Jsme po cestě prokřehlí, a tak jdeme do první restaurace, kterou potkáváme, dát si něco k obědu. Kofte už jsme měli, tak dneska vyzkoušíme ala balika, což je pstruh. Přinesli nám výborně udělaného pstruha a samozřejmě muselo následovat několik čajů, jinak by se pan šéf urazil.
Po obědě pokračujeme v průzkumu řeky. Kousek proti proudu je to ještě dobré a pak objevujeme opravdu ošklivou peřej, která je nesjízdná, po chvíli druhá a zhruba o kilometr výš už je to nesjízdné celé. Vzniká tady zkratka, kterou hojně využíváme až do konce cesty a sice KTB (klasickej tureckej bordel). KTB nikdo jet nechce a tak si vybíráme nasedání o něco níž, kde už je to bezpečné. Já si dávám odpočinkový den. Kluci nasedají na vodu a já hledám z auta dobré místo na focení.
Brzy mám jasno a čekám. Hned je tu se mnou několik místních diváků a jdou mi vyprávět něco turecky. Po chvíli je tu už asi deset Turků a se všemi je nutné potřást pravicí a vysvětlit jim, že turecky neumím a že jsem „čekoslovakia“. Na to se mi dostává jednoduché otázky: „Baroš?“, přikývnu: „jasný Baroš“, přidám Poborského a už jsme doma. Turci jsou spokojení a mě už se na horizontu peřeje objevují kluci. Chvíli fotím Vojtu, který jede jako první, a pak si všimnu, že okolo něho plave něco žlutého. Sakra, vždyť je to Davidova loď, ten uličník už zase plave. Takže mi kluci dají instrukce, kde Vory vylezl z řeky a já ho jedu okamžitě naložit. Hoši stíhají loď, což se jim po pár kilometrech daří, ale je trochu prasklá na špici, jak se kutálela plná vody korytem. David je naštěstí v pořádku, dokonce i pádlo si zachránil.
Přemisťujeme se do Trabzonu, kde se pokoušíme koupit horkovzdušnou pistoli, abychom opravili prasklou loď. Překvapivě rychle se nám to daří. Zjistili jsme, že v Turecku každá ulice ve městě prodává určitý sortiment zboží a my jsme šťastnou náhodou trefili tu, kde bylo několik obchodů s nářadím, které jsme zrovna sháněli. A když už jsme ve městě, jdeme zkusit další specialitu, tentokráte je to döner, v podstatě český kebab. Po jídle se opět vydáváme na další řeku. Je to tip od Olafa Obsommera (světově proslulý expediční kajakář) a na místě zjišťujeme, že je to asi větší kluk než my. Řeka je neuvěřitelně z kopce, teče v ní dost vody, nevidíme moc míst, kde by se dalo zastavit a navíc strašně prší. Vyhlašujeme tedy rest day a přesun jinam, třeba najdeme alespoň lepší počasí.
Pohádka o Labakanovi
Následující řekou v mapě je Baltaci Cayi. Opět veliká neznámá, ale kousek od řeky je město jménem Balaban, jehož název je nám strašně sympatický (díky pohádce o Labakanovi) a tak se k Baltaci Cay vypravujeme už jen proto, abychom se podívali do Balabanu. Poprvé potkáváme políčka, kde se pěstuje čaj a mezi nimi hledáme spaní. Všude je strašná mlha, která vydržela až do rána. Z řeky jsme zatím viděli jen kousky a ty vypadaly velice pěkně. Úzké průskoky mezi balvany, veliký spád a sem tam i nějaké skluzavky po hladké skále. Uvidíme ráno.
Večer děláme oheň pro zahřátí a zkoušíme uvařit čaj z lístků, které jsme uloupili na okolních čajových polích. Je to divné, ale čaj se našemu nápoji rozhodně říkat nedalo. Těsně před zhasnutím ohně nás ještě navštívil pán, který vypadal jako Usama Bin Ladin. Nabídl nám přespání a jakoukoliv pomoc kdybychom něco potřebovali. Pomalu si začínáme zvykat, že Turci jsou neuvěřitelně pohostinní a zřejmě nám tu nějaké zamordování nehrozí.
Ve vesnici se o tom ráno utvrzujeme, když za asistence asi dvaceti místních pánů opravujeme loď a pijeme u toho čaj, na které nás střídavě zvou. Pak už okukujeme řeku, která vypadá skvěle. Zkoušíme jet co nejvýše, ale brzy to vzdáváme, protože mlha je neskutečně hustá a ani bychom v řece neviděli, kam vlastně jedeme. Pod hranicí mlhy dáváme na vodu. Číva si vystřelí úvodní slide (skluzavku), a pak už jedeme všichni kromě Davida, který prý udělá ze břehu nějaké fotky, když se dostane k vodě. Nějak jsme to neodhadli a je to větší, než to z auta vypadalo. V podstatě vždy, když nám z auta peřeje, stupně a katarakty připadaly veliké, byly malé a naopak. Do konce expedice se nám nepodařilo náš odhad kalibrovat a ve většině případů nám to spíše připadalo malé. Jednoduše řečeno spletli jsme se vždycky. Celou dobu pěkné úzké údolí hodně z kopce a obtížnost WW IV – V. Jen to počasí moc nepřeje. Je zima a prší. Na závěr řeky je pěkný dvojskok, který Číva nenajíždí úplně přesvědčivě a tak ostatní přenášejí.
Poslední kapka
Po této objevitelské misi se rozhodujeme pro přesun na něco popsaného, kde zase budeme vědět co očekávat a další řeka na řadě, která splňuje tento požadavek, je Ikiz Dere (Iyi Dere). Spíme u jejího pravostranného přítoku nad městečkem Ikizdere a ráno vyrážíme na jeho prohlídku. Přítok je KTB (klasickej tureckej bordel), takže obhlížíme Ikiz, jedeme proti proudu, dokud to není KTB a jdeme nasedat. Brzy ale přijíždí policie, a že prý jet nemůžeme, že dole je jez a že se to nesmí a to všecko lámaně anglicky, takže vlastně vůbec nechápeme, proč teda nemůžeme na vodu. O jezu víme a snažíme se jim to vysvětlit, nedají jinak, než že nás odvezou někam, kde si můžeme nasednout. Berou nás na spodní Ikiz, ještě asi tři kilometry pod jezem, čímž nás připravili asi o sedm kilometrů parádní řeky. Spodní Ikiz Dere je nakonec výživná a svižná vodnatá záležitost WW III až IV s několika pěknými válci a jedním místem, kde na Voryho čekalo další, a tentokráte osudové, plavání. Loď mu chytáme o kus níž a tentokrát už nemá jen prasklou špičku, ale i dno a to pořádně. Vory jde tedy k autu a my si užíváme zbytek řeky, kde je spousta vln, které příjemně houpají a jedna veliká peřej zakončená solidním válcem. Vory je ze svých plavání smutný a celkově trošku psychicky nalomený, a tak se ho snažíme rozveselit. Začíná spřádat plány, že odjede domů, protože díra, kterou do lodi vyrobil, nepůjde jen tak opravit ani doma. Uklidňujeme ho, že už přejíždíme k řece Coruh Nehri, kde se raftuje a kde mu určitě nějakou loď půjčí.
Po Ikiz Dere už tedy přichází přesun za dalším cílem naší výpravy – na Coruh Nehri, která protéká srdcem pohoří Kackar. Přesun je dlouhý, a tak si ho zpříjemňujeme lihovinou zvanou Raki, která má anýzovou příchuť. Při přejezdu vysokého sedla nás překvapují vysoké sněhové bariéry a husté sněžení. Tlačit jsme naštěstí potřebovali jen jednou. Když se dostaneme k Coruhu spadnou nám všem brady. Tolik vody pohromadě jsme naposledy viděli někdy při povodních. A to je v korytě vidět, že je to ještě spíš málo. Míříme k městečku Yusufeli, odkud se Coruh jezdí, a chceme se cestou pokusit najít další sjízdný přítok a tím pádem potencionální prvosjezd. To se nám daří a také u tohoto neznámého toku nocujeme, aby byl zítra ráno hned po ruce. Já přes noc chytám solidní průjem, a tak mám na pár dnů nechtěně od vody odpočinek. Kluci omrkávají přítok a vybírají místo odkud pojedou. Vojta a Číva nasedají vysoko, Karel o něco níže, že nahoře je to prej už moc z kopce (KTB). Co je vidět ze břehu, je to skutečně sjezdovka a hlavní potíž je, že není moc míst k zastavení, takže si člověk ani neoddechne. Brzy jsou kluci u Karla a vyrážejí s ním dál, za zatáčkou Karel bydlí ve válci a končí, že prej na takovej nášup nemá. Vojta s Čívou statečně dojíždějí až do Coruhu a je vidět, že jsou pěkně utahaní. Mapa o názvu řeky mlčí, ale hoši mají jasno. Zkopec Dere jak vyšitá, jestli bylo něco z kopce, tak rozhodně tohle, shodují se. Hodně kontinuální WW IV+ – V. A hlavně se na deseti kilometrech dalo zastavit asi 6x!!!
Po prvosjezdu už se přesouváme na Barhal Dere, která přitéká z levé strany do Coruhu v Yusufeli a která je hodně vyhlášená. Po velkém večerním obžerství v cukrárně ve městečku Yusufeli se za pár chvil ujišťuji, že průjem nelze zahnat půlkilem čokoládového dortu a tak budu kluky zase jistit s papírem v ruce. Už peřej, kde nasedají, vypadá poměrně vesele. Karel si to nemyslí a nasedá hned pod ní. Řeka po chvilce mizí do soutěsky, o které bylo napsáno prý WW5-6 se spádem až 60‰. Dle pozdějšího vyprávění to tak zlé nebylo. Kontinuální WW4+ s poměrně velkým průtokem a menší možností zastavení. A já vyrážím s Davidem na výlet k nejvyššímu vodopádu Turecka (161m). Je to k nevíře, ale tohoto drobečka jsme v krajině nějak přehlédli, takže výprava k vodopádu vlastně nebyla výprava k vodopádu.
Po výletě tedy nabereme kluky v Yusufeli a opět se věnujeme místním kulinářským specialitám. Dort vynechávám. Doposud jsme jen střídali köfte, döner a ala balika. Celé nás to vedlo k zamyšlení, jestli turecká kuchyně je skutečně tak chudá. Tady ale objevujeme, že když vejdeme do trochu „nóbl“ restaurace, mají navařeno spoustu jídel a stačí si jen ukázat, na co má člověk chuť. Navíc objevujeme vynikající dezert zvaný baklava, který je z listového těsta a je namočený v medové šťávě. Neuvěřitelně delikatesní záležitost. Necháme si opravit kolo k autu, které jsme přes den píchli, a pak už jedeme hledat spaní někam za město.
Spaní nalézáme v budce nedaleko Yusufeli, u které je cedule rafting. Ráno se z maringotky vedle našeho spaní vyřítí dědula s konvicí čaje a skleničkami a už nám servíruje, cosi u toho vypráví, ale těžko říct, co to může být. Svítí slunce a všichni se těšíme na Coruh. Já to jdu po třech dnech nucené abstinence taky zkusit.
Poslední část zprávy z této expedice si můžete přečíst zde.
