Český tým Fenix Multisport – Adidas ve složení Pavel Paloncý, Dan Šilar, Kristýna Skalická a Pavel Kurz se zúčastnil náročného závodu Světového poháru v adventure race Raid Gallaecia – 550 km rozdělených na 12 etap vzbuzovalo respekt, přesto bylo výsledkem výborné 4. místo.
Ale pěkně od počátku: jak to viděl Pavel Paloncý
Dle rozpisu nás nečeká žádná opravdu dlouhá etapa. Naopak to vypadalo na nutnost neustálé pozornosti, jemného mapování, husté sítě pěšinek a podobně. Papírově nejtěžší byl 52 km pěší úsek po pobřeží lehce za polovinou závodu, ale předpoklady často neodpovídají skutečnosti.
Hned první den večer nás čekalo pádlování na oceánu a pak naše „oblíbené“ pádlování přílivové řeky proti proudu, mnoho vložených orientačních běhů, pádlování na řece, canyoning, krátký trek ve skalnatém parku bez cest. Zkrátka dostatek míst k zaseknutí.
Týmy, které nestíhaly všechny kontroly, mohly nějakou vynechat, dostaly stanovenou penalizaci za každou kontrolu (každou jinak) a ve výsledcích byly za týmy, co absolvovaly celou trasu. Tedy nějaké taktizování mělo cenu až v případě, že tým nestíhal, do té doby nebylo co řešit.
Prostě sprostý start
V úterý jsme vystartovali ve městě Cuntis, za jehož překlad do češtiny by se nemusel stydět ani Miloš Zeman. Prvních 16 km běhu předznamenalo celý závod. Prostředí krásné a zarostlé. Držet se cest zuby nehty, postup terénem je jen pro sebevrahy nebo masochisty. Cest je všude spousta, směrově a tvarově sedí. Jsme značně doškrábaní, ale šli jsme si své tempo, vyvarovali se velkých chyb a za 2,5 hodiny mohli nastoupit na 45km úsek na kole, v rámci něhož postupně předjíždíme další týmy. Chvíli před vrcholem posledního stoupání se z mého kola ozve rána, jak kdybych přepůlil rám. Zběsile kontroluji, kde se co stalo a nemůžu nic najít, až po chvíli zjišťuje, kde je problém – objímka sedla vypověděla službu.
Posledních 10 km etapy tak jedu „na stojáka“, později to nějak vyřešíme. Po bezproblémovém orienťáku se hrneme na 40 km etapu na mořském kajaku. Jedeme později, příliv a odliv asi nevychytáme, jak jsme chtěli, ale mají to tak všichni.
Kajak mě tentokrát neuvěřitelně baví. Docela to fouká, občas se nám s Kristýnou podaří zasurfovat si na vlně. Monotónnost dlouhého pádlování přerušují tři krátké vložené orientační běhy na ostrovech.
Nad ránem docela promrzlí sedáme na kola a vyjíždíme vstříc delší (68 km) a docela kopcovité (2500 m+) MTB etapě. Objímku na sedlo opravujeme za pomocí mnoha stahovacích pásek a izolepy. Na start kajaku přijíždíme dle našich odhadů přesně hraně, abychom stihli canyoning.
Čas je náš nepřítel
Po nalodění vzaly všechny odhady za své. Na úvodních 4 km se jen těžko prosazujeme proti silnému protivětru na přehradě. Přenášíme hráz, na další říční přehradě to nefouká, ale taky neteče. O další stupeň níže se vyhybáme velkým kamenům, ale často musíme z lodi a přetahovat. A čas běží a běží. Po dalším přenášení to konečně trochu teče. „Jé, fotograf,“ prohodí Kristýna a oba víme, že se konečně bude na řece něco zajímavého dít. A že se dějou věci!
Po líném úvodu a první drobné kaskádě naprosto nečekaně naburácíme do čtyřkových peřejí. Netušíme co nás čeká, voda je všude, ze sit-on-top kajaku je ponorka, ale pořád jsme v lodi a za chvíli vybubláme vzhůru. Někdy se ani nestačíme úplně vynořit a máme v cestě další kaskády. Kristýna na háčku je dost lehká a přitom se do toho opře, loď je tak výborně ovladatelná a peřeje sjíždíme bez ztráty květinky.
To kluci takové štěstí neměli – s o hodně těžším háčkem a více naloženým kajakem se v peřejích třikrát koupali. Nejenže v cíli etapy počítáme ztráty – jeden batoh a polovina pádla, ale také jsme nestihli canyoning. Těsně, ale přece, stihly ho jen tři týmy.
Tím se závod rozpadl na dvě skupiny:
První tři týmy. Pokud se nestane nic neobvyklého, rozdělí si místa na bedně.
Ti ostatní. Může se stát cokoliv, nikdo neví „kdo je kdo“, týmy mohou různě taktizovat, vynechávat a bojovat o další umístění.
A my jsme na čele druhé skupiny. Chyběl kousek, abychom byli v té první, škoda. Ale i tak má cenu bojovat dál, případné 4. místo ze světového poháru také neroste na stromech. Další krátký trek vypadá hrozivě – prudké svahy s kamennými plotnami, mezitím spousta trní, minimum cest. Přichází mlha, začíná pršet a někdy si musíme cestu ke kontrole doslova proklestit trním. Když se kolem druhé ranní za sílícího deště vracíme do depa, víme, že jsme se s tímto trekem vypořádali dobře a že mnoho týmů za námi bude mít problémy. Také se těšíme na povinnou tříhodinovou pauzu v depu. Vyspat se po 41 hodinách závodu je tak akorát.
Nad ránem na krátko sedáme na kolo a míříme až na tzv. konec světa – mys Finisterra. Dříve se mělo za to, že tady svět končí a nám tady začíná možná nejhezčí etapa závodu – pobřežní trek až k mysu Muxía. Od majáku na Finisteře pokračujeme dále kolem skalnatého a příkrého pobřeží, příboj oceánu pod námi bičuje ostré skály. Pak se pobřeží promění v pláž, kde se umyjeme broděním řeky. Bomba. Občas jsme takoví samaritáni. Potkáme tým, najdeme jim kontrolu a necháme je odběhnout někam do kytek. Jdeme si v klidu svoji cestou. Časem se tým odněkud vynoří, pozdravíme se a proběhnou někam jinam. A pak se zase vynoří, najdeme jim kontrolu a tak pořád dokola. Docela nás to baví, a když dojedeme do depa, tak je mi líto, že tento trek už končí.
Únava nastupuje
Sedáme na kolo a na nás všechny doléhá spánková krize a jednu kontrolu se nám vůbec nechce hledat. Přemůžeme to a vjíždíme tak do 4. dne a také do města Camariňas, kde si střihneme orienťák, pokračujeme nádhernou cestou nad pobřežím, cestou opět z dobrosrdečnosti najdeme pár týmům kontrolu. Už nás ale tato charita přestává bavit, rozhodli jsme se, že se do toho opřeme a utrhneme je. Další kontrolu uprostřed trní ale hledáme skoro 40 minut a opět máme tým na krku. Ti pak zrychlili a jdou před nás. Před posledními 60 km na kole dokupujeme zásoby jídla – poprvé v tomto závodě nám to vychází tak, že jsem na správném místě ve vhodnou dobu.
Čtvrtý den už je moje tělo úplně zmatené místními podmínkami – pražící slunce nesnesitelně pálí do již osmahlých rukou. Ve stínu je najednou zima. Tohle naštěstí řeší tenká adidasová šustka. Postupně ztrácíme koncentraci, je čím dál těžší udržet se na kole a sledovat mapu. Po hodinovém spánku dojíždíme do depa a vybíháme na poslední etapu.
Vzhledem k tomu, že jsme vůbec nevynechávali kontroly, pohybovali jsme se ve druhé části závodu hodně na konci startovního pole. Teď jsme svěží, pořád nám to běží a postupně předbíháme týmy před námi. Po 99 a půl hodinách dobíháme do cíle před katedrálou v Santiagu. Nejsme si jisti umístěním, ale počítáme s 5. místem. K našemu překvapení nám oznamují, že jsme 4. – tým, kterému jsme našli tolik kontrol, a který nám nakonec ujel, nestihl vzít nějakou kontrolu a jsme tak jediným týmem s plným počtem kontrol (krom canyoningu).
Celkově jsme ze závodu nadšení – 4. místo je super, trať byla nádherná, všechno fungovalo, pořadatelé laskaví, krajina jarní, rozkvetlá a úchvatná. Co víc si takhle z jara přát.
Podrobnější reportáž ze závodu naleznete na webu autora: ar2.palonc.org.
