Žijící legenda světového horolezectví stručně popsala, jak začínalo lezení na jednom z nejjižnějších míst naší planety a kdo se o to zasadil.
Patagonii si každý spojí s masívem Fitz Roy, ani v následujícím článku tomu není jinak. Kolmé stěny této drsné oblasti lákají horolezce už od první poloviny 20. století. Patřily a stále patří k tomu nejobtížnějšímu, co vás ve světě lezení může potkat.
Reinhold Messner sepsal pro časopis adidas krátký průřez historií „patagonského lezení“. Pokud vás tenhle jihotyrolský chlapík zajímá, tak se podívejte také na článek, ve kterém se Messner vyjadřuje k trekové obuvi.
Kdo byl v té době na špici?
Na konci druhé světové války prošla lezecká komunita fází obnovy. Nejúspěšnější alpinisté meziválečného období – Riccardo Cassin a Anderl Heckmair – jsou stále aktivní, ale mladí lezci se teď ujímají vedení v horolezectví: v Itálii jsou to Walter Bonatti a Cesare Maestri; v Anglii jsou to Joe Brown a Don Whillans; v Rakousku Hermann Buhl a Toni Egger, ve Francii Jean Couzy a Gaston Rébuffat a především duo Louis Lachenal a Lionel Terray.
Francouzům patří svět!
Francouzští lezci, z nichž mnoho získalo troufalé schopnosti v odolnosti, teď utváří budoucí podobu alpinismu. Pod vedením Maurice Herzoga zvládli na začátku nejen výstup na osmitisícovku, Annapurnu v Himalájích na první pokus, ale brzy v Alpách a v Andách dosáhli lepších výsledků než jejich předchůdci. Lionel Terray, který spolu s Louisem Lachenalem dokázal úspěšně dokončit druhý výstup severní strany Eigeru v roce 1947, si vysloužil světovou slávu prvovýstupem na Makalu v Himalájích. Tohle řekl o Fitz Roy v Patagonii: „V Alpách není hora, která by nám nadělala tolik těžkostí jako Fitz Roy.“ Terray na Fitz Roy v roce 1952 málem zahynul. Tento „Matterhorn jižní polokoule“, jedinečný žulový štít, měří pouhých 3 450 metrů, ale je to lákavý cíl. Je tomu tak hlavně proto, že obtížnosti na Fitz Roy jsou ještě umocněny klimatem v Patagonii: špatné počasí, zima, skalní stěny pokryté sněhem, náhlé a nevídané bouřky. Když se toto všechno sejde, dělá to z Fitz Roy jednu z nejtěžších hor na světě.
Životní cíl
Fitz Roy se stal pro Terraye výzvou. Nic takového v Alpách nebo Himalájích není. Od začátku jim sníh a bouřky brání v postupu. Tři týdny se Terray a jeho kolegové potýkají s nejnepříznivějšími povětrnostními podmínkami: hloubí si v ledovci jeskyně, cesta, která je dovede do základního tábora, musí být každý den znovu obnovena. Podmínky jsou ničemné a horolezci si musí všechny své věci nosit sami. V Patagonii nejsou žádní šerpové. Nicméně za 20 dnů založili tři tábory a všechny jsou zásobené jídlem. Trasa z kempu 2 do kempu 3 se táhne přes 300 metrové převýšení a je zajištěna fixními lany a provazovými žebříky. Lionel Terray a Guido Magnone, energický horolezec z Paříže, přečkávají pětidenní bouři. Denaturovaný líh z vařiče téměř dochází. Když se počasí trochu vylepší, jsou schopni prchnout zpět do základního tábora. Jakmile se počasí zlepšilo, dva špičkoví horolezci postupují do tábora 3. Nebe je bez mráčku, počasí je nádherné. Příštího dne je nebe opět šedivé a k tomu děsná zima.
Ale Francouzi jsou tvrdí hoši
Přesto tento pokus riskují: výstup je nesmírně náročný už od začátku; upevní pár skob a 120 metrů ze 750 metrů vysoké skalní stěny dělají freeclimb. Večer se vrací do tábora. Ráno je úplné bezvětří a na nebi není ani mráčku. Tak, jdeme do toho! Terray a Magnone lezou rychle a nechávají za sebou spoustu šroubů. Na cestě vzhůru se střídají. Z každého jištění vidí Terrey na Cerro, menšího souseda Fitz Roye. Cerro Torre, který vypadá ještě obtížněji než jejich hora. Nemožné, možná? Tak jako Fitz Roy? Když se setmí, mají za sebou téměř polovinu stěny. Bivakují přes noc a druhý den ráno si nasadí mačky, aby se pokusili lézt skalní stěnu pokrytou ledem. Došla jim zásoba šroubů; odteď budou muset zkoušet nějaké fígle. Ve čtyři hodiny odpoledne dosahují vrcholu: musejí se vypořádat s větrem, mlhou a špatnou viditelností. Začíná sněžit. Sestup se stává aktem zoufalství. Bouře s sebou přináší strach, skály jsou zledovatělé a sníh klouže. Přesto si troufají pokračovat v cestě do rokle. Nakonec jim v sestupu pomáhají upevněná lana, až do té doby, kdy jsou v rukách svých přátel.
S jídlem roste chuť…
Po jejich prvním výstupu na Fitz Roy je jejich úspěch oceněn argentinskou vládou a dostane se jim celosvětového uznání. Zároveň je zde otázka, jestli někdo zvládne vylézt na Cerro Torre, menší sousedku Fitz Roye. V důsledku toho je Cerro Torre v tu dobu považována za nejobtížnější nezdolanou horu na světě. Po dlouhou dobu byla Torre, hora pouhých pět kilometrů vzdálená od Fitz Roy, tabuizovaným tématem. Nezlezitelný vrchol, až do té doby, než se stal středem pozornosti nejlepších světových horolezců. První výstup uskutečnil v roce 1974 Ragni di Lecco (Lecco Spiders) pod vedením Casimira Ferrariho; David Lama vylezl freeclimb na „Compressor route“ letos
v lednu. „Viděli jsme Cerro Torre – téměř neskutečný osamocený gigant“, píše Lionel Terray do svého deníku z expedice Fitz Roy v roce 1952. Také píše o divokých řekách, přívalových deštích a několik metrů hlubokém sněhu. Popisuje ohromné úsilí, které by bylo zapotřebí vynaložit, jen aby se člověk dostal na úpatí hory. Píše o ledových bouřích, které znemožňují postavení stanů, takže musíte přenocovat v ledových jeskyních. „Jednu věc víme jistě,“ píše Terray, „pokud skupinu horolezců zasáhne v Patagonii bouře, zatímco jsou uprostřed stěny, jsou vyřízení.“
Od té doby byl tento neuvěřitelný výstup uskutečněn, ale mnohem více snů bylo zmařeno. V Patagonii potřebujete obrovské štěstí, vytrvalost a schopnosti, abyste zde dosáhli úspěchu.
Ukázka z výstupu na Fitz Roy
S využitím adidas.com
