Radek Jaroš ve filmu – Cesta vzhůru na Korunu Himálaje

Jde o výkon bezesporu výjimečný a podobně ojedinělá je i skutečnost, že můžeme na plátně sledovat poslední dva roky života Radka Jaroše. Nejde jen o závěrečný výstup na K2 (8611 m), i když snad žádný jiný dokument takhle autenticky výstup na osmitisícovku nezachycuje. Film vznikal dlouhé tři roky, začíná výstupem na Annapurnu (8091 m) a pokračuje po celé dva roky, které uplynuly mezi předposledním a posledním výstupem. V té době totiž Radek Jaroš bojoval s následky omrzlin, což zkomplikovalo a oddálilo dokončení Koruny Himálaje. Velkou roli hraje také Radkova rodina, především dcera Andrea, jejíž kniha posloužila jako prvotní námět pro film. A samozřejmě Radkovi parťáci při výstupu na K2, Honza „Tráva“ Trávníček a Petr „Miska“ Mašek i další členové týmu.

Režisér a autor scénáře David Čálek zvolil sympatickou, ale velmi náročnou formu dokumentu. Film je bez dodatečného komentáře a vypráví tedy spíše obrazovými prostředky jednotlivých záběrů spolu s autentickými dialogy. Leckde krásně paralelně v protikladech horolezeckého a rodinného prostředí, ve velehorách výmluvně při záběrech z míst, kde je málokdy dost sil na filmování. Na druhou stranu je film někdy také lehce nečitelný a zdlouhavý, zvláště pro neinformovaného diváka, to je daň za zvolený čistý styl dokumentu. Ze strany diváka je potřebná spolupráce, kdo se jde nechat pobavit, ten nebude spokojený.

Záběry z K2 dávají tušit, jak náročné jsou výstupy do zóny smrti. A to ještě divák neví, že při posledním Radkově výstupu byla hora k lidem mnohem přívětivější, než bývá jejím zvykem. I tak si každý může představit, jak náročné velehorské lezení je. Skutečnost, že po třech krocích je nutné se zastavit a desetkrát se nadechnout, aby člověk byl schopen udělat další tři kroky, sice film bez komentáře neprozradí, ale pozorní to jistě vytuší. Záběry rodiny jsou protikladem, který ukazuje zázemí i úskalí rodinného života špičkového horolezce.

Radek Jaroš o natáčení prohlásil: „Točili jsme v místech, kde většina lidí bojuje o život jenom díky tomu, že je tam jen třetina kyslíku. Ten, kdo na film půjde, musí počítat s tím, že nejde o akční film, ale o dokument, kde se míchají i moje vztahy, trápení, radost. Diváky čekají krásné záběry z míst, kam se dostane jen několik desítek lidí z naší planety.“

Na film Cesta vzhůru určitě stojí za to jít. Nesmíte ovšem čekat dramatické záběry lezeckých kousků známé z hraných dokumentů. Dozvíte se více o člověku, který dokázal to, co jen málokterý jiný, a dozvíte se také, jak moc vysokohorské lezení bolí. Jednou při výstupu, jednou při sestupu a potřetí, když se snažíte vysvětlit blízkým, co vás do těch hor proboha tak láká. A protože odpověď na tuhle zásadní otázku se dá z filmu při troše dobré vůle vytušit, je dobře, že vznikl.