Kde se v Nepálu skrývá pravá pohádková krása? Přeci schovaná za lží agentur v Thamelu, beznadějí letiště v Surkhetu a neprostupností masivu Dhaulagiri. Kdo se ale nenechá odradit, nalezne malý ráj uprostřed hor.
Nástrahy nezávislého cestování po Dolpu
Od své první návštěvy Nepálu v roce 2005 jsem se těšila, až tam vyrazím znovu. Přála jsem si s sebou vzít dceru, ale tato země není z důvodu monzunu, trvajícího až do konce září, dobrým prázdninovým cílem pro vysokoškoláky. Jednou z mála výjimek z tohoto pravidla je Dolpo, rozsáhlá odlehlá oblast v západním Nepálu, kterou před monzunem chrání masiv Dhaulagiri. Z několika tras pro treky si zde lze vybrat podle časových a i finančních možností. Oblast se totiž ve vztahu k cizincům dělí na dvě části. Pouhý permit pro vstup do severnějšího Upper Dolpa je velmi drahý, navíc je zakázáno se tam pohybovat individuálně.
My jsme však chtěly být při svém putování nezávislé, nestály jsme o žádný tým pomocníků. Tuto možnost poskytuje podstatně levnější Lower Dolpo. Individuální trek je povolen, není ale snadné to zjistit. Agentury v Thamelu, ve snaze vytáhnout z turisty co nejvíc, při zajišťování permitu svorně lžou. Předstírají, že i zde je nutné mít průvodce, nosiče a kuchaře, anebo vyprávějí báchorky o úřadech a vymáhají fiktivní pojištění pro neexistující tým pomocníků. Je třeba neuvěřit, smlouvat, dohadovat se.
Do Dolpa nevedou silnice. Do některého z výchozích bodů se musí doletět anebo dojít pěšky. Druhá varianta by byla v případě dlouhého pobytu v Nepálu ideální, protože s letadly bývají problémy. Běžně se z Kathmandu do Dolpa létá přes Nepalgunj. My jsme navíc musely mezi tyto 2 lety vložit 100 km autobusem do Surkhetu, kam se letecká společnost z nezjistitelných důvodů přechodně odstěhovala. Tam jsme pak nedobrovolně strávily 3 dny, protože se pro nepřízeň počasí nelétalo. Surkhet není vhodným místem pro čekání. Je to špinavé polorozbořené městečko, plné bláta a výkalů, v němž většina lidí jen netečně posedává. I letištní budova je příšerná, s odpornými záchodky bez vody. Za ty 3 dny jsme měly možnost pozorovat pracovní tempo početného týmu zaměstnanců letiště. Nikdo nic nedělal, všichni jen přecházeli z místa na místo, posedávali, polehávali, nic nevěděli. Občas zavládla panika, snad se mělo letět, zaměstnanci se začali přesouvat trochu rychleji, aby se za chvilku opět vyčerpaně posadili. Postupně jsme přestávaly doufat, že se tu létá, připadaly jsme si jako v Kafkově Zámku, bez naděje se někam dostat. Ještě teď trochu nevěříme, že jsme nakonec dorazily do hor. Mně se v Surkhetu rozplývaly mé iluze o rajském Nepálu. Problémy s malými letadly v horách jsou pochopitelné a běžné, to ano, ale způsob života obyvatel Surkhetu nás šokoval, nemůžeme se zbavit pocitu, že kdyby se tu trochu pracovalo, bída by v tomto na první pohled úrodném kraji nemusela být.
Pohádková krása hor
Hory nás ale nezklamaly. Tady, v opravdu drsných podmínkách, kde jsou dopravními prostředky koně, jaci a lidé, obyvatelé svádějí každodenní boj o přežití. Civilizace se svými výhodami i neduhy sem proniká jen velmi, velmi zvolna a pro zahálku zde není místa.
Zvolily jsme trasu z Juphalu přes Tarap k jezeru Phoksundo, variant je zde však více. Ať už si člověk v Lower Dolpu vybere kterýkoliv z treků, doporučuji nevynechat dvě úžasná místa. Prvním z nich je údolí Tarap v nadmořské výšce kolem 4000 m, které se náhle otevírá po dvou až třídenním stoupání soutěskou stejnojmenné řeky. Přivítala nás obrovská stáda jaků hnaná divoce vyhlížejícími pastevci na koních. Hned první a také nejvýznamnější vesnička s názvem Dho je okouzlující. Kamenné domy s miniaturními okny, s plochými hliněnými střechami přeplněnými zásobami dříví a krmiva, úzké blátivé uličky, ohrady s dobytkem, to vše je obklopeno zlatými poli ječmene. Na táhlých vyprahlých kopcích se rýsují staré kamenné čorteny a třepetají barevné praporky. Nádherně se vyjímá červenobílá gompa nad vesnicí. Pohádková krása. Skoro jsme zapomněly, že máme hlad. Rozhodly jsme se najít restauraci, neuvěřily jsme, že tu žádná není. Když jsme se na ni místních posunčinou vyptávaly, byly jsme zataženy do kuchyně jednoho z temných domů a dostaly rýži, brambory a čaj s jačím máslem. Nebyly jsme si jisté, zda jde o restauraci nebo domácnost, to se v Himalájích občas nepozná. Teprve při snaze zaplatit jsme pochopily, že nás tito chudí lidé pozvali na vlastní oběd. Když jsme se později pokoušely sehnat čapátí, byly jsme znovu srdečně zvány na jídlo.
Kontrasty himalájských údolí
V údolí Tarap je roztroušeno několik podobných vesniček a samot. Skoro v každé z nich stojí jeden klášter, všechny bohužel prakticky opuštěné a velmi zanedbané. I přestože se rozpadají, mají své kouzlo. V tom nejvzdálenějším nás překvapilo setkání s osamělým a špínou zčernalým mnichem zabraným do četby textů na neporušených sněhobílých listech.
Přibližně uprostřed údolí je „Crystal Mountain School“, nejvýše položená škola v Nepálu. Návštěvy z jiných kontinentů se zde asi staly běžnou součástí výuky. Byly jsme přivítány osmičlenným učitelským sborem a provedeny školou jako delegace. Překvapilo nás, že starší žáci létají na výlety do jiných částí Nepálu, což sponzoruje francouzská dobrovolnická organizace „Action Dolpo“, která školu postavila. Učitelé nás zavedli také do sousedícího zdravotního střediska, kam prý lékař zavítá jen velmi zřídka. Představil se nám tu mladý zdravotník vybavený několika krabičkami dávno prošlých pilulek a hromádkou léčivých bylin.
Cesta údolím Tarap je zakončena prudkým výstupem do nejvyššího bodu treku, sedla Numa La v nadmořské výšce 5300 m. Tady je trochu problematická orientace, nebyly jsme si jisté, zda jsme táhlý hřeben překonaly v tom správném místě. Naštěstí jsme se pak už jednoznačně napojily na další úsek treku a dostaly se na tábořiště mezi dvěma pětitisícovými sedly. V této části trasy, odkud není úniku dolů, mohou nastat problémy související s výškou. My jsme se aklimatizovaly už před Tarapem, když jsme ze soutěsky vyběhly na bezejmenný pětitisícový kopec a pak se vrátily dolů k řece. Taková příležitost se po dosažení vesničky Dho už nenaskytne a několikadenní pobyt v Tarapu a výše může být rizikový. Mezi sedly jsme potkaly několik Francouzů (mimochodem vybavených i stoly a židlemi), z nichž jednoho vynášel do druhého sedla koník. Ostatní sice šli, ale ač bez batohů, měli s výstupem problémy. Žádnou aklimatizační túru před tím neabsolvovali. Za zmínku stojí, že to byla za celé 2 týdny jediná větší skupina turistů, kterou jsme v Dolpu viděly.
Jezero od démona
Na tomto treku jsou úžasné proměny krajiny. Vyprahlý Tarap připomíná poušť, za prvním sedlem už se stráně zelenají a jsou poseté stády ovcí a jaků. Pastevci sem zvířata honí přes sedla a pobývají tu s nimi ve stanech, pod celtami či v jeskyňkách. Malebná krajina s vodopády a bohatou zelení je odměnou za překonání i druhého sedla, Baga La, vysokého přes 5100 m.
Tady už vede cesta k jezeru Phoksundo. Dle legendy vzniklo toto neskutečně krásné jezero v 8. století, kdy indický světec Padmasambhava šířil v Tibetu budhismus a bojoval s místními démony. Žena – démon před ním tehdy prchala vesnicí na dně údolí. Místním obyvatelům darovala tyrkys za to, že ji Padmasabhavovi neprozradí. Když světec proměnil falešný drahokam na trus, podvedení vesničané slovo nedodrželi a na údolí byla démonem seslána obrovská povodeň. První pohled z cedrového lesa na tyrkysově modrou hladinu, mohutný vodopád vytékající z jezera a zářivý vrcholek 6612 m vysoké Kanjeralwy připomíná okno do ráje. Phoksundo s vesničkou Ringmo je tím druhým místem, které je nutné v Dolpu navštívit, třeba si tu i odpočinout a kochat se fantastickými barvami. Někde tady viděl v sedmdesátých letech zoolog George Schaller sněžného levharta, my jsme takové štěstí přes veškerou snahu neměly. Není divu, potkat toto extrémně vzácné a plaché zvíře je prý stejně pravděpodobné jako spatřit Yettiho. My jsme kromě romantiky v Ringmu zažily i radosti naprosto přízemní a to v podobě úžasných hostin v místní hotelové restauraci. Tentokrát restauraci opravdové, s neuvěřitelnými třemi druhy jídel v nabídce. Tučnou vysokohorskou přirážku podnikavému majiteli v těchto končinách odpouštíme.
Poletí letadlo? Nebo tu zůstaneme uprostřed porostů konopí?
Od Phoksunda lze dojít zpět do Juphalu za dva dny. Sem už částečně zasahuje monzun, o čemž svědčí husté lesy, rychle se měnící s klesající výškou. V blízkosti letiště a největší vesnice, správního centra Dunai, už byly lesy dávno vypleněny a nahrazeny políčky. Všem rostlinám tu však jednoznačně vévodí Cannabis. Jeho vůně nás doprovázela na každém kroku, často tvoří husté a vysoké souvislé porosty.
Nejhorší částí treku byl pro nás závěrečný výstup do Juphalu k letišti a nejnapínavější poslední ráno. Poletí letadlo? K naší úlevě bylo tentokrát zpoždění jen tříhodinové a tak se nám podařilo nezmeškat letadlo domů.
Proč Hedvábná stezka?
Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
