Českému ultramaratonci se v roce 2012 podařilo jako prvnímu na světě oběhnout Island. 1340 km dlouhou trať překonal za třicet dnů.
Téměř 560 kilometrů dlouhou trať uběhl za 14 dnů s časem běhu 85 hodin. Padesát kilo vybavení a zásob si vezl ve speciálně upraveném sportovním kočáru a po celou dobu běhu se musel spolehnout jen sám na sebe: „Chtěl jsem si zaběhat ve vnitrozemí Islandu, užít si trochu té syrovosti místní přírody a naprosto neobydleného kraje“ vysvětluje René.
Tvůj první běh na Islandu se odehrál v rámci pomoci vozíčkářům. Proč zrovna vozíčkáři?
Oběh Islandu startoval přesně na den pět let poté, co jsem přežil vážnou autonehodu na sedadle smrti. Měl jsem zlámaná žebra, hrudní kost a také jeden obratel. Celý sešroubovaný jsem se po čase dostal do rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde bylo plno vozíčkářů, kteří neměli takové štěstí jako já. Když jsem tedy plánoval první běh na Islandu, propojení pomoci Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha s mou expedicí se přímo nabízelo.
Jak probíhal trénink? Pokusil ses o simulování islandských podnebných podmínek?
Připravit se na takový běh v našich podmínkách jde jediným způsobem: Běháš celý rok bez ohledu na to, jaké je počasí. Svítí sluníčko, běžíš. Je třicet nad nulou, běžíš. Je deset pod nulou, běžíš… V našich hlavách existuje řada předsudků, jako například, že zmoknout je něco špatného. Když běžíš, tělo vydává teplo a jsi v komfortu. Jen je třeba naplánovat, aby ses po doběhnutí mohl převléknout do suchého nebo se jinak zahřát.
Na terén se připravit nešlo, ale na zátěž ano. Běhal jsem se synkem nebo jinou zátěží v kočáru. Vyzkoušel jsem si, jaké to je déle běžet a tlačit kočár před sebou, případně táhnout za sebou.
V dnešní době ultralehkého vybavení je až překvapivé, že tvá výbava vážila padesát kilo. Čím celková váha nejvíce narostla?
Přestože jsem kočár co nejvíce odlehčil, sám o sobě vážil přibližně 15 kilo. K tomu bylo poměrně dost techniky. Foťáky, kamera, akumulátory, adaptéry, solární nabíječka; to vše dohromady dalo téměř deset kilo. Váha také hodně narostla kvůli tomu, že jsem se důležité části výbavy snažil zdvojovat pro případ selhání, přeci jen jsem běžel dva týdny odkázán sám na sebe. Zbytek hmotnosti zabralo další vybavení, jídlo, a hlavně voda.
Mnoho závodníků na dlouhých tratích nedokončí běh kvůli odřeninám. Jejich vzniku napomáhá i vlhkost. Jak jsi s ní bojoval?
S odřeninami samozřejmě může být problém. Pokud ale máš dost vazelíny, kterou aplikuješ na správná místa před tím, než vyběhneš, žádný problém nenastane. Trochu nepříjemný byl islandský jemný sopečný prach, který se neustále dostává do bot. Stále ale platí pravidlo, že je třeba hojně používat vazelínu a je po starostech.
Jednou však skutečně problém nastal. Když jsem se blížil k jižnímu pobřeží, dost surově jsem si sedřel záda. To bylo způsobené tím, že jsem byl donucen vyměnit vozík za batoh. Ten měl přibližně 15 kilo a běžel jsem s ním celou další etapu. Dokážeš si představit, jak moje záda potom vypadala…
Jak jsi vlastně měřil délku jednotlivých etap?
Narozdíl od předešlého běhu okolo Islandu, nešlo vzhledem k náročnosti terénu naplánovat tak, abych mohl zaručit, že každý den uběhnu maraton. Měl jsem spočítané, že každý den musím uběhnout přibližně 33 kilometrů. Jednou se mi dokonce podařilo, že jsem během čtyřiadvaceti hodin uběhl 90 kilometrů.
90 kilometrů se zapřaženým vozíkem? Co tě k tomu donutilo?
Po uběhnutí první etapy jsem dostal echo, že přijde větrná smršť. Věděl jsem, že není možné běžet s vozíkem, který by mne strhával. Po tříhodinové pauze jsem se tedy rozhodl vyrazit na další, tentokrát šedesátikilometrovou etapu, na jejímž konci měla být k dispozici chata. Ve čtyři hodiny ráno jsem byl už uprostřed vichřice na místě, ale chata byla prázdná a zamčená! V zoufalství jsem hledal otevřenou okenici nebo jakýkoli jiný způsob, jak se před tou činou schovat. V naprostém zoufalství jsem vlezl pod chatu, jestli tam nebudou klíče – a ony tam fakt byly!
