Máme kamaráda Petra, kterého máme rádi. Opravdu. Je s ním sranda, je přátelský, otevřený, pomůže, rád chodí do přírody. Má jen jednu chybu, která ho opakovaně dostává do nejšílenějších životních situací, a stejně s ní nedokáže zatím nic udělat. Nesnáší prohry.
V naší skupině už díky tomu roky nemůžeme hrát žádné stolní hry, přátelské hry ani nic jiného. Jednou holky s sebou na hory vzaly hru Aktivity muži versus ženy, kde se kreslí a předvádí věci typické pro druhé pohlaví, a když jsme jako chlapi prohráli, hrál další dvě hodiny za dámy, jen aby jim dokázal, že měly lehčí úkoly. Dřív jsme ke konci večerů hráli tak, aby vždy vyhrál, ale když jsme mu to jednou řekli, strašně se naštval.
Týden před naším posledním trekem ho vytahovali polomrtvého z bazénu, kam si šel pro radost zaplavat. Byl v dráze, kde s ním byl starší pán, který ho předplaval, a to byla chyba. Dalších třicet minut to Petr rval, co to šlo, aby mu to vrátil a předplaval ho taky. Což se mu stále nedařilo, až se mu zatmělo před očima a z dráhy mu pomáhal plavčík. Poslední, co viděl, bylo, jak starší pán vylezl po schůdkách a v klidu si sundal ploutve z nohou. Své přítelkyni to dodnes neřekl.
Na trecích to s ním není o moc lepší. Na přechodu pár let zpátky nás v kopci předběhl takový ten borec, co má kraťásky a batůžek, kam se vejde půl litru vody, sušenka a jedna žvýkačka. Petr se vydal ho stíhat s batohem narvaným jídlem na týden a našli jsme ho pod vrcholem, kdy se snažil nezvracet do keře. Z borce pak nahoře vypadlo, že je ultramaratonec a trénuje na mezinárodní závod. Kvůli Petrovi se tedy snažíme vybírat treky, které jsou opuštěné a bez lidí. My chodíme bezpečně za ním a on je v pohodě. Když nás někdo dohání, snažíme se mu zatarasit cestu, aby se nedostal až k Petrovi.
Chybu jsme udělali vloni, kdy si naše kamarádka vzala na trek psa, který byl zvyklý chodit v čele. V životě jsme neviděli souboj o první místo člověk versus pes. Když byl vepředu pes, šlapal Petr naší kamarádce na paty a motal se jí do vodítka. Když byl v čele Petr, táhnul pes tak, že kamarádka jen vlála. Druhý den toho měla dost a prohlásila něco o tom, že mají oba stejný mozek, tedy žádný. Tou dobou ona měla prokazatelně jednu ruku delší a povolené vazy v rameni. Celé soupeření skončilo takovou nenápadnou remízou, kdy Petr zakopl v jedné chvíli o psa a oba se skutáleli z kopce a potlučení skončili o pěkných pár výškových metrů níže v objetí. Poté uzavřeli tichý prašný mír a byl klid.
Teď má naše skupina další problém. Petr dostal k narozeninám startovné na maraton a my týden nato máme jet na trek. Dokáže se Petr za týden vzpamatovat ze souboje s keňskými maratonci? Jak dlouho vydrží běžet kilometr pod tři minuty, když normálně neběhá? Dají mu kapačky hned na místě, nebo až v nemocnici? A má vůbec cenu mu kupovat letenku? Protože jedno je jisté: ani keňským maratoncům to zadarmo nedá a radši bude mrtvej než druhej!
