoji i zániku řemesel, prostory se využívají i při vzájemném setkání obyvatel obou stran česko-německé hranice. Kaple není nově vysvěcena, může však sloužit i církevním účelům. Pověst vypráví, že se na hřbitově občas objevuje průvod duchů zemřelých, kráčející do kaple na strašidelnou půlnoční mši. Při rekonstrukci byl dovnitř uložen kamenný smírčí kříž, dříve stojící poblíž vchodu, starý asi 500 let. Vypráví se, že každý, kdo se ho dotkne, najde klid ve své duši.

Od turistické orientace na křižovatce pod kaplí půjdeme po žluté značce asfaltovou silničkou kolem několika stavení, rozptýlených na horské louce, k rozcestí Pod Komáří hůrkou. Tady uhýbá vpravo červená značka, která nás provázela od horského hotelu, naše žlutá pokračuje vlevo po asfaltové vozovce. Vede nás převážně mladým smíšeným lesem po vrstevnicí, místy se vpravo otvírají pohledy na Teplice. Asi po 1,5 km dojdeme k panelu naučné stezky Východní Krušnohoří, kterou zřídilo gymnázium v Bílině. Silnička tu zákrutem zdolává boční údolíčko, protékané malým potokem, kterým prochází široká vozová cesta. Dáme se po ní (bez značení) vlevo dolů. Asi po 350 m ji šikmo protíná jiná cesta, provázená modrou značkou. Zahýbáme na ni vlevo, přejdeme přes potůček, mineme dva mohutné buky a stáčíme se vpravo. Ponecháme bez povšimnutí cestu odbočující vpravo dolů a držíme původní směr, zhruba po vrstevnici svahem porostlým mladými břízami. Po chvíli začne příjemná travnatá cesta zvolna stoupat, stočí se doleva a dovede nás k opuštěné lesní chatě, od níž se nám otevře skvostný výhled** na Teplice, zarámované do panoramatu Českého středohoří. Pak začíná táhlý sestup; u posedu se na cestu vlévá malý potůček a místy ji mění v mokřinu, kterou obcházíme zleva. Klesání je stále výraznější, velkým obloukem se stáčíme vpravo, opět se objevují podmáčené úseky, místy ztěžují chůzi kameny.

Protneme rozcestí čtyř cest a jdeme v přímém směru stále dolů, pak se napojíme na lesní silničku a dáme se po ní vlevo. Asi po 0,5 km v levotočivé zatáčce odbočuje značka na cestu vpravo, my se však přidržíme silničky, která sestoupí až k zatáčce silnice z Krupky na Komáří hůrku. Po ní půjdeme vpravo dolů k dalšímu výraznému zákrutu, kde je vstup do štoly Martin***, pozoruhodné památky zdejšího dolování. Je to jedno z nejvýznamnějších horních děl v Krupce. Otevírá severozápadní část žíly Lukáš, která v historických dobách náležela k nejbohatším ve zdejším revíru. Je to plochá rudná žíla obsahující cínovou rudu kassiterit, uložená v rulových horninách. Byla výjimečná svou délkou – kolem 2 km, což z ní dělalo nejdelší cínovou rudnou žílu u nás i ve střední Evropě. Má poměrně značnou mocnost, asi 15–20 cm, obsah cínu v rudě tvoří místy až několik procent a je bez podílu nežádoucích sirníků, zejména arzenu. Žíla se v minulosti těžila od jejího výchozu dále do nitra kopce. V těžebním poli štoly Martin je uložena asi 60–80 m pod povrchem terénu. Práce ve zdejším prostoru začaly zřejmě již ve 14. stol. a dodnes je připomíná mohutné pole odvalů. Písemné prameny se však o těžbě v této lokalitě zmiňují až v r. 1482, kdy se hovoří o ražbě a udržování hluboké dědičné štoly, jejíž ústí leží asi 30 m pod štolou Martin. Její přesný průběh není zcela znám. Jednalo se o dvě štoly s rozdílem úrovní asi 90 m. Prostoru dolu pod Komáří hůrkou dosáhla dědičná štola až v polovině 16. stol., její celková délka je asi 1,5 km. V současné době je nepřístupná, její spodní část odvádí prakticky všechny důlní vody z celého prostoru štoly Martin. Vlastní štola Martin je poměrně mladá, její historie se začala psát až po r. 1864, kdy krupské doly koupili bánští podnikatelé Schiller a Lewald. Ti se pokusili o komplexnější otvírku rudné žíly Lukáš (i dalších žil) za použití moderních metod. Otevřeli proto štolu, nazvanou Martin, která v r. 1868 dosáhla délky 227 m a vzápětí narazila na žílu Lukáš. Další chodby pak sledovaly její směr. Na řadě míst se narazilo na stará díla, z nichž byla žíla pomocí ohně odtěžena. Ukázalo se však, že v 16. stol. se horníci věnovali zejména slabším žilám blíže povrchu a větším hloubkám se zpravidla vyhýbali. Proto zůstalo v podzemí ještě hodně bohatých rudných partií, na které se těžba v 70. letech 19. stol. soustředila. – V r. 1999 se začalo ve štole Martin s úpravami, které umožnily její zpřístupnění turistické veřejnosti. (Otevřeno: ST, ČT jen na objednávky, PÁ, SO, NE 10–17 h, začátky prohlídek 10.30 h, 11.30 h, 13.15 h, 14.15 h, 15.15 h a 16.15 h, minimální počet 5, maximální 20 osob.)

Od Martina pokračujeme po silnici dolů. Asi po 0,5 km projdeme levotočivou zatáčkou, po dalších 100 m začíná chatová osada. Tady zahneme vpravo na cestu, která sleduje její okraj, na konci – v místě, kde se cesta stáčí doleva – se dáme ostře vpravo pěšinou do lesa, po které sestoupíme pod výraznou skálou k Horskému potoku. Nepřecházíme jej, ale pustíme se jinou pěšinou nad jeho levým břehem. Pěšina se po chvíli rozšíří v cestu, lemovanou starou kamennou zdí. U vodojemu vyústíme na širší cestu, přicházející údolím zprava, a jdeme po ní stále dolů. Dovede nás k okraji Krupky***; u dvou betonových nádrží se zprava přidá modrá značka. Spolu s ní pak sestupujeme po asfaltové silničce mezi domy. Naproti stavení s hrázděným patrem je vpravo ve zdi zajímavá částečně zaklenutá kašnička s křížem. Vozovka nás dovede až ke vstupní bráně do hradu.

Hrad Krupka v době romantismu 19. stol. obdařený vymyšleným jménem Rosenberg (Růžový hrad), byl založen počátkem 14. stol. jako královský na ochranu zdejších cínových dolů. Byl pro něj zvolen strategicky výhodný ostroh, na dvou stranách strmě spadající do hlubokých údolí potoků, která se jižně od hradu spojují. V r. 1330 jej Jan Lucemburský udělil jako léno Těmovi z Koldic, jehož potomci jej s krátkými přestávkami drželi až do r. 1504, pak se majitelé často střídali. V r. 1429 Krupku dobyli a vyplenili husité, v r. 1433 se jí zmocnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. V letech 1471–82 byl hrad nově opevněn, aby byl schopen čelit dělostřelbě. (Je zajímavé, že opevnění bylo orientováno tak, aby se mohlo bránit útoku z Čech. Stavebník byl tedy zřejmě spojen se saskými, protičeskými zájmy.) Již od 16. stol. tu majitelé většinou nesídlili, objekty sloužily jen správním úředníkům. Od r. 1621 přestal být hrad obýván vůbec a rychle pustnul. V letech 1695–97 dali Šternberkové ve vnějším opevnění vystavět z kamene hradu obdélnou budovu horního úřadu, kterému se říkalo Horský zámek. V 19. stol. byl tento objekt upraven na hostinec, v 70. letech 20. stol. v něm byla zřízena turistická ubytovna s restaurací. V r. 1807 se zřítila část paláce a z jeho zdiva byla postavena terasa, zpevněná opěrnou zdí s pilíři, panská myslivna a altán. V r. 1825 zpřístupnila vrchnost areál hradní zříceniny měšťanům.

Posledními majiteli (do r. 1918) byli tepličtí Clary–Aldringenové. Ve 20. stol. chátrání hradu pokračovalo, zdivo bylo ve velmi špatném stavu a v 60. letech se zřítila další část paláce. V nedávné době byly zříceniny konzervovány, částečně opraveny a zpřístupněny veřejnosti. Z horního hradu se do současnosti dochovaly zbytky zdí obytné věže (donjonu) a přilehlých palácových křídel, z mladšího dolního hradu pak rozsáhlé pozdně gotické dělostřelecké opevnění se dvěma branami, doplněnými polokruhovou baštou, na protilehlé jižní straně pak 6,5 m silná štítová zeď s dělovou komorou, na boku rovněž zpevněná baštou, a za ní volně stojící zbytek velké okrouhlé věže. U její paty stojí památník, připomínající návštěvy J. W. Goetha v letech 1810 a 1813. Nedaleko úřední budovy je umístěn kamenný náhrobek Sabiny z Vřesovic s latinským nápisem „Generosa domina Sabina“ (urozená paní Sabina). Šlo o dceru Volfa z Vřesovic, který Krupku získal od krále do zástavy po r. 1547. Vypráví se, že zemřela mladá žalem pro rytíře, kterého milovala a kterého dal její otec zrádně zabít. Pokaždé, když od její smrti uplyne 100 let, prý ožije a bloudí zříceninami, naříká a hledá svého milence. Není ostatně jediným ženským strašidlem na zdejším hradě. Občas se tu v noci zjevuje jiná zámecká paní, která se svými sloužícími přebírá a počítá peníze. Pak nasedne do psího spřežení a odjede na další dva hrady, které kdysi vlastnila – Kyšperk a Doubravskou horu.

Od hradu půjdeme vlevo krátkou klesající ulicí do středu města. Počátky města Krupky, Němci nazývaného Graupen, spadají do 13. stol. Již tehdy mělo zřejmě osídlení městský ráz, Krupka tedy patří mezi naše nejstarší horní města. Název nepochází od krupek cínu, ale od českého slova krupý, což značí velký nebo hrubý. Původně zřejmě česká obec se během 14. stol. zcela poněmčila. Asi od r. 1330 byla městečkem, městem se stala před r. 1446. V r. 1464 získali zdejší havíři horní řád a r. 1477 významná privilegia. Za husitských válek patřili majitelé páni z Koldic ke straně katolické, proto husité město při spanilé jízdě r. 1429 vypálili. Již před tím, v r. 1426 tu po bitvě u Ústí nad Labem husité dostihli a pobili na 300 prchajících rytířů z Míšně a Lužice. Město pak lehlo popelem i r. 1479. Celkem dvakrát – v letech 1584 a 1619 – se Krupka vykoupila z poddanství a stala se svobodným komorním městem, r. 1623 však znovu upadla do závislosti na vrchnosti. Za třicetileté války bylo město z jedné třetiny zničeno a ani během příštích 100 let nedosáhlo počtu domů z předbělohorské doby, protože těžba v té době již stagnovala. Během 19. a 20. stol. se město rozšiřovalo téměř výhradně mimo historické jádro, v údolí směrem k Bohosudovu a Vrchoslavi. Vznikla tak velká aglomerace stavebně propojených obcí, které jsou dnes součástí velké Krupky.

Jádro města leželo v úzkém prudce stoupajícím údolí. Proto mělo podobu „ulicovky“ s nepatrně rozšířeným náměstím. Na horním i dolním konci chránily vstupy brány, hradby byly postaveny jen na méně chráněných místech. Obranný a strážný význam měla i městská zvonice nad farním kostelem Nanebevzetí P. Marie. Ten stojí přímo pod hradem na dolním konci náměstí. Pochází ze 2. poloviny 13. stol., po zničení požárem r. 1479 byl nově vystavěn v pozdně gotickém slohu. Je to jednolodní neklenutá stavba s trojbokým presbytářem, k němuž přiléhá původní raně gotický presbytář se žebrovou klenbou. V interiéru je cenná pozdně gotická výzdoba. Před kostelem je socha sv. Jana Nepomuckého z doby kolem r. 1800. Vysoko ve svahu stojí mohutná zvonice s bedněným patrem a vysokou dlátkovou střechou, v dnešní podobě snad z doby kolem r. 1600. O něco níž, při bývalé Dolní bráně, zbořené po r. 1843, je špitální kostel sv. Ducha, připomínaný r. 1454, nově postavený v polovině 16. stol. a v 19. stol. novogoticky upravený. Ve svahu jihovýchodně za městem, nad starou cestou ke hřbitovu a do Bohosudova, je výraznou dominantou hřbitovní kostel sv. Anny z r. 1516, upravený před r. 1618. Je to pozdně gotická stavba s pětibokým presbytářem a obdélnou, příčně položenou lodí, na kterou na jižní straně navazuje renesanční předsíň, zdobená štítem ve stylu saské renesance. Podobnou výzdobu má i hřbitovní brána z r. 1615, doplněná o tepanou raně barokní mříž. Pod hřbitovem je barokní kříž ze začátku 18. stol., v dolní části doplněný o postavu sv. Maří Magdaleny. V kostele je renesanční malovaný kazetový strop, hodnotný renesanční oltář s řezbami Kalvárie, Kladení do hrobu a Posledního soudu, do zdi lodi je zazděno 9 kamenných náhrobníků z doby po r. 1600. U křižovatky silnic asi 1,5 km jižně od středu města stojí rozvaliny raně gotického hornického kostela sv. Prokopa ze 13. stol., upravovaného a nově zaklenutého v 15. stol. Je pozůstatkem zaniklé vsi Kirchlice. V 16. stol. byl kostel doplněn o síňové trojlodí, spojené se starší lodí průchodem. V r. 1939 kostel vyhořel a zůstaly z něj jen obvodové zdi.

V jeho blízkosti je pomník z r. 1948 na místě hromadného hrobu 313 obětí pochodu smrti z dubna 1945. V historickém jádru města, které je městskou památkovou zónou, se dochovaly původní měšťanské domy s hrázděnými patry, nově upravené po požáru v r. 1904. V jednom z nich, v Husitské ulici 21, je muzeum, pobočka Regionálního muzea v Teplicích s expozicemi Krupka a cín a Příroda severozápadních Čech (otevřeno celoročně ST–NE 9.30–12 a 13–16.30 h). Při staré cestě k Bohosudovu – a již na jeho katastru – poblíž koupaliště se dochovalo zajímavé tvrziště po vodní tvrzi zvané Starý Dvůr. Vznikla zřejmě po r. 1426 a sloužila jako předsunuté opevnění města. Zchátrala v 18. stol. a později byla zbořena. Zůstal z ní kruhový prostor o průměru 24 m obehnaný hlubokým obezděným vodním příkopem a část valeně klenutého sklepa. Příkop dnes slouží k předehřívání vody sousedního koupaliště. (Ubytování, stravování: hostinec U zeleného stolu P0–PÁ 14–23, SO 11–23, NE 11–22 h; restaurace-kavárna Na mýtě ÚT–ČT 15–20, PÁ, SO 15–23, NE 15–22 h.)

Z dolní části náměstí sestupujeme po žluté značce ulicí ke křižovatce a turistickému orientačnímu místu. Zprava sem přichází modrá značka, po které půjdeme dál. Vede nás (zprvu i se žlutou) po silnici mírně vlevo, po 100 m zahne opět vlevo na vedlejší komunikaci. Nad námi se zvedá nově opravený hřbitovní kostel sv. Anny. Po 600 m na rozcestí pokračuje žlutá rovně, my půjdeme po betonové cestě vpravo dolů. Podejdeme železniční trať a jdeme chodníkem k hornímu konci ulice, kterou zvolna sestupujeme do středu Bohosudova. (vpravo je koupaliště a v jeho blízkosti tvrziště). Na křižovatce se dáme mírně vpravo, na další vlevo po hlavní ulici na náměstí ke kostelu.

Bohosudov***tvořily původně tři samostatné části: tzv. Starý dvůr s tvrzí, který vznikl asi současně s Krupkou a později k ní také patřil, jezuitský kostel s klášterem a obec Šejnov (Mariaschein), poprvé zmiňovaná až r. 1446, založená v blízkosti krupských stodol. Název Bohosudov se poprvé objevuje až r. 1670, teprve od r. 1780 tento název zahrnul všechny tři části. V r. 1898 byl Bohosudov povýšen na městečko, dnes je místní částí Krupky. Nejvýznamnější památkou obce je rezidence jezuitů se seminářem, gymnáziem a poutním kostelem Sedmibolestné P. Marie, stojící údajně na místě, kde husité po bitvě u Ústí n. L. v r. 1426 popravili zajaté křižáky. Původně tu stávala pozdně gotická kaple, kterou Jiří Popel z Lobkovic r. 1587 předal jezuitům. Ti se tu po čase rozhodli vybudovat poutní areál, který se měl stát německým protějškem české Svaté Hory u Příbrami. K proslulosti místa měly přispět i tzv. Zázračné prameny, vyvěrající na nádvoří.

Po obnově původní kaple a vybudování dvou nových se v r. 1655 začala stavět jezuitská rezidence podle projektu G. D. Orsiho za účasti stavitelů M. Allia a G. A. Canevalla a r. 1670 na místě původní ohradní zdi ambit s kaplemi, dokončený až r. 1727, podle plánů G. D. Orsiho, G. Broggia a O. Broggia. Původní centrální kapli nahradil v letech 1700–08 velký poutní chrám s dvojici věží od O. Broggia, zdobený sochami F. Tollingera. Postupně byla přestavována a rozšiřována i rezidence. V r. 1773 po zrušení řádu museli jezuité odejít a vrátili se až r. 1855, kdy v areálu zřídili kolej s chlapeckým seminářem (do r. 1950). Pak konvent sloužil jako kasárna, která v letech 1968–90 užívala sovětská vojska. V té době objekty silně utrpěly. Dnes jsou opět majetkem jezuitského řádu. V kostele je cenná barokní výzdoba, mj. oltáře s obrazy I. Raaba a J. J. Heinsche, varhany, vyřezávané lavice, lustr a svícny, zpovědnice aj. V areálu jsou umístěny tři smírčí kříže se znamením meče, přenesené z okolí. – Na výšině zvané Kalvárie nad městečkem u žel. trati je sousoší Kalvárie z 19. stol. s kaplí, k němuž vede křížová cesta se 14 kaplemi zastavení s reliéfy ve výklencích z konce 18. stol. (Ubytování, stravování: restaurace Koloseum denně 11–22 h; pivnice U Šandyse denně 11–23 h; restaurant-penzion U Vernera PO–ČT 16–23, PÁ 16–24, SO 11–24, NE 11–22 h; restaurant Waldstein PO–ČT 17–24, PÁ, SO 17–02, NE 17–22 h; restaurant Klášterní zátiší denně 11–23 h.)

Těm, kteří nebudou chtít z Krupky zamířit k Bohosudovu, protože se s ním seznámili již během jiného výletu, nabízíme ještě jednu variantu. Od turistické orientace v Krupce zamíříme po zelené značce k žel. st. Krupka v místní části Vrchoslav, pak kolem areálu šroubárny a u kaliště vlevo přes trať. Obejdeme starou haldu a dojdeme k silnici na okraji Proboštova*. Po ní jdeme vpravo do obce, asi po 300 m zahneme vlevo k rybníku, přejdeme přes Modlanský potok a stočíme se mezi domky do ulice sledující trať, která nás dovede k žel. zastávce. Proboštov je hezky upravená ves, jejíž zástavba tvoří podkovu, obklopující rybník. Stavebně dnes již prakticky splývá s Teplicemi, s nimiž je propojena městskou hromadnou dopravou.

(Doporučujeme průvodce Krušné hory – východ ze Zelené edice.)