Mimo další běžecké projekty, které čtyřicetiletý René Kujan zmiňuje na svém osobním webu, se věnujme jednomu, kterým ukázal světu, že s ním v akcích rekordních rozměrů musí všichni počítat! Jedná se o jeho „islandský triptych„, kdy se mu podařilo během tří let úspěšně zakončit velkolepý projekt s nálepkou světových rekordů – nejen, že magický ostrov ohně a ledu oběhl kolem dokola, ale poté ještě dokonce sólo z nejsevernějšího místa na nejjižnější a neposledně z východu na západ. Zkrátka – kompletně křížem krážem!
Projekt reálně odstartoval v roce 2012 akcí „2012: 1 muž – 30 dnů – 30 maratonů“, kdy jako první člověk na světě oběhl islandský ostrov. Za měsíc každodenního běhu urazil úctyhodných 1311 kilometrů a pomyslně (možná i doslova) si odškrtl první splněný „islandský úkol“. Běžecké chvilky mu zpříjemňovala a zkracovala jeho partnerka i s dvouměšíčním synem, která řídila podpůrný karavan zajišťující běžci každých 10 kilometrů občerstvení. I přesto se jedná stále o senzační výkon!
Do druhého se pustil hned rok poté, v projektu „2013: přeběhnutí vnitrozemím ostrova z jeho nejsevernějšího na nejjižnější bod“ ukázal, že umí (opět sám, bez vnější podpory) běžet a putovat bez větších přestávek, maraton po maratonu, i naprostou divočinou a odlehlou krajinou nikoho. Za dobu 14 dnů urazil 556 kilometrů, které oba body ostrova oddělují. Ani toto se nepodařilo nikomu před ním …
Konečně přišel letošní rok, 2014, a s ním 18. červen, kdy René Kujan odstartoval poslední akci v rámci islandského projektu. Vyrazil z nejvýchodnějšího bodu ostrova na nejzápadnější, aby po 21 běžeckých „maratónských“ dnech (s jednou nucenou 24 hodinovou pauzou kvůli špatnému počasí) urazil znovu, sám, jen se svým těžkým běžeckým vozíkem, 963 kilometrů a stal se tak prvním člověkem na světě, který nejen takovou akci zvládl, ale který i zakončil celý obdobný „islandský triptych“ – trojité světové prvenství pod záštitou ještě většího (protože zřejmě neměl dost, následně se ještě zúčastnil běhu Laugavegur Ultra v délce 55 km, který je věnován islandským rehabilitačním centrům)! Více se dočtete například v této tiskové zprávě.
Gratulace, René, a klobouk dolů!
Běhat pro někoho – největší radost!
Výše vypsané informace se prozatím zdají jako běžný soupis o akcích někoho, komu se podařil skvělý sportovní výkon, o němž bude na různých přednáškách vyprávět a nechat si tleskat. Na zcela ale toto bude případ Reného Kujana. Ten totiž neběhá jenom pro sebe a své potěšení, ale hlavně pro druhé – všechny tři islandské běhy věnoval na podporu Sportovního klubu vozíčkářů Praha, islandské Asociaci hendikepovaných sportovců a organizaci zastřešující islandská rehabilitační centra Friends of Grensás. S prvními zmiňovanými dokonce uzavřel dohodu, že za celou akci vydělá organizaci 30 tisíc korun (nebo doplatí ze svého); naštěstí se našlo mnoho sponzorů podporujících podobný nápad tím, že například zaplatili za každý Reného uběhnutý kilometr …
Ve svém nabitém programu věnoval René Kujan chvíli i naší redakci a zodpověděl několik dotazů, kterými jsme si nejen my rozšířili své znalosti, ale skrze něž bychom vám rádi tohoto výjimečného ultramaratonce a člověka představili.
René, můžeš nám prozradit, jak ses dostal k ultramaratonu a vytrvalostním běhům? Co Tě na nich tak baví?
Začalo to tím, že jsem obdivně vzhlížel k maratonským běžcům a říkal si, že jednoho dne těch 42 km také uběhnu. Každý rok jsem pak běhal jeden maraton v Praze. Postupně jsem zjišťoval, že existují i jiné maratony, třeba v horách, a to mne lákalo. A nebo ultramaratony po kopcích a po lesích. Mám rád hory a vůbec pohyb venku, tak se k tomu jedinému maratonu ročně další dva tři časem přidaly – ve švýcarských, rakouských Alpách. Zkusil jsem i svůj první ultramaraton mezi Českem a Rakouskem a ono to kupodivu šlo.
To mě na tom právě baví – stále zjišťovat, že tělo dokáže mnohem, mnohem více, než si myslí hlava. Zjišťovat, kde jsou ty hranice, které hlava vidí hned před námi, a ony jsou přitom až daleko za obzorem. A opájet se tím pocitem, že bylo moc dobře zvednout se z gauče a vykopat se ven.
Své běhání jsi spojil s dobročinnou aktivitou, což je výborná zpráva pro každého. Pomáhá Tě myšlenka na pomoc druhým lépe motivovat a více (ze sebe) obětovat?
Běhání pro hendikepované sportovce ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha a z islandské Asociace hendikepovaných sportovců a Friends of Grensás (což je organizace starající se na Islandu o rehabilitační centra) je pro mne velkou ctí a zároveň obrovskou pomocí a motivací při mých bězích. Hned v roce 2012, kdy jsem obíhal Island, mne sedmý den ukrutného počasí přepadla krize. Trápil mne téměř neustálý déšť a silný protivítr. Maraton skoro po rovině, který se dá uběhnout za tři a půl hodiny, mi trval osm hodin. Byl jsem na pokraji sil fyzických i psychických. Kdybych běžel pouze sám za sebe, asi by mě to dostalo, paralyzovalo, možná bych další den už nevstal. Ale neběžel jsem jen za sebe, ale za spousty dalších lidí a věděl jsem, že když vydržím, dokážu jim tím pomoci. Nebyly to ani tak vnější tlaky, jako spíš zodpovědnost. Oni by mi to vozíčkáři neměli za zlé, kdybych to vzdal. Ale s mým svědomím by to bylo horší. Jeden můj americký přítel, jak se sám označil, a jeden z nejlepších ultramaratonců Dean Karnazes říká: „Dokud jsi při vědomí, můžeš.“ A tak jsem vždycky zkontroloval, zda jsem při vědomí, a zjistil, že ještě můžu.
¨
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Letos jsi dokončil svůj „islandský triptych“. Běžel jsi maratony za sebou, den za dnem – nejprve okolo ostrova (jako první člověk na světě!), poté ze severu na jih, naposledy, letos, i z východu na západ. Proč zrovna na Islandu, v zemi ledu a ohně?
Všechny tři běhy se nakonec ukázaly jako světová prvenství. Zřejmě není moc lidí, co by vymýšleli takové zhůvěřilosti. (Všechno ale začalo neopatrnou poznámkou mé přítelkyně.)
Mám velmi silnou iracionální náklonnost ke všemu severskému a je-li to u polárního kruhu, tím lépe. Island jsem si zamiloval. Je to ostrov, kam přijíždím zrelaxovat, odpočinout si od civilizace, vyzkoušet, čeho je lidské tělo schopno. Mám na Islandu i pár dobrých přátel, za kterými se rád vracím. Islanďané mají můj respekt, že dokážou trvale žít v tak drsné zemi.
V tiskové zprávě svého posledního běhu uvádíš, že jako udělal Jára Cimrman kruh a poté kříž nad Žižkovem, udělal jsi to samé nad Islandem – svěřoval ses s tímto některým Islanďanům, co Ti na to řekli? Nebo jsi jim
to raději neříkal?
S Islanďany rozmlouvám většinou anglicky. O Járovi jsem zkoušel vyprávět i Němcům a moje němčina je mnohem lepší než angličtina. Nepochopili. Jen jedna jediná Němka a ta na Divadlo Járy Cimrmana psala svoji diplomovou práci. Jára je prostě náš velký nepochopený a nepochopitelný génius a jen my mu můžeme alespoň zčásti rozumět.
S sebou jsi měl speciální běžecký vozík se vším potřebným vybavením na akci o váze přibližně 50kg. O jak více je běh s tímto vyčerpávající? A proč ses rozhodl pro „běh sólo“ bez využití podpory, kterou bys určitě mohl mít?
Já se opravdu snažil mít věcí co nejméně. Samotný vozík má ale kolem 15 kilo, pak se k nutnému vybavení přidá ještě záznamová technika se všemi nabíječkami, náhradními baterkami, držáky, stativy, solárními panely… a vozík je plný k prasknutí.
Musím říci, že jsem byl velice překvapený, jak rychle si člověk na běh s vozíkem zvykne. Dokonce přestane vadit i to, že má běžec volnou jen jednu ruku. A když je slušný terén, vozík jede opravdu velmi dobře.
Pro sólo běh bylo důvodů poměrně hodně. Největší byl asi finanční. Půjčit si na Islandu auto není úplně nejlevnější záležitost a já nechtěl odčerpávat další zdroje, které mohli naopak dostat vozíčkáři. Mám rád táboření, takže mi to vůbec nevadilo, a člověk má mnohem větší svobodu. Může sebou plácnout, kam chce a kdy chce, stačí jen rozložit stan.
Běžet dvě tři desítky maratonů za sebou každý den vyžaduje velkou vytrvalost. Co Ti při takových akcích pomáhá, abys vydržel až do konce projektu? Jak relaxuješ?
Nejvíce mi pomáhají vozíčkáři, už jen svou existencí. Letos se podařilo získat mnoho partnerů akce, kteří se zavázali, že za každý můj kilometr, který na Islandu uběhnu, věnují určitou částku vozíčkářům. Takže mně po každém kilometru zacinkalo v uších, jak se hezky plnila vozíčkářská kasička.
Island má také tu výhodu, že skrývá nejeden horký pramen. A to je asi nejlepší relaxace – vlézt si do horkého přírodního bazénku a s kamarády, co vás přijdou podpořit, se cpát bramborami a fiskibollur (islandské kuličky z rybího masa) a zapíjet to českým pivem.
Jinak jsem praktikoval zcela obyčejnou a prostou relaxaci – jak jsem doběhnul, vyvalil jsem se někde na trávě nebo na karimatce ve stanu a pustil si nějakou fajn muziku. Chlapi z Radia Beat mi nahráli nějaké pecky z Hard And Heavy, ty mě zase rychle dobyly.
 Firma Norskámóda.cz, výhradní dovozce nejkvalitnějšího skandinávského oblečení do České republiky, především značek jako Bergans, Devold apod., se podílela na islandském běžeckém projektu nejen tím, že za každý uběhnutý kilometr Reného Kujana věnovala 3 Kč Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha, ale také zajištěním kvalitního oblečení – především spodní vlněné vrstvy prádla Bergans (vlna merino, řada „Ultralight“) a bundy a kalhot z řady Microlight! Děkujeme za podporu! |
Vzpomínáš si, co se Ti honilo hlavou před tvým prvním islandským projektem, kdy ses rozhodl ostrov na vlastní pěst oběhnout?
Já se raději snažil hlavu co nejvíce odpojit. Ona si totiž často myslela, že to není možné uběhnout. Často namítala: „Nikdy jsi to nezkoušel běžet tak daleko. Nikdy jsi neměl žádný speciální trénink, nevíš, co to je laktátový práh, neznáš běžeckou abecedu, nejíš energetické gely a nepoužíváš nejnovější hity chemického průmyslu…“ Párkrát si ale vzpomněla i na Deana Karnazese, který za 50 dnů uběhl 50 maratonů, každý v jiném státě USA, takže musel navíc bojovat i se spánkovou deprivací, a dokázal to. To byly asi jediné chvíle, kdy jsem jí chtěl opravdu naslouchat.
Můžeš se s námi podělit o nějakou nevšední příhodu/zážitek z Islandu (ať již kteréhokoliv běhu)?
Hodně se mi vryly do paměti poslední čtyři kilometry z běhu sever-jih z roku 2013. Věděl jsem, že na Islandu existuje druh ptáka, který útočí na lidi. Kría, rybák dlouhoocasý, taková větší přerostlá vlaštovka bílé barvy. Na jižním pobřeží jsem se však na vlastní kůži dozvěděl, že není jediný. V okamžiku, kdy na mne zaútočily čtyři nebo pět exemplářů skúmur, chaluhy velké, mořského dravého ptáka s rozpětím křídel kolem 135 cm. Chaluha je, jak jsem poznal, výborný letec a akrobat. Ptáci na mne útočili s až takovou škodolibou radostí, po dlouhé době měli asi zase nějaké povyražení. Útočí na hlavu a obličej. Bohužel jsem v tu chvíli neměl vůbec nic, čím bych se mohl bránit. Vozík s věcmi jsem už měl schovaný za poslední skalou a zatížený kamením, aby jej neodnesl silný vítr. Jediné, co jsem měl v kapse, byla turistická GPS, naštěstí přivázaná na šňůrce. Musel jsem až k pobřeží, k nejjižnějšímu místu Islandu běžet a kroužit GPS nad hlavou. V cíli mne bolely ruce více než nohy. Naštěstí jsem tam našel vyplavený kus prkna, který pak stačilo držet nad hlavou. Ptáci nalétávali na jeho horní konec a má hlava už byla v bezpečí.
Na který běh nikdy v životě nezapomeneš, který je prozatím Tvůj „životní“?
Bylo to asi roku 2013, v den, kdy jsem musel uběhnout přes 90 km, abych se dostal do horské chaty a schoval se před přicházející větrnou smrští, která mne tehdy zastavila na 40 hodin. Běžel jsem do čtyř hodin ráno, usínal za běhu a chatu našel zamčenou.
Jaké máš další (expediční) plány v rámci svých běžeckých aktivit?
Běhat, dokud mne to bude bavit. Určitě se vrátím zase na Island, i když s velkými projekty už mu dám asi pokoj. Něco většího bych chtěl zrealizovat ve Skandinávii, ale projekty ještě nemají přesné kontury. Letos ještě pár maratonů a ultramaratonů, ale už nic tak velkého.
René, mnohokrát Ti děkujeme za rozhovor, přejeme hodně zdaru a štěstí do dalších skvělých a prospěšných projektů i do osobního života. Gratulujeme k dosaženým úspěchům!
Zdroj: run30.net
Fotografie: archív Reného Kujana
