Reunion: utajený trekový ráj

„A kde to je?“ zní otázka na nadšené vyprávění o naší plánované cestě. Malý ostrůvek uprostřed Indického oceánu je totiž pro řadu Evropanů (a dokonce i některých Francouzů, ačkoli je Reunion francouzským zámořským departmentem) velkou neznámou. Sopečná činnost a eroze tu vymodelovaly krajinu tak překrásnou a jedinečnou, že člověku přechází zrak. Reunion je zkrátka opravdový ukrytý klenot pro všechny milovníky hor.

Reunion tvoří spolu s Mauriciem a Rodriguesem sopečné souostroví Maskarény, které na mapě najdeme východně od Madagaskaru uprostřed Indického oceánu. A čím že je tenhle pidiostrov, který se dá přejet autem ze severu na jih i z východu na západ za hodinku, tak zajímavý? Rozeklané zelené svahy se vypínají strmě vzhůru ozdobené četnými bílými stuhami vodopádů. Trojice zborcených vulkanických kalder se na sebe lepí jako trojlístek a vytváří obří přírodní amfiteátry, které od sebe dělí dvoutisícová hradba hor.

Na ostrově se co pár let probudí k životu jedna z nejaktivnějších sopek planety – Piton de la Fournaise, k jehož kráteru je možné vystoupat po ztuhlých lávových polích. Na jižním pobřeží se černá čedičová skaliska koupou ve vodní tříšti vln, západní pobřeží naopak pokrývá pás bělostných písčitých pláží. To vše doplňuje skvěle značená síť turistických stezek, mnoho horských chat, příjemně teplé klima a zcela evropský komfort – není potřeba žádné očkování, pitná voda je dobře dostupná atd. A to nejlepší nakonec? Tuhle krásu budete mít na řadě míst jen pro sebe!

V sopečném Mordoru

Místem, které vynechá málokterý návštěvník, je činná sopka Piton de la Fournaise, označovaná často familiárním el Volcan (tedy jen Vulkán). Jedna z nejaktivnějších sopek světa ční na jihovýchodě ostrova do výšky 2 631 m n. m. a pravidelně co pár let vychrlí ze svých útrob proudy žhavé lávy, které po jejích východních úbočích stékají až do oceánu. Podívat se je možné i přímo do chřtánu vulkánu. 

Pro většinu lidí výstup začíná od parkoviště u skalní hrany Rempart de Bellecombe (2 311 m n. m.), ležící 20 km jižně od městečka Bourg Murat v centru ostrova. Klikatá silnička končí pod vyhlídkou na sopečnou poušť Plaine des Sables a posledních pár kilometrů je tak nutné dojet po prašné cestě plné výmolů. Vyplatí se zařídit si ubytování v jediné horské chatě v blízkosti Vulkánu – Gite du Volcan, aby člověk mohl začít výstup ke kráteru hned se svítáním. Dopolední jasnou oblohu a daleké výhledy totiž většinou odpoledne zahalí těžká bílá mračna od oceánu. 

Samotná sedmikilometrová trasa ke kráteru začíná sestupem asi 100 výškových metrů z průsmyku Bellecombe na dno skalní bariéry, která obíhá Vulkán v půlkruhu až k oceánu. Tady začíná neuvěřitelně rozsáhlé pole ztuhlé lávy, přeskakuje se z jednoho zkrabatělého proudu lávy na druhý, člověk si v tom černočerném moři připadá až nicotně. Zkamenělou lávu střídá sypká sopečná suť, čerstvější, jen několik dekád staré proudy lávy jsou znatelně tmavší. Z vrchních partií sopky se pod mraky leskne modrá hladina oceánu, k níž ubíhá měsíční krajina, ze které sem tam vystupují menší sopečné kužely. Dokonalý obraz zkázy.

Celý kráter sopky se v minulosti dal obejít dokola. V dubnu 2007 se ale centrální skoro kilometr široký kráter propadl o 300 m dolů. Nyní je tedy přístupná pouze vyhlídka na Cratere Dolomieu (cca 2 500 m n. m.), odkud je vidět, jak se nový kráter opět plní ztuhlou lávou.

Vítejte v Jurském parku

Stromové kapradiny, přesličníky, endemitické horské tamarindy, exotické květiny, banánovníky… Ve zdejší přírodě si připadáte jak na procházce z éry dinosaurů. Jelikož ale na ostrově nežije žádné jedovaté zvíře ani žádný z větších savců, není třeba se při trekování ničeho bát. Snad jen převýšení. 

Nejkrásnější pro trekování je oblast zvaná Cirques – trojice bývalých sopek, jejichž kaldery se zhroutily do sebe a vytvořily obří prohlubně ohraničené ze tří stran skalní hradbou. Leží ve vnitrozemí severní části ostrova a lepí se na sebe jako trojlístek. V místě, kde se všechny tři kaldery setkávají, se tyčí nejvyšší bod ostrova, Piton des Neiges (3 070 m n. m.). Ve všech kalderách najdeme půvabné drobné horské vesničky, ale jen dvě z nich – Cilaos a Salazie – jsou přístupné po silnicích, do nejdivočejší a nejodlehlejší z nich – Mafate – se dá dostat jedině pěšky nebo vrtulníkem.

Tip: Kromě řady lokálních stezek protínají ostrov také tři dálkové turistické trasy, které vedou právě přes Cirques.

GR 1 prochází okruh kolem vrcholu Piton des Neiges po všech třech kalderách (56 km, 5 dní).

GR 2 vede v asi jedenácti etapách od severu na jih přes celý ostrov – přes oblast impozantních zborcených kalder Cirques i aktivní vulkán Piton de la Fournaise (140 km, 14 dní).

GR 3 obchází okruh po vesničkách divoké kaldery Mafate (40 km, 4 dny).

Na Piton des Neiges

My kombinujeme kousek z každé trasy a vyrážíme na šestidenní přechod, při kterém projdeme všechny tři kaldery a vystoupáme i na nejvyšší horu ostrova, třítisícový Piton des Neiges. Vyrážíme z vesničky Hell-Bourg (950 m n. m.) v Cirque Salazie, typické svými barevnými dřevěnými kreolskými domky z koloniální éry. Naše trasa stoupá na hranu skalní bariéry k chatě Gite du Bélouve (1500 m n. m.), odkud máme celou kalderu Salazie jako na dlani. Pak už čeká náročný výstup 1000 výškových metrů hustým lesem skrz pokroucené a sukovité horské tamarindy (místní endemitický druh akácie) a přesličníky porostlé mechem k chatě Gite de la Caverne Dufour (2 479 m n. m.), která leží pod vrcholem Piton des Neiges. Na vrchol se s oblibou vyráží na východ slunce, přivítat na vrcholku nový den s kruhovým výhledem na oceán je opravdu zážitek.

Následuje sestup 2000 výškových metrů téměř kolmou skalní stěnou do kaldery Cirque Cilaos, kde je centrem dění stejnojmenné horské městečko. Ze sestupu se nám zapalují lýtka a podlamují kolena ještě druhý den, kdy si dáváme odpočinek v cilaoských termálech. Další den už jim ale zas dáváme zabrat. Od řeky Bras Rouge stezka cik cak protíná vrstevnice a zbrocené potem nás vede výškový kilometr do sedla Col de Taibit (2 050 m n. m.), které je vstupní branou do třetí a nejdivočejší kaldery Mafate. 

Divoké scenerie Mafate

Projít celou kalderou, jejíž špičaté hřebeny spadají do ostře zaříznutých kaňonů řek a říček, nám zabere dva dny. V celé kaldeře je rozeseto asi deset vesniček, ke kterým nevede jediná silnice, vše se tu dopravuje buď pěšky, nebo vrtulníkem. Držíme se těsně pod západní skalní bariérou kaldery, abychom se vyhnuli stovkám výškových metrů sestupu a výstupu. 

Pár barevných domků, bufet, škola a kostelík z vlnitého plechu tvoří vesničku Marla (1 600 m n. m.), do níž se sestupuje ze sedla Col de Taibit. Hlavní komunikace tu má podobu pěšinky s trávou a pasou se tu na ní kozy a opodál i pár krav. Místní starousedlíci jsou potomci uprchlých otroků, kteří se v téhle neprostupné džungli skalních hřebenů snažili ukrýt před lovci lidí. Ani dnes tu život není snadný, ačkoli většina drobných dřevěných domků má na zahradě solární panely, v každé vesnici je dobře zásobený krámek a kamarádky ze sousedních vesnic vesele brebentí po telefonu. 

Opouštíme Marlu a podél toku řeky Riviére des Galets míříme k vesnici Roche Plate. Zhruba v půli cesty najednou řeka zničehonic mizí z povrchu zemského a padá vodopádem Trois Roches do černé skalní rokle. Traverzem vysoko nad roklí nabírá stezka znovu výškové metry a zanedlouho už shlíží na sytě zelené hřbety celé kaldery. Jeden z nejkrásnějších pohledů na celou horní část Mafate je tu jako na dlani. Zanedlouho už se před námi objeví vesnička Roche Plate (1 500 m n. m.), která nás vítá křikem hloučku dětí hrajících na školním dvoře vybíjenou. 

V sedle la Breche necháme za sebou výhledy na dno kilometr hlubokého kaňonu Riviere des Galets a přehoupneme se přes ostrý hřeben do sousedního údolí, jímž klesáme k vesnici Ilet des Orangers (1 000 m n. m.). Ta už nám nepřipadá tak malebná jako předchozí dvě, zato níž ležící Ilet des Lataniers (600 m n. m.) je do zelených srázů zasazena snad nejpůvabněji. Barevné domky vykukují ze sytě zelené tropické vegetace a nad vesnicí ční ostrý zub hory, která dostala přezdívku reunionský Matterhorn. 

Magické výhledy z Cap Noir

Konečně se trasa znovu dotkne koryta řeky des Galets, které věrně sledujeme dalších asi šest kilometrů. Křišťálově průzračná říčka se klikatí pod skalními srázy okolních hor a v zákrutách se do nich dravě zakusuje. Celkem ji dnes brodíme sedmnáctkrát! Plosky nohou máme z tohohle přírodního Kneipového chodníku v agonii. Navíc jsme věčným vyzouváním a nazouváním ztratili drahocenný čas, do cíle totiž zbývá už „jen“ vylézt přes 1000 výškových metrů.

Zatneme zuby a uzoučkou klikaticí v téměř vertikální skalní stěně nabíráme výšku. Se zapadajícím sluncem v zádech svižně stoupáme až k cíli naší trasy – vyhlídce Cap Noir nad vesničkou Dos D´Ane. Aby toho nebylo málo, ten večer nám dojde bomba s plynem, takže jsme bez večeře… Ráno na vyhlídce, kterou máme jen pro sebe, je ale zadostiučiněním za všechny útrapy cesty. Kocháme se celou nádherou kaldery Mafate z ptačího pohledu, krajina je to jak z jiného světa.

Kam za koupáním za odměnu?

Pokud hledáte idylické pláže u Indického oceánu, pár pěkných pláží s bílým pískem se táhne na západním pobřeží. Vody kolem Reunionu jsou však plné žraloků, v minulosti došlo i k několika smrtelným útokům. Vykoupat se v průzračné modrozelené vodě dá na několika plážích chráněných korálovým útesem (např. l´Hermitage), v St. Gilles a Boucan Canot pak byly instalovány protižraločí sítě, je tedy potřeba sledovat aktuální situaci.

Příjemným osvěžením je i koupání v tůni pod některým z četných vodopádů, kterých jsou kolem ostrova stovky a budete si u nich připadat jak Robinson Crusoe. Doporučit můžu Bassin de Beouf na řece Riviere Ste Suzanne nebo Bassin la Mer na Riviere Roches. Samostatnou kapitolou je pak canyoning, který je na ostrově přímo vyhlášený – populárním výchozím bodem je zejména město Cilaos.

Tak už víte, kam příště na dovolenou?

Praktické informace

Roční období: Reunion leží na Jižní polokouli a má příjemné klima po celý rok. Vhodným obdobím pro trekování je sušší zimní období, které trvá od května do listopadu. Teploty se pohybují na pobřeží kolem 25 °C, na horách kolem 18 °C, ale v noci může nad 2000 m i lehce mrznout. 

Chaty: Po ostrově je dostatek dobře spravovaných chat, tzv. gite, takže se dá trekovat nalehko. Spí se ve společných noclehárnách (18 €), polštář a deku dostanete, není od věci vlastní vložka do spacáku. Je možné objednat si večeři za cca 18 € nebo snídani za 7 €. Rezervace předem na gites-de-france-reunion.com.

Stan: Oficiálních kempů je na Reunionu málo, bivak v horách bývá většinou tolerovaný. U chaty Belouve nebo ve vesnicích v kaldeře Mafate jsou kempoviště, pár pěkných míst na stan je také u vodopádu Trois Roches. Pozor, kvůli dost členitému a zarostlému terénu není snadné najít místo na stan úplně všude, je dobré dopředu trochu plánovat a také rozvrhnout hospodaření s vodou. Plynovou bombu na vaření jsme sehnali v Decathlonu.

Mapy: Dostupné v měřítku 1:25 000 např. v Decathlonu nebo některých informačních centrech.

Doprava: Na ostrov se létá z Paříže, Kapského města nebo ze sousedního Mauriciu. Na ostrově je ideální si na pár dní půjčit auto a prozkoumat odlehlejší místa. Místní autobusová doprava je spolehlivá a na začátek či konec treku se dostanete bez problémů.

Další info: Pokud byste chtěli nějaké další informace na cestu, napište mi na na****************@sv**********.cz!