Pohodlná „rodinná“ trasa bez velkých kopců – mírné stoupání do Horního Polubného (převýšení 70 m), pak vyhlídkově téměř po rovině a ze Souše ovšem z kopce – je vhodná v kombinaci s cestou kořenovskou zubačkou (viz výlet Kořenovskou zubačkou a na Štěpánku, strana 63). Seznámíme se s údolní nádrží Souš a jejími zajímavými proměnami, poznáme romantické vodopády Černé Desné. Na kole a na běžkách nedoporučujeme.
Kořenov, žel. st. – Horní Polubný 1,5 km – Nýčovy Domky 3 km – Souš 5 km – hráz údolní nádrže Souš 5,5 km – Souš 6 km – vodopády Černé Desné 8 km – Desná 10,5 km – Dolní Polubný, žel. st. 11 km
Putování začínáme na žel. stanici v Kořenově, odkud se vydáme po zelené turistické značce po silnici přes železniční přejezd a pak po cestě mezi chalupami vzhůru do sedla mezi Vlašským a Příchovickým hřebenem, kde leží v nadmořské výšce 780 m obec Horní Polubný*. Obec je poprvé uváděna r. 1700, založena byla patrně o dva roky dříve, r. 1785 byla rozdělena na Dolní a Horní Polubný. Jméno je nejspíše odvozeno od českého názvu potoka Polubný (v loubí tekoucí). Dominantou jinak rozptýlené horské obce je jednolodní kostel sv. Jana Křtitele z let 1789–93, upravený r. 1895, stojící u křižovatky silnic Kořenov–Souš a Příchovice–Jizerka. U kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1824, vlevo u silnice na Jizerku můžeme vidět nedokončenou stavbu větrného mlýna z r. 1830. Ve středu obce roste chráněný klen, jehož stáří je odhadováno na 350 let (ubytování a stravování).
Pokračujeme po zelené značce pár kroků po silnici směrem k Souši, pak uhýbáme vpravo po zpevněné komunikaci do polubenských luk. Z cesty se otvírají pěkné pohledy* – především na kostel v Polubném s rozhlednou Štěpánkou v pozadí. Procházíme kolem hezkých polosamot, po louce sestupujeme do příjemné zalesněné úžlabiny a pak mírně stoupáme do horské osady Nýčovy (Nitschovy) Domky (odbočuje k nim horská silnička). Pohodlně jdeme po pevné komunikaci přes návrší.
Pak sestupujeme do osady Souš*. Poprvé se uvádí r. 1755. Český název vznikl překladem německého pojmenování Darre, což znamená suché místo, uschlý les nebo sušírnu lnu. Souší prochází silnice napříč Jizerskými horami od Dolního Polubného na Smědavu, dokončená roku 1897. (Ubytování a stravování, viz praktické informace.) Chceme-li se podívat k Soušské přehradě*, pak pokračujeme beze značky po silnici vzhůru až k hrázi.
Rozlehlá Soušská přehrada** na Černé Desné byla budována ve stejných letech jako údolní nádrž na Bílé Desné (1911–15), v obou případech bylo využito sypané hráze, jen soušské dílo bylo ještě o něco mohutnější – hráz dosahuje výšky 21 m nad terénem a je dlouhá 364 m, voda zaplavuje plochu 364 ha. Po protržení přehrady na sousední Bílé Desné r. 1916 se nebylo co divit, že Soušská přehrada byla vypuštěna a znovu naplněna po důkladné revizi až v letech 1925–27. Byla využívána k rekreaci, ale r. 1974 byla asanována a přebudována na rezervoár pitné vody pro Tanvald a Jablonec nad Nisou. U hráze můžeme využít ke krátké přestávce malého odpočívadla. V jeho okolí se nachází několik zajímavých dřevěných skulptur.
Vracíme se k rozcestí značených cest a ze dvou možností volíme tu atraktivnější, směřující do divokého údolí Černé Desné*, jméno říčky se objevuje v hraničních zápisech již r. 1577. Slovem „desna“ označovali staří Slované něco pravého. V tomto případě se jednalo o pravostranný přítok Kamenice. Není to omyl, naši předkové postupovali vždy z nížiny proti proudu řek. Černá Desná pramení ve vrchovišti U studánky, naplňuje Soušskou přehradu, v Desné se spojuje s Bílou Desnou a jejich vody se v Tanvaldu vlévají do Kamenice. Údolí je nejprve bezlesé, brzy se ale ponoříme mezi stromy, po pravé ruce utíká Černá Desná v stále divočejších kaskádách, na nejhezčích místech vytváří vodopády** a slapy. V závěru nejromantičtější části údolí spatříme nenápadný kříž – připomíná nešťastný osud devítiletého Otto Fuchse, který se r. 1912 utopil za velké vody…
Po pár krocích stojíme na silničce v osadě Sedmidomí a stále po červené značce pokračujeme do Desné*. Původní osada byla založena r. 1691 a pojmenována podle majitele panství Desfoursdorf, lidově ale nazývaná podle řeky Dessendorf-Desná. Největší rozkvět zaznamenala obec od 40. let 19. stol. kdy zde založil podnikatel Riedel známé sklářské hutě. Další průmyslové podniky v Desné začaly vznikat později. Pamětní deska na jedné z budov za Riedlovou vilou nám připomíná, že na konci 19. stol. byly v Desné v provozu známé lázně, založené již r. 1839 po vzoru Priessnitzových lázní v Jeseníku, Dr. Josefem Schindlerem. Lázně po odchodu svého zakladatele postupně chátraly, až zanikly úplně. Největší katastrofu zažila Desná r. 1916 při protržení přehrady na Bílé Desné. V Desné najdeme dva kostely. Jednolodní pseudogotický kostel Nanebevzetí P. Marie z r. 1903 a starokatolický pseudogotický kostel. Zajímavou památkou je též tzv. Riedlova vila, postavená pro Josefa Riedla v italském stylu na konci 19. stol. (dnes sídlo muzea) a novogotická Riedlova hrobka nad sklárnou. V současnosti je město díky své poloze na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš důležitým střediskem cestovního ruchu v oblasti, najdeme zde četné ubytovací a stravovací zařízení, i další turistické zázemí.
Další doporučené cíle:
Sokolí kámen* – skála, opředená pověstmi, asi 0,7 km sv. od žel. st. v Dolním Polubném, nad silnicí z Desné k Pustinám. Podle pověsti ten, který nalezne v Sokolí skále ukrytý meč, vysvobodí krásnou pannu, a tak získá její ruku a nesmírné bohatství. V 70. letech 19. stol. jeden horal nalezl ve skále rezavou šavli – a pomátl se na rozumu…
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.
